odevzdávka Ondřej Hart - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Dvousemestrální bakalářská práce. První semestr studie. Následující semestr projekt. Hodnocení a oponentský posudek je za videem na konci příspěvku. Povšimněte si práce s terénem a půdorysem prvního patra, respektive především umístění klubu seniorů do terénního zlomu a jeho předprostoru. Krása ...

odevzdávka Myro Bachura - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Myro Bachura byl jeden ze studentů, kteří u nás dělali bakalářský projekt. Princip práce spočívá v tom, že v jednom semestru vypracuje studii a následující semestr na ní dělá projekt. Výsledky obou semestrů pak obhajuje před komisí a ukončuje tak bakalářský stupeň studia. Složitější úvod není potřeba, protokolární hodnocení vedoucího práce a i hodnocení oponenta naleznete na konci příspěvku.

odevzdávka Miloš Hlaváček - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Z tohoto projektu jsme několikrát málem zešíleli. Myslím, že i Miloš. Takže remíza. Pokud je pravda, že k těm nejjednodušším řešením vede nejsložitější cesta, pak tohle je ten případ. Znáte tu surreálnou scénu z Twin Peaks, kde agent Cooper hází šutry do lesa a podle toho kam se trefí, určuje motivy vraždy? Jak jinak popsat celkem konzistentní projekt, k němuž vedla nesrozumitelná cesta. Ideální fabulací by bylo, kdybych zjistil, že si Miloš čtrnáct dní před koncem semestru řekl: „Tak teď udělám tohle, to se bude tomu neurotikovi líbit“ a nyní v klidu pokračuje ve zkoumání horizontál a vertikál.

K projektu: Jasná hiearchie. V přízemí je veřejná část. Nedůsledně vypointovaná vně domu. I když rád přistupuji na autorovu lapidárnost a neokázalost, (přístřešek na automobily ...) tak tvrdím, že vstup má být vstup a nevyužít exteriér pro restauraci není dobré rozhodnutí. V prvním patře je část veřejná s kontrolovaným vstupem – klub seniorů a denní stacionář. Obojí má v exterieru skvělé pokračování. Celé první patro je otevřeno zápražím se stříškou do zahrady. U vstupu je zápraží pointováno besídkou, kde mohou senioři sedět a pozorovat provoz před domem, který se děje na placu o patro níž. Ideální. Ostatní patra tvoří pragmatický grid skeletu. Flexibilita, někde vynechávání částí stropů a vytváření složitějších aditivních prostor. Dvoupatrové obýváky. Terasy. Do všech pokojů pohodlná francouzská okna. Pokoje mají balkony. Na zahradu je vstup nejen z klubu, ale i z hlavního komunikačního uzlu v prvním patře. Tedy sdílená zahrada. Lidé zevnitř. Lidé zvenčí. Setkávání.

odevzdávka Michal Mráz - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Michal sám sobě připravil prostorově - typologicky těžký úkol. Do přízemí umístil všechny veřejné funkce domu seniorů a na střechu tohoto přízemí „klášterní dvůr“. Díky svažitému terénu je přízemí vlastně suterénem, tedy většina plochy nemá přímé světlo ani větrání. Klíčovým úkolem tedy bylo, jak obě patra propojit a zároveň osvětlit. Zároveň jak vtipně vyřešit prostorový rozvrh rozložitého přízemí – čtverec - opět souvislost s osvětlením a otevřeností, respektive výhledy ven i vhledy dovnitř.

Takový rébus lze vyřešit, když si předem určím hiearchii. Vymyslím několik uzlových témat, na kterých „srdce“ domu utáhnu. Michalovi se to nepodařilo. Projekt trpí nezaostřeností. Vsadil na příliš mnoho karet. Dům má spoustu hezkých míst a silných momentů, které však dohromady netvoří hiearchickou linku. Fascinující prostor vnější chodby otočené do parku a přes „double screen“ nechávající obyvatelům rozhodnout, zdali si otevřou výhled do parku (i zpět dovnitř) ...  vlastně se i při popisu použitých prostředků točím v kruhu, tak aby byl návrh čtenáři jednoduše srozumitelný. Pokládám si tedy relevantní otázku, jestli vytvoření těžko popsatelného labyrintu se spoustou míst, které je potřeba objevovat, není samo o sobě kvalitou. Ano. Mohlo by být, avšak ani na tuto kartu není plně vsazeno (nebo důrazně prezentováno?).

Vnějšek domu trpí podobným syndromem. Je velice solidní, pevný s jemným dekorem (vlys horní římsy, zábradlí ...) ale i zde chybí jasná pointa. Jako kdyby měl Michal strach odkrýt karty, sdělit na co vlastně sází.

odevzdávka Markéta Součková - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jsou křehcí. Není tak těžké někoho donutit udělat to, co bychom si přáli. Otázkou je, k čemu by to bylo. Success. Samozřejmě. Jsme ateliér, který je tendenční a nedělá cokoliv. Chceme přece výsledky. Máme program a chceme jej učit. Kdysi jsem měl diskusi s jedním slovutným architektem. Tvrdil mi, že v atelieru je potřeba nechat svobodně rozvíjet studentovu osobnost. Po chvíli upřesňování pojmů jsem pochopil, že tím myslí, nechat ho dělat i to, čemu učitel nerozumí. Odpověděl jsem mu: „Zkuste si představit, jak Louis Kahn konzultuje Franka Gehryho.“ Architektura je jedna. Vidění světa ne. Ve své roli by v ten moment byl Louis Kahn laikem. Nerozuměl by. Výsledkem by bylo oboustranné trápení. Můj učitel, než mě vyhodil z atelieru, mi řekl: „Demokracie končí přede dveřmi našeho atelieru. Tím, že jste je otevřel, jste se rozhodl, že se budeme pokoušet mluvit společnou řečí. Budeme se pokoušet dorozumět. I v rámci jedné tendence je to těžké“. Druhý den mě vzal zpět.

Markét přišla s něčím, co výrazně vybočovalo z hranic našeho atelieru (viz.video) . Nad prvním obrazem domu nám málem vypadly oči z důlků. Rozhodli jsme se její práci konzultovat v rámci naší kompetence. Tedy tak, jak jí jsme schopni rozumět my. Opravil jsem si názor. Je to možné. Není možné přistoupit na hru studenta a pokoušet se rozumět jeho světu a laicky ho rozvíjet. Do atelieru přišel proto, aby porozuměl mému. Je však možné jeho svět konzultovat prizmatem mého.

odevzdávka Magda Havlová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Složitě se píše úvodní text k projektu, když víte, že téma bylo pro autorku natolik citlivé, že jí bralo možnost nakládat s tématem ledabyleji a s profesionálním odstupem. Výsledkem je totiž paradoxně ledabylost. Majda se pokoušela našlapovat tak opatrně, tak ohleduplně, že výsledkem je nedořečenost. Nedořečenost a neostrost celku i detailu. V praxi bych to neomlouval, ve škole ano. Studenti nejsou stroje.

Ambicí návrhu bylo respektovat všechny jemnosti okolí a především křehkost tématu. Respektovat vyšlapané cesty, nezničit doposud existující pohledy. Nesplnitelná ambice navrhnout přelaskavý neviditelný dům, který je trávou k ulehnutí, je kamenem k posezení, je řekou k osvěžení a je cestou, kterou je možné procházet dům, který má být bezpečným úkrytem, stejně jako otevřeným zápražím.

Myslím, že se mohlo podařit, ale jiným způsobem. Čím tetelivější výsledek žádám, tím ostřeji a tvrději musím definovat každý metr návrhu. Čím jemnější rozhraní navrhuji, tím více je třeba zvažovat každý detail, který stavbu definuje. Nenavrhujeme domy z citů, ale stavíme je z cihel. Každá z nich musí mít pečlivě určené místo. To je práce architekta. Čím jemnější a empatičtější cestu si architekt vybere, tím přesněji musí pracovat.
Tenhle návrh bolel, byl pracný a myslím, že nedopadl dobře. Důležitá zkušenost zůstává. 

odevzdávka Iva Kolajová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Prvním východiskem projektu je nerozdělovat dům na pavilony, či objekty s různými druhy péče. Dům má ambici odpovídat evropskému standardu „50+ housing“, kam se člověk rád a v dobrém zdravotním stavu odstěhuje. Nový domov mu nabízí komfort a služby. Přestěhování není stigmatem, ale využitou možností nechat o sebe pečovat. V Evropě je tento typ bydlení chápán odlišně než v Čechách.

Druhým východiskem je inspirační zdroj pro obraz domu. Chaty, chatičky, domky pro rekreaci nebo alternativní způsob bydlení.

Obě východiska se vzájemně ideálně doplňují a zároveň mají podobný problém. Jednoduše: obě témata nabízela víc, měla větší potenciál, ale velice složitě uchopitelný.  Přemýšlení o solidním 50+ bydlení (dotovaným státem – to byla podmínka zadání) je v Čechách trochu problematické. Odhaduji, že obyvatel by u tohoto smíšeného typu bydlení čekal větší komfort. Užití obrazu rekreačních staveb v sobě skrývá podobný zádrhel. Člověk by možná čekal spíš altánovitý bytový dům, pravděpodobně spoustu teras, paravanů, křesílek... Prostě obraz odpočinku v třetí části života. Posun do ekonomické askeze je komplikovaný, stejně tak jako přepis inspirace do návrhu.

diplomní projekt Jana Homolová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jana v našem atelieru zpracovávala diplomní projekt. Není tedy potřeba dlouhý úvod. Na konci příspěvku je protokolární hodnocení a oponentura od architekta Honzy Žalského.

odevzdávka František Gattermayer - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Franta je jeden z autorů, kteří se rozhodli vyřešit celý zadaný pozemek komplexem domů. Jednou z jeho částí je domov seniorů, ostatní jsou bytové domy s malými službami. V zadání to bylo přípustné a pohled na mapu širšího území takový zásah nevylučuje. Stávající bytový komplex působí nepatřičně, resp. neukončeně (specielně v zimě, kdy stromy podél Rokytky přestanou tvořit přirozené rozhraní).  Pohled na situaci širších vztahů toho totiž říká víc. Řešené území stojí na rozhraní rozpačitě neměstsky zastavěného území a velikou prázdnou plochou, na které jsou a pravděpodobně zůstanou hřiště. Tedy návrh rozhraní je legitimní urbanistický zásah. Má to však jeden problém.

odevzdávka Lucie Němcová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Lucie se rozhodla spojit ve svém návrhu dvě funkce. Bydlení seniorů a dětskou školku. Víme, že se tyto experimenty dělají, ale přesto jsme měli obavy. Je to křehké. Prarodič – vnouče je většinou samozřejmý vztah. Obě skupiny se nemusejí nijak zvlášť hledat. Podle věku a kondice paradoxně sdílejí podobný režim. Při návrhu záleží na přesné míře vzájemné interakce. Je třeba vyloučit vznik animozity, krátce a dobře obě skupiny se nesmějí obtěžovat. Vzájemný styk dětí a seniorů musí být moderovaný. Konec konců, jedna rodina opravdu nejsou.

odevzdávka Vojtěch Jeřábek - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Vojta si jako první obraz vybral „dům – zeď“. Posléze samozřejmě přišel na drobné úskalí, že domy mají okna a to tak velká, že nenavrhuje-li spalovnu tuhého komunálního odpadu nebo krematorium, řeší kvadraturu kruhu. Několikrát jsem od architektů slyšel postesk téhož druhu. Navrhovat domy by bylo fajn, ale ta okna to prostě kazí. Hmm, stejně tak jako kola kazí bicykl. Funkce oken je jasná asi každému, jejich potenciál však nikoliv. Je prostě nezbytné chodit a pozorovat. Právě okna jsou jednou z nejzajímavějších „ozdob domu“, pokud ji člověk umí vidět. V některých atelierech v zahraničí mohou věnovat celý semestr zkoumání oken – jejich nasazení, hloubce, ostění, špaletám, lesku, tloušťce rámu – to všechno ovlivňuje dům a není třeba hledat nějaké oddělení speciálních efektů. Stejně tak si vyzkoušejte nakreslit do plánu okapy, zábradlí a všechny drobnosti, které se na domě objeví, a zjistíte, že nezbytných ingrediencí návrhu je víc než potřebujete. Tím se oklikou dostáváme zpět k Vojtovu návrhu. Postupně změnil obraz a představu domu do – jak sám řekl – bytovkového bastlu. Konec konců, pro inspiraci nemusel chodit až tak daleko. Naši kolegové to mažou na hektary. Byli jsme skeptičtí, protože práce s „nízkým“ je vždycky nebezpečná a málokdy ji lze zachytit na papír. Konstatuji, že Vojtovi se chůze po laně podařila a odhaduji, že navrhl pro seniory čitelný a blízký dům, před kterým není třeba mít ostych a zároveň užitím pokleslého tématu nezůstal nízkým, ale stal se konzistentním dílem. Je radost sledovat jemnosti návrhu, který pracuje právě s výše řečeným. Vojtovy návrhy nejsou nápadné na první pohled, a čím déle je posléze studuji, tím více jim věřím.

Vojtovi se podařila málokdy viděná věc. Pomocí úplně prajednoduchých nástrojů vykouzlil v každém místě návrhu útulné a praktické prostory. Nechce se mi kazit dojem z projektu pitváním jednotlivostí. Za všechny jmenuji jeden příklad: koňská lavice podél celé říční fasády (koňská lavice je vně domu vytažený sokl, na který si lze sednout, položit květináč -  dříve se z takové lavice nasedalo na koně). Koukám na perspektivu vstupní piazzety. Chce to odvahu, dokázat udržet kreativní zpupnost na uzdě a několika okny vyjádřit pocit útulnosti.

Logika vnitřního prostorového schématu je samozřejmá. Proto také dala nejvíc práce. Kvalitu vnitřních prostor Vojtěch ověřoval prostorovým modelem – počínaje společnými prostory, konče pokoji. Za nenápadný projekt Vojta asi nebude sbírat vavříny. O to větší má úctu. Až nebudu vědět, zeptám se, jak to dokázal. Dozvím se pravděpodobně: „tak nějak normálně“.

odevzdávka Magdalena Nováková - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Magda uchopila téma, které dráždí už několikátou generaci architektů. Uživatelská improvizace v mantinelech holého skeletu. Krása. Dvě silné protikladné stránky, které jsou bohužel potlačeny mnohostí prezentace, a někdy i chutí autorky zasahovat tam, kde mohla nechat čistotu návrhu všanc. Nejzřetelněji lze upozornit na půdorys přízemí v pravé části atria. Zbytečně předyzajnované a dořečené.  Projekt je silný právě v možné symbioze pevného, takřka institucionálního rámce a možností doplnit ho participací, tedy improvizací uživatele. Obě roviny by bylo potřeba v prezentaci neustále stavět do kontrastu:  křížovka vs. vyplněná křížovka.

Na obrazech prvního konceptu můžete myšlenku vidět nejzřetelněji. Autorka nabízí skelet buď prázdný, nebo s nadsázkou jako stěnu šuplíků, které získávají charakter až s příchodem obsahu. Dům je nepochybně dobrý, ale tohle téma mělo zaznít jasněji. V konečné prezentaci domu zvítězila instituce a to není původní představa autorky.  Dům má mnohem větší potenciál, než divák chytí při zběžném pohledu a to je škoda.

Pokud školní projekt snese paralelu se soutěžním návrhem, bylo by k výhře potřeba více velkorysosti, méně pečlivosti a poměrně neurvalý tah na bránu. Musí být zřejmé, co autor nabízí.

Teď letmý protimluv: výsledkem sázky na jednu myšlenku bývá většinou triviální polopatismus. Ten ale v projektu není.  Magda celou dobu lámala syrovost návrhu skoro klasicistními tématy. Dům nehraje jednu strunu a to je sympatické. Klasicistní téma ale autorka dále rozostřuje (například okny v kladí „terénního podstavce“ domu – mohlo přece zůstat celé prázdné s kompletním prosklením v druhém plánu). I tohle téma mělo být sebejistější.  Mohlo to být o chlup jednodušší a o řád lepší.
Tato kritika je vlastně univerzální. Když autor ví, co si vytkl na začátku, měl by s důvěrou vsadit všechno. Tak se ze silných konceptů rodí domy se zřetelnou koncepcí. I tak patří Magdin projekt k tomu nejlepšímu, co se v zimním semestru udělalo.

odevzdávka Jan Ptáček - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jeden z důvodů, proč jsme zadávali domov seniorů v právě v Podvinní, je složitost místa. Těžko si na pomezí upravovaného parku, divoké periferní náletové zeleně a říčky Rokytky lemované vzrostlým stromořadím, představit dům. Těžko si představit obraz domu, který by v kontextu nepůsobil směšně, těžkopádně nebo nepatřičně. Přesto kolem Rokytky stavby stojí.  Míjíme je jako samozřejmost a častokrát jako romantickou kulisu tvořící akord s přírodou. Většinou to jsou stavby průmyslové -  funkční či nefunkční, vodní díla, haly, ploty, továrny, chatařské kolonie.

diplomní projekt - Dita Mrázková - zima 2012 - bydlení pro seniory

Zavěšujeme další ze zimních projektů. Ani zde není potřeba předmluva. Je to diplomní projekt, tedy protokolární hodnocení a oponentský posudek jsou zavěšeny dole pod videem.

diplomní projekt - David Kučera - zima 2012 - bydlení pro seniory

Zavěšujeme další z prací minulého zimního semestru. Ani k tomuto projektu není třeba psát dlouhou předmluvu. Jedná se o diplomní projekt - tedy protokolární hodnocení najdete vložené dole pod videem, stejně tak jako oponentní text od Pavla Nasadila.

odevzdávka Jindřich Traugott - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Pokračujeme v zavěšování semestrálních prací našich studentů. Nejprve to bude několik projektů z minulého, tedy zimního semestru, kdy jsme dělali domov pro seniory v Podvinní. Následně to budou právě dokončené projekty z letního semestru – doplnění městské struktury v Praze – Michli.

Otvíráme Jindřichem Traugottem. Tentokrát není potřeba psát dlouhý úvod. Projekt sám o sobě vzbuzuje emoce, otázky, diskusi. Kdybych byl PR agent, řekl bych, že je kontroverzní. Protože si to nemyslím, nechávám rozhodnutí na vás. Jindřich si projekt přál představit lapidárně několika vybranými obrázky, autorským videem a textem. Video tentokrát doporučuji shlédnout. Kromě prvních pěti minut autorského videa zbytek zabírá záznam prezentace a relativně napjatá diskuse architektů různých generací a názorů. 

odevzdávka Eli Kochová a Míša Kloudová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Celý vtip řešení Elišky a Míši lze popsat velice jednoduše. Nechaly se inspirovat dvěma protikladnými světy, řekněme dvěma obrazy, které považovaly za patřičné pro místo i obsah. Zahrádkářskou kolonií a klášterem v přírodě. Spojování „vysokého“ a „nízkého“ přináší riziko nepatřičnosti, kontrastu, kýče, výsměchu. Jak se to povedlo v tomto případě?.

odevzdávka Mirek Pazdera - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Mirkův dům svojí prezentací trochu vzdoruje porozumění, na jak jednoduchém principu je vymyšlený a především co všechno nabízí. Tedy: pět v zásadě stejných viladomů spojených dlouhou zasklenou verandou. Jednotlivé autonomní domy, které jsou částí celku. To je první chytrý krok. Chodba veranda může být procházkou, posezením nebo utilitou pro obsluhu a provoz. Každý dvůr bude mít pravděpodobně jinou atmosféru, někde bude zelinářskou zahradou, někde petangovým hřištěm. Pnutí, resp. hiearchie soukromého a sdíleného prostoru je ostatně tématem, které se prolíná celým projektem. V přízemí má každý dům společenské prostory, kam může pozvat sousedy na společnou akci, (stejně tak jako do dvora). V měřítku celého komplexu reprezentují téma soukromého a sdíleného oba koncové body. Vlevo je to společenská a servisní část domova (včetně stacionáře, klubu a restaurace), vpravo společná divoká zahrada. Oboje propojené právě tou chodbou-verandou, na kterou jsou jako korálky navěšeny jednotlivé domy. Do nich mohu od Rokytky vstoupit vlastním vstupem, tak jako jsem byl zvyklý vstupovat do svého domu celý život, nebo použít chodbu – verandu. V přízemí každého domu je kromě společenských částí také ošetřovna a místnost sestry. Stále totéž téma: celek versus autonomní dům.

Druhým důležitým tématem projektu je „nahlížení“ nebo srozumitelněji: průhledy. O pohledech z verandy už řeč byla, o nahlížení do společenských prostor jednotlivých domů také. Neméně důležité jsou venkovní branky, kterými může chodec při procházce podél Rokytky nahlížet do dvorů. Stejně tak je to s divokou zahradou. Je obehnaná zdí s brankami. Patří domovu, ale lze do ní nahlédnout. Důležitým momentem je i fakt, že obyvatelé domů vidí ze svých oken sousední domy a dvory. Je to mimochodný opak instituce: „vidím sousedovic dům“.  Ne náhodou jsou z každého bytu francouzská okna na dvě strany, situovaná přes roh – různost výhledu. Projekt nerozlišuje bydlení na „tvrdší“ a „měkčí“ péči (jak bylo v zadání), ale je evidentní, že provozovatel může jednotlivé domy diferencovat. Je to prostě chytře vymyšlené. 

odevzdávka Vojěch Hasalík - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jako první z prací zimního semestru zavěšujeme práci Vojty Hasalíka. Pro osvěžení je možné podívat se na zadání semestrálního projektu sem. Letos jsme „omladili“ atelier a přijali i studenty bakalářského stupně. Kladli jsme na ně totožné nároky jako na ostatní. Znamená to, že toto je teprve třetí projekt, který Vojta na škole udělal.

Všichni studenti našeho atelieru zpracovávají stejné zadání, tak aby si mohli být vzájemně mentory, učit se od sebe navzájem a diskutovat o společném úkolu. V ideálním případě by si měli být vzájemně větší autoritou, než jim může být učitel. Jejich profesní prestiž a vazby se tvoří již nyní a v atelieru se snažíme míchat vědomí energie kolektivu, tedy hodně si pomáhají a zároveň osahávají sebevědomí a zodpovědnost jednotlivce. Bývají to rozhodnutí, kdy mám říct kolegovi svoje pracně získané know-how a zároveň vědět, že si vzájemně nemůžeme dovolit odevzdat odfláknutou práci. Na prvním projektu neuvidíte srovnání s ostatními způsoby řešení místa i programu. Každé místo nemá nekonečně mnoho řešení. Architektura je disciplína ovlivněná kontextem a beru-li kontext vážně, znatelně si tím zúžím mantinely … což neznamená menší nárok na kreativitu, ale větší. Tím je ostatně architektura architekturou. Parametrickou od nepaměti byla, je a bude. Bez ohledu na momentálně módní slovo, které ztratilo původní význam (a nyní většinou vyjadřuje pravý opak).

pozvánka na prezentace