Mimochodem,
stala se nám taková zajímavá věc. V atelieru razíme postulát, že blbých
baráků s fungujícimi garážemi je celkem dost. Tedy studenti v našem
atelieru navrhují garáže pro automobily jako doplněk bydlení, ne jako jeho
fundament, kterému se posléze podřídí celý dům. Ovšem tentokrát jsem díky
hloubce dvora chtěl vidět schema garáží. Došlo k nepochopení. Důvodem totiž
bylo ponechání co největší části vnitrobloku bez břemena suterénu, tak aby celý dvůr nestál na bloku garáží. Vyjma ekologického aspektu mě nebaví v řezech
koukat na stoleté duby rostoucí na střeše garáží. Prostě jsem žádal schematicky
vymezit místa, kde je fakt hlína. Někteří studenti logicky zašli za odborným
konzultantem na garáže. Zcela správně. Od toho momentu se diskurs navrhování
změnil. Celý dům byl podřízen rozchodu náprav automobilu. Zhruba takhle: sloup
– pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika -
pneumatika - náprava - pneumatika sloup
… nebo takhle: sloup – pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava
- pneumatika - sloup. Sloupy se posléze ztopoří z garáží až ke střeše – poněvadž
je to ekonomické a následně se ty rozpony náprav promítnou na fasádu. Prima. Čtou
si populární knihy o „městech pro lidi“ ale ti samí architekti navrhují BYTOVÝ
dům, který je plně podřízen rozponu náprav.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat