PIET HEIN EEK

Po několika letech odmlky se už jistě těšíte na Nedělní přílohu o bydlení. Tak čistě při snídani ve dvě odpoledne jsem si listnul knížku ŽIDLE, ležící na stole. Knížky, které můj kamarád náhodně pokládá na stůl vedle mojí židle, jsou páteří mého vzdělání, tedy se s Vámi rád podělím. Zjistil jsem, že Piet Hein Eek (vyjma droog kousků, které asi znáte) dělá židle, které stojí za vidění. Piet Hein Eek vsadil všechno na jednu kartu a rozhodl se svoje návrhy vyrábět vlastní produkcí. Webové stránky doporučuji. Hezkou neděli.

Věšení po číslech - HUGGENBERGEFRIES ARCHITEKTEN

Ve čtvrtek jsme měli krátkou improvizovanou mikropřednášku. Zjistili jsme, že nám to chybí. Podporovat naše konzultace a mentorování referencemi, příklady, neřkuli vlastním výzkumem je nezbytné. Tedy jsme se rozhodli bez velkých příprav studentům promítnout a říct téma, které nám připadá právě aktuální k průběhu práce. Tentokrát to byla práce atelieru HBF, tedy vlastně jednoho jejich konkrétního domu. Na něm jsme si ukazovali nejen jednotlivé detaily a kvalitní řemeslo, ale především obecný fakt. Svébytnost a excelentnost v souvislostech. Teze mikropřednášky byla najít vztah mezi vizí …  pracovně ji nazvěme jedinečností či originalitou a kvalitní spotřební architekturou, tedy prostým dobře zvládnutým řemeslem. I takový příklad jsme ve zdánlivém kontrastu promítli.

Obecně v našem atelieru zásadně nepodporujeme tezi: „Teď si ještě vyzkoušej cokoliv, v praxi stejně nebudeš moct nic“. To je totální hovadina. Učíme něco jiného: „Realisticky si zuž mantinely již teď, nauč se excelentně nakládat s málem, které víš, že v praxi prosadíš a pak to také tvrdohlavě dělej“
Tedy v krátkosti jsme promítali studentům „kvalitní spotřební návrh domova důchodců“ v kontrastu s domem od HBF. Je nutné studenty připravovat na praxi, kde se nikdo extra nebude ptát na jejich úžasné vize, ale většinou narazí na pragmatického developera, který nejprve položí ty nejpraktičtější otázky týkající se návrhu, v soutěži se podívá na obrázky, od kterých bude předem něco čekat a pak teprve začne slyšet na jemnosti navíc, na originalitu, na excelenci. Málokdy naopak.
Mikropřednášku vyprovokoval fakt, že nám domy ve zlomovém okamžičku navrhování připadaly málo pohodlné, málo otevřené, málo teras … prostě skýtajících málo obyčejných světských radostí pro uživatele … resp. studenti si nedávali práci tyto vlastnosti exponovat v dokumentaci. Většina z nich však má kvalitní koncept, náběh na originalitu, zvláštnost ... a i to "pohodlí a domov". Jedno bez druhého lze vyjímečně, je ale potřeba to ukázat. O tom bylo to krátké povídání. Za dva dny ho následovala mikrosmršť digitálních odkazů, jak vypravují svoje návrhy domova seniorů ateliery, které bereme jako referenci.
I když ne všechny práce atelieru HBF jsou moje srdeční záležitosti, zavěšuji je mezi „čísla“, protože to prostě umí  … a to i v té komerční bázi, která je důležitá. Nesouhlasíte?

Joseph Smolenicky - nenápadný půvab buržoazie

Lázně? Děláte lázně? Máte dvě možnosti. Obkreslit to od Zumthora nebo se oběsit. Podle všeho existuje ještě třetí cesta. Josef Smolenický se vykašlal na listování časopisy a z několika zdrojů složil svůj vlastní obraz lázní. Při míchání šejkrem se možná usmíval. Nevím, osobně ho neznám, i když jsme vrstevníci a měli jsme stejného učitele. Odhaduji, že švýcarská klientela v bílých županech si ten nenápadný půvab bez velkého zkoumání užívá. Český architekt může nervózně přemýšlet, do které škatulky to nacpat.

Po každé společné prezentaci konceptu, tedy po pěti týdnech od začátku semestru si znovu a znovu klademe úkol vypustit naší profesi ze samoreferenčního vakua, ve kterém sama sobě žere ocas jako had v kruhu. Stále je to znát.

Našim studentům věříme víc a víc. Opakovaně je zkoušíme provokovat cizokrajnými referencemi v zemi, která ráda škatulkuje a listuje časopisy a přitom jen vyjímečně používá vlastní obrazy architektury, natožpak autentickou teorii. Tedy předhazuji k zamyšlení ony avizované lázně. Fotografie jsou zde jako další ze startovních bloků k úvahám o zdrojích architektury.

Ideální příklad člověka, který není spoutaný ambicí časopisů válejících se na stolku u kadeřníka je Jožo Smolenický. Tak ho trochu zneužijeme a spolu s ním nahodíme nahrubo vidlemi druhý mantinel. Jestliže na studentech stále cítím okovy námi zbanalizované profese, Jožovi to myslím nehrozí. Studenty provokujeme ke hře, lehkosti, fascinaci a objevování něčeho doopravdy nového. Jožo si hraje a objevuje. Samozřejmě, takhle jednoduše to s přístupem Josepha Smolenického není. Má to pravidla, teorii a je to složité, ale hlavně vám musí bušit srdce. Znáte to? Pořád to není ono, cítíte spoustu věcí, které se musí ve vašem návrhu otisknout, stále to nesedí … a pak to přijde. Najednou porozumíte. Svět architektury je mnohem širší a rozmanitější než se zdálo. Jako prorazit bariéru zvuku. Ne, tohle poznání nejde zaplatit a postup se nelze jednoduše naučit. Jediné co lze dělat je vysypat několik pytlů balastu, které studenty zcela zbytečně drží na zemi. Kdo jim pak zajistí bezpečnost? Kde je to ustředění a uzemění? O tom je odvaha. Třeba se jim někdo vysměje. A? Do dlaní selský rozum a hurá na ulici. Koukat, poslouchat, prožívat, přemýšlet, fotit. Reálný svět! Je to důležitější než knihy, důležitější než sezení v lavici. Přichází něco nového. V našem atelieru stále hledáme, co v těch pytlích je a co všechno je možné vysypat (a co nabrat). Zdá se to těžké a pan Smolenický říká:

"Je to druh duševního cvičení, které děláte sami se sebou (zhluboka se nadechne): "Nemáte své osobní představy o světě!" Nemyslete si, že: "Toto je možné, tohle není dovoleno, toto je kýč a tohle je moderní." Snažím se zbavit těchto kategorizací. Překvapivé je, že existují dva paralelní světy. Svět akademických architektů, a pak architekti, kteří produkují velké množství návrhů, na základech skutečného světa. V případě akademických architektů, každá generace produkuje své vlastní mýty: digitální architektura, minimalismus a tak dále; nový a nový mýtus jednou za několik let. Existuje rozpor mezi světem, ve kterém žijeme a architektonických mýty. Já se zajímám víc o „široký“ svět, než o jeden akademický. Konec konců, mýty jsou jen teorie, nic víc. Je potřeba myslet víc strategicky! Neříkejme "musí to být digitální, aby to bylo moderní, a nesmí to být historizující". Místo toho bychom se měli ptát sami sebe jinak. Jaký je motiv a smysl? Co zapadá do našeho konceptu? Přitom zdánlivě podporuji pojmy ze zakázaného území. Domnívám se však, že je to nejvíce nedogmatické použití architektonických prostředků z celé možné široké škály zdrojů."

(volně jsem kousek přeložil, originál celého rozhovoru pro A10 si můžete přečíst zde)

věšení po číslech: biq

Je potřeba zavěsit další číslo. Tentokrát je to holandská kancelář biq.  Naše utkání se strukturou stavby možná sledujete. Dispozice a schema domu se nám už celkem daří a vynořilo se další téma. Studenti se většinou bojí udržet objem. Vysvětlím. Polekají se „monotónnosti“, „tvrdosti“ a mají tendenci hledat Nápady, jak objem stavby co nejúčinněji rozbít. Něco jako když se pes sám sebe poleká v zrcadle. Kdysi jsem si zkoušel u domů, které obecně považujeme za přívětivé, útulné a solidní, představit jejich zpětný převod do plánů. Byl jsem překvapený, jak stroze a jednoduše působily. Zkuste si to sami. Jděte po ulici, po běžné pražské ulici a převádějte si fasády do čar na papíře. Přívětivost městského domu nespočívá v jeho komplikaci. Společně se studenty se dostáváme se do fáze subtility detailu. Neplánuji zde psát recepty. Cílem je, aby si je každý hledal sám. Pokud bychom měli s Ondřejem čas, tedy peníze, připravovat ateliérové přednášky, jedna by nepochybně byla o parteru domu, druhá o ukončení  (řekněme o římse) a třetí by byla o reliéfu fasády. O reliéfu fasády by bylo několik dalších přednášek: o materiálu a struktuře pláště, o osazení oknech, o zábradlích, o poměru plné a prázdné plochy, o světlu a stínu, o rytmu, o ozdobě a ornamentu, o důležitosti vstupu, o významu jednoho okapu … … Zavěšuji biq, protože umějí ukázat objem stavby v kontextu rostlého města. Samozřejmě a nekomplikovaně. Vypomáháme si zavěšováním cizích zdrojů a zároveň plánujeme jak najít prostředky pro ucelenou přípravu hledání zdrojů vlastních, regionálních. Biq nejsou přenositelní. Z mnoha důvodů. Přenositelný je způsob uvažování. Pokud to není důvodné, nenecháváme studenty utíkat k cihlám. Jako exotický materiál jsou v kontextu Prahy vděčné a zafungují skoro vždy. Až moc jednoduché. Rádi bychom hledali … ale to už jsem psal, že ? Budeme. Příští číslo bude zatím zase exotika, sice bez cihel …. ale z Itálie. Téma bude stejné: udržení objemu. Teď si užijte biq a nezapoňte si prohlédnout jejich stránky.

věšení po číslech: Knapkiewicz & Fickert

Ema má mísu. Máma má maso. My nemáme styl. Nebo máme ? V našem atelieru jsou často skloňovaná slova pohodlí, komfort, solidnost, domov, dům, město. Často říkám protikladné věty: „Jsi zbytečně čitelnej, takhle je to buranský, to nemáš zapotřebí, klidně uber“  nebo … „To znám, to znám, to znám, to znám, plný časopisy, nechtěj, aby ses tomu za pět let smál.“  ... a taky: „Důveřuj si, tohle stačí“ a "Kdo tam bude žít?"... „Rozmej to“, ....  „Máš velkej barák, máš, tak to řekni: mám velkej barák, neměj strach a vosol to“ ... "Proč to komplikuješ? ... a ještě:  „Kde je humor ?“.
Je čas zavěsit další číslo: Knapkiewicz & Fickert. Nemají strach. Mají humor … a nejsou směšní. Enjoy:

AVL - Atelier Van Lieshout

Jsme zhruba v polovině akademického roku. Je odevzdáno. Myslím, že je ten správný čas pověsit opravdu pěkné číslo. Van Lieshout je holandský umělec? architekt? magor? důlní kanárek? anarchista? ... který, jak by se mohlo zdát, nemá s koncepcí našeho školního atelieru nic společného. Navzdory tomu to tak je … i když ve finále se (možná) jedná o dobře artikulovanou antitezi.
Institucionalizovaný bastl, typologie konzumu, komentáře naivní touhy po univerzalitě a dokonalosti, čistotě a sexappelu. Autonomie, nomádství, odcizení, industrie, technokracie, autodestrukce, autoerotika, ale rozhodně ne autocenzura ... Joep Van Lieshout mne prostě inspiruje a nutí přemýšlet. Proto ho přidávám do zdrojového kódu. Vzhledem k tomu, že momentálně studenti nepracují na projektu, není třeba se obávat, že budeme pozítří konzultovat laminátovou díru do prdele.

V pokračování je vyjma fotek opět video:

 

ATELIER KEMPE THILL

ATELIER KEMPE THILL je další z ateliérů, které potřebuji zavěsit. V poslední době naši studenti častokrát v rámci kritiky slyší pojem „samozřejmý komfort“ nebo „obraz domova“ „praktické pohodlí“. Návrh obytného souboru není formální hra. Nezajímá nás bezcílné posouvání okénky. Vybízíme studenty, aby metodou animace, tedy představy reálného filmu, navrhli v jejich domě obyčejné pohodlné věci a netrápili se formálnostmi. Vím-li na začátku návrhu „o čem dům bude“, vytvořím-li později propracované prostorové schema, navrhne se mi dům skoro sám. Jistě, zjednodušuji, je to mnohem komplexnější a jednotlivé fáze návrhu se v akordu prolínají. Přemýšlím-li o schématu, mám v hlavě zároveň obraz domu, vím tedy i hloubku osazení okenního rámu, materiál vstupního portálu atd... obyčejný a neformální rozhodně neznamená nudný, tuctový. Naopak, hledání autentické osobitosti je cílem práce atelieru. Osobitost hledám ... hledáním obrazu. Při psaní se trochu ošívám. V každém pojmu si lze hodně nerozumět.
Práci ATELIERU KEMPE THILL záměrně uvádím realizací obytného bloku, kde je zřetelné, že architekt nekomplikoval bitevní pole, myslel na komfort obyvatele a našel jednoduchou cestu z bodu A do bodu B. Práci uvádím mimo jiné proto, že mu předcházelo zavěšení několika ateliérů, které pracují s ornamentem, tradicí, řemeslem, stavitelstvím, rukodělným detailem. Na pracech našich studentů se to zřetelně odrazilo. Trochu jsme se s Ondřejem polekali. Nenabízíme návody a už vůbec ne estetický kánon. Jejda. Rádi bychom otvírali cesty. Chceme, aby si naši budoucí kolegové uvědomili, že zdrojové kódy architektury jsou mnohem širší, než by se mohlo zdát z učebnic. Zatím jsme překvapeni, že si studenti berou z „nepapírových“ zdrojů méně než bychom čekali. A že jich je!
Dost jsem přemýšlel, jestli někde neděláme chybu. Proč třeba někoho nenapadlo vzít si…? Proč….? A proč…? Sliboval jsem to jednoduché ? Ne. Tak mám, co jsem chtěl. Dumám. Metoda našeho atelieru má dva základní kameny: 1.obraz 2.animace. Kombinací obojího se návrh mimochodně stává realistickým. Říkáváme všechno srozumitelně? Neopomíjím subtilní obrazy, které jsou mi předkládány a já je prostě „kulturně nečtu“?
KEMPE a THILL to s kontextem a subtilitou nemají paradoxně o moc jinak, než jejich „zavěšení“ kolegové. Jenom to není tak přehledné. Rukodělnost sice občas používají, ale stavitelský fundament interpretují běžným katalogovým prvkem. Specificky použitým. Prima. Hledejme svoje cesty. Pojem experiment má mnoho významů.

V pokračování je mimo fotek i video:

KUDY DO MNICHOVA A PROČ ?

Před časem jsem zde na blogu upozorňoval na zajímavou akci. Ze studentů našeho atelieru, pokud vím, nejel nikdo, ale re:rozvědka samozřejmě vyrazila. Znát naše (řekněme) ne-mainstreamové kolegy z Evropy považujeme za důležité. Přikládám dokumentární film, který je vyvážený a pravdivý: cesta trvala stejně dlouho jako přednášky, tedy není možné to tajit. Režie, kamera, střih a postprodukce: Honza Vlach, řidič: Ondřej Synek. Photo: Jiří Žid, Second Unit: Hanka Procházková. Summary slovy Honzy Vlacha: "...sledujte Věšení po číslech (3:50 a 4:14 už visí). Nebo se nás zeptejte. Je dost o čem mluvit."
Článek se měl původně jmenovat „KUDY DO EVROPY A PROČ ?“. Mám totiž takovou tezi, jejíž pravdivost není absolutní, považujete-li za evropanství kariéru v BIG či jiném nadnárodním pop-studiu. Ta teze zní: Evropu začneme zajímat, až začneme navrhovat českou architekturu. Méně národovecky řečeno: až budeme specifičtí a pro Evropu zajímaví. Máme co dávat, máme co učit, jenom o tom nevíme, nebo se za to stydíme. U olomouckých syrečků je nám to jasné a u architektury ne? To je Záhada.

HUISWERK

HUISWERK ARCHITECTEN zavěšuji pět minut po dvanácté. Letos se rozdělili na dvě party: Bowenbouw Architecten a Collectief Noord.  Vzhledem k tomu, že to bylo nedávno, stránky HUISWERK jsou stále platným dokladem jejich práce. Vřele doporučuji web prolistovat. Mimo jiné je velice zajímavé sledovat způsob získávání zakázek. První ceny v „malých“ soutěžích: policejní stanice, hasičská stanice, dostavba mětského centra atd … inspirativní. Profil studia je pro mne ideálním reprezentantem neupocené kanceláře architektů 40+-. Z prací studia je cítit humor, poctivost, švih a ze způsobu vedení kanceláře transparentnost.

HildundK

Termín „česká přísnost“ mi připomíná něco jako „betonová pneumatika“ nebo „kukačka z hodin odlétá do teplých krajin“. Češi nikdy přísní nebyli a pravděpodobně nebudou. Z několika důvodů. Hledejte je sami, je to přísnější. Na západ od Rozvadova se staví poměrně střízlivě a nevím, jak to nazývají. Možná „německá přísnost“. Mnichovští HildundK umějí být přísní jaksepatří, když je to namístě. Není to jediná struna. Klíčová slova jsou: humor, nadhled, střízlivost, adekvátnost, kontext, solidnost, stavitelství, pečlivost, detail, ornament, řemeslo, tradice. Je radost koukat se na někoho jak staví, ví proč, ví co, a nemá to okoukané. Vlastně má, ale to by byl dlouhý článek o tom, kam se kouká a jak s tím pak nakládá.
Mnichovské studio Hild und K Architekten bylo založeno v roce 1992 bývalým studentem Miroslava Šika Andreasem Hildem a Tillmannem Kaltwasserem. Poté co „K“ zemřel, převzal jeho roli společníka v roce 1999 Dionys Ottl. Neznáte-li, seznamte se. V pravém sloupci je přidaná adresa kvalitních webových stránek.

VĚŠENÍ PO ČÍSLECH

Studenti neznají reference, které bych očekával, že budou znát. Vlastně jsem myslel, že se od nich v tomto ohledu hodně nového dozvím. Není tomu tak, příčiny jsou vedlejší. Uvědomil jsem si, že požadujeme po studentech způsob uvažování, který neznají a při kterém je mimo jiné potřeba opřít se právě o tyto reference. Zjednodušeně řečeno o práce architektů, pro které nejsou jedinou referencí učebnice architektury a časopisy, které se válí u kadeřníka. Původně jsem si vzal úkol, který nejsem schopen plnit: plánoval jsem zavěšovat odkazy na architekty či studia, doplnit je iniciačním článkem, videem, vysvětlit proč jejich práci považuji za inspirativní atakdál. Nemám na to čas, příčiny jsou vedlejší. Rozhodl jsem se k jiné variantě: prosté zavěšování odkazů do pravého sloupce tohoto blogu. Budu se snažit při každém zavěšení nového odkazu upozornit podobně lapidární anoncí jako je tato. Jako čtvrté v řadě tedy upozorňuji na MONADNOCK, kteří zde visí už týden:

WAS GEHT UND WO ?

Konference s podtitulem: DIE JUNGERE ARCHITEKTURSZENE IN EUROPA



WAS GEHT UND WO je konference pořádaná Technickou universitou Mnichov 9.prosince 2011: vhled do soudobé (nedávné) architektonické scény v Evropě. Jakými metodami mladá generace reaguje na podmínky, kterými je ovlivňována dnešní architektura … Odhaduji, že se nejedná o formální akci. Podle jmen a práce studií, která budou přednášet a diskutovat předpokládám, že se chtějí setkat, ukázat práci, seznámit se. Pokud pojedete, budete to mít lehce komplikované, protože většina studií pochází z protestantského kulturního prostředí a na jejich práci je to samozřejmě vidět. Jako takové je k nám nepřenositelné (… na to ostatně častokrát narážíme při konzultacích v našem atelieru). Esence jejich práce a především přístup k navrhování, ale může být zajímavý a aplikovatelný v tradičně nestřídmém a zdobném českém prostředí. Odhaduji, že styčným bodem konference bude, velmi zjednodušeně řečeno, „každodennost“.

Na flyeru akce si všimněte, že území východní Evropy je prázdné. Není to náhoda. Zaplnit jej budete muset v budoucnu Vy. Většinu jmen a architektonických studií pravděpodobně neznáte. Zdejší média zajímá jiný segment. Být Vámi, tak se jedu podívat, co tvoří Vaši generační kolegové v praxi. Být mnou … tak bohužel nejedu, pátek je jeden ze dnů, kdy si musím vydělat peníze na to, abych Vás i nadále mohl učit na „české technické universitě“. Tak šup na kola.

Čekáte na ten důležitý odkaz, že jo ? Zde je. Dozvíte se tam vše potřebné. Potřebná je i motivace:

Sergison Bates - architektura na druhý pohled

To je UFO, že ?

... a na druhý pohled možná ne:

Vrin

Na páteční Inventuře urbanismu mi architekt Miroslav Cikán připomněl jeden starší film, který kdysi visel na stránkách re:vodňany. Tehdy, stejně jako teď nepotřebuje komentář:

Caruso St.John - ornament není zločin

Co to je ? Jako obvykle se dozvíte v pokračování příspěvku.