Sváteční příloha bydlení - Karlínská pomlka

 ... a někdy se v klasicistně založené blokové zástavbě vyskytne výjimka z pravidla. To nebyl omyl. Zcela jistě. Není to napravovaná chyba v systému. Je to plánované.Taková schválnost. Komfortní řekl bych. Prozkoumáme to!

NEDĚLNÍ SPORTOVNÍ SPECIÁL – HUSTÁ HUSTĚJŠÍ

Součástí zadání předminulého semestru bylo maximální využití parcely. Co je to maximální? Při každé prezentaci jsme vyjma architektonického návrhu požadovali mimo jiné i hrubou podlažní plochu. Tedy číslo. Jedna z vlastností čísel je porovnatelnost. Objektivita! Aniž bychom předpokládali, začali studenti navyšovat množství podlažní plochy, soutěžíce mimochodně mezi sebou a především sami se sebou. Číslo je prostě objektivní kritérium. Za vysoké číslo byli logicky chváleni a nejen to. Při každém dalším navýšení byli dotazováni, zdali to není málo, třeba by to šlo i víc, ne? Souběžně s touto podprahovou informací dostávali naši budoucí kolegové i dotazy veskrze neměřitelné, vztahující se k návrhu: není dům příliš vysoký? Nepůsobí přehnaně objemně? Zkusil sis to představit z tohoto místa? Zkus si představit, co vidí obyvatel z tohoto okna. Samé subjektivní dotazy. Tedy řešitelé byli mimochodně voláni ke zodpovědnosti, ovšem prostředky neměřitelnými, veskrze neobjektivními. Číslo je číslo. Nejlepšími soupeři jsou lidé sami sobě. Chválení za vysoké číslo nenápadně zmizelo, naše subjektivní dotazy sice nepřestaly, avšak nastolený diskurs překvapivě pokračoval. Čím více, tím lépe. Za našeho překvapení se nám přetěžování parcely dělo samo. Lidé jsou soutěživí. Největšími protivníky jsme sami sobě.

Městská hromadná tolerance - Zürich

Vlak, město, viadukt - Berlin

NEDĚLNÍ PŘÍLOHA BYDLENÍ - Kde domov můj

Dělal jsem pořádek. Vrátil jsem se ke dvěma starším textům, který jsem před lety psal pro tematické číslo ERA21. Pro zajímavost jsem si je přečetl. Takhle tenkrát zněly:

NEDĚLNÍ PŘÍLOHA BYDLENÍ – DĚTSKÝ KOUTEK

Na interních debatách učitelů technické university jsou studenti častokrát nazýváni „dětmi“. Uvědomil jsem si, jak hodně mi to vadí. Dětmi nejsou. Jsou zásadní silou, na jejímž angažmá závisí budoucnost školy. Tedy i moje. Moji rodiče v jejich věku měli dítě – mně. V jejich věku jsem se šel nechat zbít na Národní třídu a doufal v lepší budoucnost. Nejen že dětmi nejsou. V jejich rukou leží vzdělávání. Oč si neřeknou, to se nestane. Stane se cokoliv co nechtějí, neřeknou-li ne. Pokusil jsem se to napsat:

Typografie v architektuře

Následující text vznikl z iniciativy Jaromíra Čížka, studujícího na umprum architekturu. Mirek si vzal stáž v atelieru Tvorby písma Karla Halouna. Zadáním byla příprava publikace na téma písmo v architektuře. Jednou ze součástí knihy měly být, k tématu se vztahující, rozhovory s architekty. Zde je výsledek. Děkuji Jaromíru Čížkovi za svolení s publikováním jeho práce. (Na blog jsem pro srozumitelnost přidal obrázky. Součástí článku nebyly.)

Typografie v architektuře

Rozhovor s Michalem Kuzemenským

Jaromír Čížek

Pedagogické vedení: Karel Haloun, Tomáš Brousil, Radek Sidun a Pavla Pauknerová

Jazyková redakce: Lenka Jindrová

Jak byste charakterizoval vztah architektury a typografie?

To je těžká otázka, protože architektura je velmi široký pojem. Ale kdybychom ten vztah zaměřili na typografii a město, je pro mě písmo nedílnou součástí veřejného prostoru. A v případě architektury je to vlastně stejné, protože téměř cokoliv, co člověk dělá uměle, jako protiklad přírody, se neobejde bez písma a znaků. Jestliže je stavba něco umělého, tak my si ji písmem nebo znakem označujeme.

Máte nějaké oblíbené příklady uplatnění typografie v architektuře?

To je otázka, které jsem se bál. Bohužel si nevzpomenu. Ať se mě totiž zeptáte na cokoliv, třeba na oblíbenou hudbu nebo cokoliv dalšího, nedokážu odpovědět. Není to tak, že bych neměl oblíbené příklady, ale nejsem ten typ „vzpomínače“. Ve finále bych jich za hodinu řekl spoustu, ale takto odpovědět neumím. Spíš, jak už jsem řekl, je pro mě tématem vztah typografie a města, protože mám dojem, že v některých případech městské domy typografii a branding zvládají lépe než v jiných. Dost mě rozčiluje, když vidím u kolegů baráky, které nemají prostor pro písmo a reklamu. Dnes se hodně mluví o tom, že na domech nemá být reklama. To ale přece není pravda! Neměla by být tak vulgární, jako většinou je, ale v momentě, kdy při navrhování nemyslím na vývěsní štít a podobné věci, tam zkrátka něco chybí. Mám s tím i vlastní zkušenost. Navrhoval jsem velmi pečlivě do posledního detailu nárožní dům. A když jsem ho dokončil, tak (aniž bych cokoliv ovlivňoval a aniž by se mě kdokoliv ptal) na něm jednoho dne přibyla červená cedulka s názvem ulice. Byl bych si předtím mohl usmažit ruce, aby mi perfektně doběhlo sklo k oceli, a přitom nepočítám s něčím, co notoricky znám, co každý turista hledá a co se předpisově umisťuje v dané výšce a dané vzdálenosti od rohu domu. Když se podíváte na městské baráky z určité doby, automaticky měly vymezená místa, kde byla reklama. Měly zkrátka nějaké místo připravené pro písmo. V současné době to tak ale často není. Děje se automaticky to, že se „podřízne“ barák, od země do výšky tří metrů je sklo a děj se vůle boží. A protože nejsou peníze, skončí to polepením nějakými cik-cak fóliemi. Neumíme moc navrhovat ty části budov, které jsou ve ve výšce očí tak do šesti metrů. Extrémním případem je Zaha Hadid – kde zbývá místo pro typografii na jejích stavbách, které jsou na jedno použití? Dalším příkladem je Tančící dům, který je nárožním domem na nábřeží.

Když vznikl, řešilo se, že jsou na něm na sklech polepy s nápisem Pizzerie. Říkal jsem si, kam to ten majitel pizzerie měl asi napsat? Kam to měl umístit? Architekti často zapomínají, že jejich baráky budou někdy nějak označené. Nepočítají nejen s názvem ulice, ale ani, a teď vybočuji z tématu typografie, nemyslí na to, že se před jejich barákem ocitne dopravní značka, která musí být normativní, a jejich dům to musí nějak unést.

Naše pozvánky se mění. Měníme se i my?

Vždycky takhle mezi dvěma semestry děláme vniřní inventuru. Někdy pomáhá i docela formální.

Nedělní příloha bydlení - parkování v Praze

„Excuse me, can you help me?“

„If I could…“
„Where are the lines in the streets?“

„Which lines?“

„The lines in colours.“
„So … there are no lines here.“

„So where can I park?“

„All around here“
„That´s not true. At blues lines, I can´t.“

„No blue lines in this quarter. By the way, you can´t park at yellow lines either.“
„Yellow lines?“

„Yes, yellow lines.“

„Where are those?“

„I don’t know, somewhere else.“

„And blue ones?“

„Somewhere else too.“
„Where?“

„In some quarters.“

„In which ones?“

„I don´t know …  can´t say without internet.

„So where can I park in Prague?“

„Sometimes anywhere, sometimes at thick white dashed lines, but maximum two hours.“
„And than?“

„You come back and pay again.“

„I can´t pay at once?“

„No.“

„I don´t get it.“

„Do you really want advice?“

„Yes!“

„For how long are you in Prague?“

„Six days.“

„Park anywhere you like.“

Klíč k úspěchu architektonických soutěží - nedělní příloha

Originál textu byl psán pro slovenský časopis ARCH č.12/2014 u příležitosti soutěže na Mestký úrad v Leopoldove.

Přemýšlím-li nad soutěží v Leopoldově, chtě nechtě mne napadá česko/slovenská sebereflexe. V Čechách bylo před několika lety vypisováno žalostně málo architektonických soutěží, tedy soutěží o návrh. Jejich počet rychle vzrostl. Dá se předpokládat, že počet vypsaných soutěží na Slovensku poroste. V Čechách se to nestalo samo sebou. Soutěží začalo před třemi, čtyřmi lety, přibývat logaritmickou řadou, díky soustředěnému tlaku a práci angažovaných lidí z naší profese, personálně obměněnou komoru architektů v to počítaje.
Stejně tak jako na Slovensku nebyl v Čechách boj o zvýšení počtu a kvality soutěží jednoduchý. Záměrně používám patetické slovo boj. Poprvé jsem od svých slovenských kolegů o leopoldovské soutěži slyšel s přídomkem „kulturní počin roku“. Rozumím. Zažíváme stejný boj, stejné nadšení a stejná očekávání. Důvěrně to znám. Děláme to také. Jen je těch kulturních počinů momentálně víc. Proč je to křehké? S napjetím očekáváme moment, až se tento počet překlopí do velkého počtu realizovaných stavebních děl, které vznikly na základě soutěží. Pak si oddechneme. Ustane boj, ubude kulturních počinů a soutěží bude pravděpodobně pomalu přibývat. Nebude totiž problém vysvětlit, proč je to skvělý nástroj. Možná nebude potřeba vysvětlovat nic. Po dobré službě je samozřejmá poptávka. Do té doby zadržujeme dech. Jestliže v Čechách soutěží zatím neubývá, musí přibývat úspěšných děl.  Pojďme zažívat stejný strach.

To Build

První tři roky

Učíme už tři roky. Většina studentů, kteří nám dali důvěru a studovali v našem atelieru, si diplomem u nás ukončila studium. Letos jich shodou okolností bylo šestnáct a mám pocit, že jedna etapa skončila. První tři roky. Na začátku jsme přišli na školu zjistit, jestli to dokážeme. Věděli jsme co, věděli jsme proč a postupně nacházíme jak.
V září nás čeká do jisté míry druhý začátek. Budeme pokračovat a budeme i trochu měnit „obraz atelieru“. Prošli jsme si obdobím syrového začátku, obdobím trendovního atelieru „must have in cv“ i obdobím klišé, degenerace a selháváním metodiky.

Těšíme se na září. Víme proč, víme co, a stále budeme hledat jak. Uvidíme se. Mezitím konečně zavěsíme studentské projekty, protože během semestru už jsme prostě nemohli. Trochu uklidíme atelier a vyvětráme. 

Příspěvek bez názvu

Bydlet město, bydlet radnici, žít demokracii

1973

Ještě než se uploaduje film se všemi prezentacemi rozpracovanosti návrhů radnic, zavěsím malé znejistění. Víceméně z podobného důvodu jako jsem kdysi zavěsil tenhle dům, když jsme řešili domov pro seniory. Z nadpisu možná tušíte proč. Překvapilo mě, jak velký problém studenti mají se stavbou vyjadřující "moc" (vůli občanů). Častokrát opakují "silová" klišé. Od nejmladší generace občanů bych čekal chuť navrhnout radnici co nejméně formálně, co nejvíc ekonomicky a co nejblíže životu města (neřkuli občanům). Byl jsem překvapený, jak konzervativní stavby jsem od mladých lidí viděl a jak málo se navrhované stavby snažily o sklonění se ke struktuře města a její obyčejnosti. Velice špatně jsem v jejich návrzích načítal architektonický odraz pojmu demokracie. Nejvíc mne potěšily návrhy, které „nearchitektonickými“ (rozumějte nedyzajnérskými) prostředky využily silných stránek okolí a zahrály s ním akord. Ale o tom v příštím příspěvku.

Samozřejmě, radnice od José Rafaela Monea, kterou nám ke konci prezentací promítla Maria je extra konzervativní a formální. Její formální stránka však sleduje úplně jiný cíl. Jak stavbu co nejpatřičněji včlenit do struktury města a jako její protiklad vytvořit kolem ní neformální veřejný prostor. Všimněte si, jak radnice zcela samozřejmě umí vytvořit uliční frontu, náměstí, piazzettu, místo k posezení, shromáždění ...  Než jsme viděli návrhy studentů, bavil jsme se s Ondřejem a s mojí ženou nezávisle o tom samém tématu. Byli jsme zvědaví, jestli se někomu podaří navrhnout radnici, která bude bruslit přesně tak na hraně, jako ta od Rafaela Monea. Jesti, jak řekla Maria, někdo řekne: „Je to prostě jeden z nevelkých domů ve městě. Racionální, užitečný a trochu speciální.“  Celý vtip domu Rafaela Monea (navržený v roce 1973) lze zkráceně shrnout do věty: formálnost slouží k tomu, aby radnice mohla být ve finále co nejcivilnější. Paradox.  Možná, že na sklonku klerofašistického režimu Vůdce Španělska z Boží milosti Fracisco Franca, se navrhovala civilní radnice tak nějak lépe. My svého Vůdce zatím  poptáváme.

školní atelier Emanuel Christ und Christoph Gantenbein, ETH Zurich, Departement Architektur

Do pravého sloupce odkazů přibyl další evropský školní atelier. Máme jich tam víc. Dáváme tam ty, o kterých můžeme říct: "Tohle by měla být naše konkurence" nebo "Tady bychom dávali studentům Áčka". Srovnávat se lze s kdekým. Slabých je spousta. Dobré je hledat silnějšího.

Nedělní příloha bydlení

Hlavní téma

Tentokrát jsem měl pocit, že to bylo těžké. Přihlásilo se k nám 89 studentů. To znamená důvěru. Nejsme schopni za ní dostatečně poděkovat. Víme, že na hlavní téma nejsme schopni za stávajících podmínek kvalitně vést více než 18 studentů.

Klíčem výběru není nějaká absolutní kvalita dosavadní práce studenta, ale především odhad schopností, které nás zajímají. Schopnost netočit se v klišé. Neulehčovat si práci. Schopnost klást si otázky. Schopnost reflexe a sebereflexe. Klíčem není vybrat excelentní skupinu nejlepších. Klíčem je vybrat skupinu lidí, kteří budou tvořit tým. V týmu budeme společně zjišťovat, co to je práce architekta. Jak neničit. Proč tvořit. Jak se chovat zodpovědně.

Sestavování posádky je těžké. Víme, že děláme omyly. Nad portfolii studentů jsme seděli do deseti večer a řešili kvadraturu kruhu. Jak z konečného výběru těch, které bychom opravdu rádi vzali, škrtnout ještě několik? Nevěřil bych, jak psychicky vyčerpávající to může být. Večer jdu domů a nemohu spát. Myslím, že Ondřej to nemá jiné.

Máme intenzivní pocit zodpovědnosti. Ovlivňujeme lidem životy. Ovlivňujeme je i sobě. Mám zimomriavky, jak říká moje žena. Taky učí. V půl šesté ráno vstává a jde na vlak do Bratislavy. Tentokrát nejsem schopný ji odvést na nádraží. Až se vrátí, budeme společně řešit, jak platit večeři z učitelských platů. U večeře budeme mluvit i o studentech. Také budeme mluvit o blížících se parlamentních volbách.
Konečný počet je 34.  Na hlavní téma 18.

Přehled hodnocení ateliérů na FA ČVUT - REEDICE

Letos třetí, sedmý a osmý. To nás těší. Vážíme si toho. Děkujeme studentům.

O čase

Filosof Jan Sokol řekl (volně citováno): „Když někdo řekne ‚nemám čas‘, tak nemluví o linearitě času a jeho nedostatku, ale o preferencích“  … jinými slovy mluví o tom, že svůj čas věnuje něčemu jinému než vám.

Proč se na našem blogu objevuje méně příspěvků? Není to proto, že bych neměl čas. Mám. Věnuji ho něčemu jinému. Sobě. Zjistil jsem, že ho potřebuji. Není to změna trvalá. Zase to tu zhoustne, ale ne hned.

Ve čtvrtém semestru jsem si uvědomil jeden fakt. Jsem limitně unavený. Náš ateliér byl odborníky hodnocený jako nejlepší na škole, dostali jsme nějaké Olověné Dušany, naši studenti získávají ceny v soutěžích, práci v Curychu. Mám z toho velkou radost a učení mě baví. Škola mi z původních 8 600,-Kč zvedla plat na 10 a kousek,-  … to mě tak nějak přesvědčilo, že škola, resp. stát má, oproti předpokladům, smysl pro humor. 

Kromě radosti, jsem za poslední semestry limitně unavený z vydělávání si jinou prací na tuto. Do mého života přibyl extrémně vysoký tlak, trvalý zánět uší a jiné destruktivní drobnosti. Rozhodl jsem se popřemýšlet o prioritách. 

Učení je i dál mojí radostí. Na to si udělám čas. Mírně jsem ho zkrátil. Snažím se studentům pomoci přemýšlet: někdy v budoucnu si studenti uvědomí, že jsou jedinou silou, která může ovlivňovat, kdo je bude učit a kolik času jim věnuje. Je možné, že tou dobou je už budou architekturu učit dělníci z Ukrajiny.

Jsem šťastný. Na to čas mám. 

zimní OLOVĚNÝ DUŠAN 2013