LOVE

Precizní, elegantní, úsporná, intimní. Hanekeho Láska
autor recenze Tomáš Stejskal (převzato ze sereveru aktuálně .cz pro edukativní účely - děkujeme)

Recenze - Téma i titul nejnovějšího držitele Zlaté palmy z Cannes vyvolávaly už před prvním uvedením velká očekávání. Hanekeho analyticky odtažitý pohled na lidskou společnost, schopný přitom vyvolávat celou škálu zneklidňujících emocí, tady ustupuje tématům sice nikoli hojně zobrazovaným, přesto svým humanismem bližším širokému vkusu. Žádné mučení, sadismus, (sebe)vraždy. Hanekeho novinka dostává svému titulu a láska tu je ústředním tématem, hned na první pohled však lze vidět, že jde o vyobrazení ne zrovna běžné. Z jedné strany jde o vztah dvou starých lidí, z druhé o proces umírání.

Haneke není zdaleka tak intimní, jako třeba Andreas Dresen ve snímku Sedmé nebe, přestože ukazuje podobné momenty. Jeho vyobrazení života šťastného páru (jako vždy se manželé jmenují Anna a George), zasaženého Anninou mrtvicí a následujícím ochrnutím, se sice vůbec nevyhýbá tělesnosti, místo detailů a realismu však míří Hanekeho precizní scénář a úsporná, elegantní režie k abstraktnějším cílům. Po propracované, avšak poněkud chladně perfekcionistické Bílé stuze, vykazující kvality velké literatury, natočil Haneke komornější dílo, které zvláštním způsobem balancuje mezi odstupem a blízkostí, mezi vzájemností a samotou. Oproti složitosti předchozího filmu se tady opět vrací minimalistické drama, uzavřené po celou dobu (s výjimkou jediné scény) do prostorů pařížského bytu obou manželů.

Už v prologu, v němž hasiči vnikají do uzavřeného opuštěného bytu, kde nacházejí Annino mrtvé tělo, se naznačuje, že ve snímku půjde o problém odcházení, o otázku konce, i o to, jak se k ní postavit. Ve tvářích Anny i George je vepsán nejen velký kus společně prožitého života, ale též podstatná část dějin francouzské kinematografie.
Jean-Luc Trintignant a Emanuelle Riva - dost možná v posledních opravdu velkých rolích - představují pár, o jehož minulosti se prakticky nic nedozvíme, přesto ze samotných všednodenních situací (pozměněných nemocí, která oba staví do nových rolí) vyvstává hluboká náklonnost, ale též bezmoc obou. Stejnou měrou jako vzájemná láska se ve filmu totiž vyjevuje i samota dvou bytostí, uzavřených v prostoru jednoho bytu.
Haneke se nesoustředí na Georgeovu obětavost, byť citové pouto, kvůli kterému odmítá dát ženu do nemocnice, je tu zjevné. Promyšleně pracuje s mizanscénou, kamera se koncentruje na dveře coby prostor, kterým lze přicházet i odcházet, dveře mohou spojovat i rozdělovat. Okamžiky intimity, projevované především drobnými gesty a sdílením společných zážitků z minulosti, se střídají s momenty, v nichž se ukazuje, jaký vliv daná situace na George má.
Množství scén pracuje s tím, co se odehrává mimo záběr, tedy tam, kde je jeden, ale nikoli druhý z manželů. Množství sdílených aktivit se zmenšuje, v závěru už se z Anny stává bytost, která je jenom na obtíž. Haneke se nevyhýbá dvojlomnosti konce života, vyobrazuje v náznacích nejen oddanost, ale i sobectví. Znepokojivé atributy lidských vztahů lze vyčíst především z konverzace George s dcerou (Isabelle Hupert), i díky nedostatku informací o minulosti nabývají tyto interakce na nejednoznačnosti, neboť se otevírají interpretacím.
Dramatický závěrečný čin, k němuž vše směřuje, se ve světle předchozího dění jeví pochopitelným, humánním, láskyplným i silně zneklidňujícím. Několik málo scén, které se neodehrávají v realitě, ale ve snu či ve fantasii, případně nabývají platnosti ryze metaforické, připravuje půdu pro vyznění, které dalece přesahuje rámec vztahového dramatu. Haneke několikrát mistrně pracuje s očekáváními, znepokojivě vyhlížející scény nakonec vyznívají láskyplně, jenže platí to i naopak.
Snímek, označovaný kritikou za autorův nepřívětivější či nejintimnější film, lze sice označit za dílo s pozitivním až humanistickým vyzněním, ale v Georgových pohnutkách zůstává mnoho neodhaleného, naznačeného, ale též kontrovezního.