Je to jenom střípek mozaiky k zamyšlení. Každá silnice nebo železnice, která vede do města, tedy i z města vám přináší první vjem, případně rámuje radost či nostalgii z odjezdu. U dálničních staveb teoretici mluví dokonce o architektuře rychlosti, která je vnímána úplně jinak. V pohybu. Tomu lze rozumět a nevím proč mě to nenapadlo. To jsou ale stavby, které jsou komponovány právě na pohled z rychle jedoucího auta, jinak jsou většinou poměrně trapné. U periferních čtvrtí, kde vlak jede pomalu, vy už máte oblečenou bundu a víte, že za pět minut budete vystupovat je to trochu jinak. V tu dobu se většinou koukáte z okna vlaku, (nebo do mobilního telefonu). Abych nemluvil za vás: já jsem se z okna koukával. Když jsem jezdil s dědou do Roztok na chatu, měl jsem lokty opřené o stažené okýnko, vlasy mi čechral vítr, mhouřil jsem oči před sluncem a sledoval zadní trakt města. Je to logické, kdo by se chtěl dívat zblízka na železnici a kdo by jí chtěl poslouchat. Město se otočí zády. Cestující má jedinečné privilegium vidět město z úhlu, pro který pravděpodobně nikdy nebylo komponováno. Možná bylo, ale tehdy mi bylo sedm let a o architektuře jsem věděl ještě méně než teď.
Území, které řešíme, bezprostředně sousedí s železniční tratí. Budeme vědět, že to co navrhneme bude vítat a bude se loučit. Jsou záda méně důležitá než obličej ? Nevyslovuji atributy návrhu. Naznačuji, že tradicí je zdánlivě nechtěný, či nechtěný pohled na záda. Malé vzrušení, kdy vidíme městu pod kombiné. Budeme vědět, že částečně pracujeme s architekturou rychlosti, protože vlaky i tratě se mění. Budeme pracovat i s tradicí nechtěného pohledu, se kterým my už ale počítáme. Zkomplikoval jsem to ?
Nerdů co filmují z lokomotiv je hodně. Toto je Výsledek Vědeckého Výzkumu:
