Nedělní příloha bydlení: 2 be free

A je tu opět nedělní příloha! Když jsem byl malý, nechtěl jsem být architektem, ale to bych odbíhal od tématu. Ovšem již tehdy mě jako budoucího popeláře fascinovaly Letrasety. Stejně tak mě fascinovalo neformální pohodlné obydlí. Obojí mě fascinuje dodnes. Nějak to spolu souvisí, včetně zjevného rozporu, se kterým jsem se – jak vidíte – nevyrovnal dodnes.

Wartburg a ti druzí

Mimochodem, stala se nám taková zajímavá věc. V atelieru razíme postulát, že blbých baráků s fungujícimi garážemi je celkem dost. Tedy studenti v našem atelieru navrhují garáže pro automobily jako doplněk bydlení, ne jako jeho fundament, kterému se posléze podřídí celý dům. Ovšem tentokrát jsem díky hloubce dvora chtěl vidět schema garáží. Došlo k nepochopení. Důvodem totiž bylo ponechání co největší části vnitrobloku bez břemena suterénu, tak aby celý dvůr nestál na bloku garáží. Vyjma ekologického aspektu mě nebaví v řezech koukat na stoleté duby rostoucí na střeše garáží. Prostě jsem žádal schematicky vymezit místa, kde je fakt hlína. Někteří studenti logicky zašli za odborným konzultantem na garáže. Zcela správně. Od toho momentu se diskurs navrhování změnil. Celý dům byl podřízen rozchodu náprav automobilu. Zhruba takhle: sloup – pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika  sloup … nebo takhle: sloup – pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika - sloup. Sloupy se posléze ztopoří z garáží až ke střeše – poněvadž je to ekonomické a následně se ty rozpony náprav promítnou na fasádu. Prima. Čtou si populární knihy o „městech pro lidi“ ale ti samí architekti navrhují BYTOVÝ dům, který je plně podřízen rozponu náprav.

NEDĚLNÍ SPORTOVNÍ SPECIÁL – HUSTÁ HUSTĚJŠÍ

Součástí zadání předminulého semestru bylo maximální využití parcely. Co je to maximální? Při každé prezentaci jsme vyjma architektonického návrhu požadovali mimo jiné i hrubou podlažní plochu. Tedy číslo. Jedna z vlastností čísel je porovnatelnost. Objektivita! Aniž bychom předpokládali, začali studenti navyšovat množství podlažní plochy, soutěžíce mimochodně mezi sebou a především sami se sebou. Číslo je prostě objektivní kritérium. Za vysoké číslo byli logicky chváleni a nejen to. Při každém dalším navýšení byli dotazováni, zdali to není málo, třeba by to šlo i víc, ne? Souběžně s touto podprahovou informací dostávali naši budoucí kolegové i dotazy veskrze neměřitelné, vztahující se k návrhu: není dům příliš vysoký? Nepůsobí přehnaně objemně? Zkusil sis to představit z tohoto místa? Zkus si představit, co vidí obyvatel z tohoto okna. Samé subjektivní dotazy. Tedy řešitelé byli mimochodně voláni ke zodpovědnosti, ovšem prostředky neměřitelnými, veskrze neobjektivními. Číslo je číslo. Nejlepšími soupeři jsou lidé sami sobě. Chválení za vysoké číslo nenápadně zmizelo, naše subjektivní dotazy sice nepřestaly, avšak nastolený diskurs překvapivě pokračoval. Čím více, tím lépe. Za našeho překvapení se nám přetěžování parcely dělo samo. Lidé jsou soutěživí. Největšími protivníky jsme sami sobě.

Typografie v architektuře

Následující text vznikl z iniciativy Jaromíra Čížka, studujícího na umprum architekturu. Mirek si vzal stáž v atelieru Tvorby písma Karla Halouna. Zadáním byla příprava publikace na téma písmo v architektuře. Jednou ze součástí knihy měly být, k tématu se vztahující, rozhovory s architekty. Zde je výsledek. Děkuji Jaromíru Čížkovi za svolení s publikováním jeho práce. (Na blog jsem pro srozumitelnost přidal obrázky. Součástí článku nebyly.)

Typografie v architektuře

Rozhovor s Michalem Kuzemenským

Jaromír Čížek

Pedagogické vedení: Karel Haloun, Tomáš Brousil, Radek Sidun a Pavla Pauknerová

Jazyková redakce: Lenka Jindrová

Jak byste charakterizoval vztah architektury a typografie?

To je těžká otázka, protože architektura je velmi široký pojem. Ale kdybychom ten vztah zaměřili na typografii a město, je pro mě písmo nedílnou součástí veřejného prostoru. A v případě architektury je to vlastně stejné, protože téměř cokoliv, co člověk dělá uměle, jako protiklad přírody, se neobejde bez písma a znaků. Jestliže je stavba něco umělého, tak my si ji písmem nebo znakem označujeme.

Máte nějaké oblíbené příklady uplatnění typografie v architektuře?

To je otázka, které jsem se bál. Bohužel si nevzpomenu. Ať se mě totiž zeptáte na cokoliv, třeba na oblíbenou hudbu nebo cokoliv dalšího, nedokážu odpovědět. Není to tak, že bych neměl oblíbené příklady, ale nejsem ten typ „vzpomínače“. Ve finále bych jich za hodinu řekl spoustu, ale takto odpovědět neumím. Spíš, jak už jsem řekl, je pro mě tématem vztah typografie a města, protože mám dojem, že v některých případech městské domy typografii a branding zvládají lépe než v jiných. Dost mě rozčiluje, když vidím u kolegů baráky, které nemají prostor pro písmo a reklamu. Dnes se hodně mluví o tom, že na domech nemá být reklama. To ale přece není pravda! Neměla by být tak vulgární, jako většinou je, ale v momentě, kdy při navrhování nemyslím na vývěsní štít a podobné věci, tam zkrátka něco chybí. Mám s tím i vlastní zkušenost. Navrhoval jsem velmi pečlivě do posledního detailu nárožní dům. A když jsem ho dokončil, tak (aniž bych cokoliv ovlivňoval a aniž by se mě kdokoliv ptal) na něm jednoho dne přibyla červená cedulka s názvem ulice. Byl bych si předtím mohl usmažit ruce, aby mi perfektně doběhlo sklo k oceli, a přitom nepočítám s něčím, co notoricky znám, co každý turista hledá a co se předpisově umisťuje v dané výšce a dané vzdálenosti od rohu domu. Když se podíváte na městské baráky z určité doby, automaticky měly vymezená místa, kde byla reklama. Měly zkrátka nějaké místo připravené pro písmo. V současné době to tak ale často není. Děje se automaticky to, že se „podřízne“ barák, od země do výšky tří metrů je sklo a děj se vůle boží. A protože nejsou peníze, skončí to polepením nějakými cik-cak fóliemi. Neumíme moc navrhovat ty části budov, které jsou ve ve výšce očí tak do šesti metrů. Extrémním případem je Zaha Hadid – kde zbývá místo pro typografii na jejích stavbách, které jsou na jedno použití? Dalším příkladem je Tančící dům, který je nárožním domem na nábřeží.

Když vznikl, řešilo se, že jsou na něm na sklech polepy s nápisem Pizzerie. Říkal jsem si, kam to ten majitel pizzerie měl asi napsat? Kam to měl umístit? Architekti často zapomínají, že jejich baráky budou někdy nějak označené. Nepočítají nejen s názvem ulice, ale ani, a teď vybočuji z tématu typografie, nemyslí na to, že se před jejich barákem ocitne dopravní značka, která musí být normativní, a jejich dům to musí nějak unést.

Nedělní příloha bydlení - parkování v Praze

„Excuse me, can you help me?“

„If I could…“
„Where are the lines in the streets?“

„Which lines?“

„The lines in colours.“
„So … there are no lines here.“

„So where can I park?“

„All around here“
„That´s not true. At blues lines, I can´t.“

„No blue lines in this quarter. By the way, you can´t park at yellow lines either.“
„Yellow lines?“

„Yes, yellow lines.“

„Where are those?“

„I don’t know, somewhere else.“

„And blue ones?“

„Somewhere else too.“
„Where?“

„In some quarters.“

„In which ones?“

„I don´t know …  can´t say without internet.

„So where can I park in Prague?“

„Sometimes anywhere, sometimes at thick white dashed lines, but maximum two hours.“
„And than?“

„You come back and pay again.“

„I can´t pay at once?“

„No.“

„I don´t get it.“

„Do you really want advice?“

„Yes!“

„For how long are you in Prague?“

„Six days.“

„Park anywhere you like.“

Lecture: Jonathan Sergison and Stephen Bates, "On Continuity"

„O kontinuitě“. 
Doporučuji velice. Dejte si čas. Stojí to za to. Děkuji Harvard University GSD, že veřejně sdílí přednášky.

Thanks to Harvard University Graduate School of Design for public sharing for educational purposes.

Prezentace na Kvildě zimní semestr 2014

Máme metodu práce atelieru. První tři týdny semestru ponecháváme studenty svému osudu. Pracují samostatně na konceptu semestrálního projektu. Ti co to neznají nebo ti služebně mladší se pravděpodobně cítí hozeni do vody nebo pod tlakem. Přesně tak to je. Důvodů je několik, dva jsou nejdůležitější. Nedovedu si představit, že bychom začali konzultovat něčí práci, aniž bychom věděli jaký cíl sleduje. Stejně tak si nedovedeme představit, že bychom konzultovali jednoho po druhém a neměli komparaci všech názorů. Je to podobné jako zkoušet porotovat soutěž a neznat všechny návrhy.

Před třemi týdny jsme studentům dali vstupní přednášku o metodě, o městě, o záhadném mléce, o hodných a zlých mimozemšťanech a všem důležitém, bez čeho se začít nedá. Pak jsme je bidlem odstrčili od břehu.

Po třech týdnech se koncentrovaně dozvídáme limity parcely, možnosti řešení, víme co je málo, co je moc, podíváme se očima studentů na neviditelná místa v okolí, která bychom sami nestačili najít. Co jsme neviděli, už si dokážeme domyslet. Po třech týdnech máme klíč k další práci. Stejný klíč získávají i studenti. První tři týdny pracují naslepo. Po třech týdnech začnou pracovat na svém návrhu, ale znají návrhy kolegů, zároveň znají naše komentáře k nim. Znají i svoje vlastní komentáře ke svým kolegům. Začíná vznikat cosi jako diskurs. Zdálo by se, že výsledné návrhy budou stejné. Máme opačnou zkušenost. Ale i kdyby byly. Pro dorozumění se na tom co je dobře a co špatně je hloubkový ponor nezbytný.  Jeden můj kolega řekl, že kvalita architektury je subjektivní a možné je všechno. Nemyslím si to.

První fáze se jmenuje „Proč? a Co?“ Činy bez motivu jsou specialitou práce architektů. Víceméně v každé profesi člověk ví, co a proč dělá. Architekti si častokrát důvod a motivaci vyskicují. Pak dodají kecy. 

Parcelu jsme nevybrali náhodně. Město na ní „naráží“ na kopec.  Ve čtvrti vznikají série nedokončeností. Řekněme chyb v systému. Právě v těchto anomálních místech se projevuje slabost mocných teorií. Selže na ní „architektura bez architekta“, Corbusier, kolabuje Krier. Neznají recept. Pojmenování vlastností receptu je jádrem práce našeho atelieru. Zvykejme si. Jednoduše už to nepůjde. Všechno možné není.

Na obrázcích si můžete prohlédnout útržek práce každého ze studentů. Jejich zodpovědnost. Někomu se to povedlo, někomu ne. Klíč máme. Začíná naše práce. V lednu uvidíme výsledek. Bude dobrý. Už to vědí.

Nedělní příloha bydlení - Zpět do budoucnosti

Na sídlišti nefunguje centrum. Centrem se v soudobém žargonu rozumí budova obsahující obchody a služby. Nefungování se projevuje úbytkem služeb, výskytem moči a temných míst v objektu. Úkol pro architekta? Ošklivé nahradíme hezkým. Bude to fungovat?

Začněme přemýšlet o motivacích. Sídliště se, ačkoliv je oblíbení politici nazývají králíkárnami, těší oblibě svých obyvatel. Žije se na nich totiž dobře. Průzkumy to potvrzují. Byty mají rozumný standard za rozumnou cenu, kolem domů je extrémní množství volné plochy – takzvané zeleně – tedy materie, po které obyvatelé centrálního města marně touží. Samotné panelové domy, pokud si zvykneme na jejich estetiku, a v nedávné minulosti jsme odstranili jejich fyzické poruchy, jsou obydlím jako každé jiné. Nejen to. Obydlí ideálně umístěné a ničím nerušené. Ničím nerušené ... eh. Monofunkčnost je sen i noční můra. Utopie zvítězila na celé frontě tam, kde nabízela jednu strunu. Stačí si projít historické obrázky utopistů nebo poslední vydání Strážní věže. Trávníky, voda, stromy, modrá obloha, borůvky, srnky a delfíni. Bohužel nedaleko stojí to prochcané centrum. Tam utopie selhala. Z architektonické úlohy se stává filosofická: utopie selhala proč?

Nedělní příloha bydlení - topografie zisku

Nedělní příloha je to, co čtete v sobotních novinách po návratu z farmářských trhů. Asi nevadí, že tentokrát to bude v pondělí. Redakce Nedělního  bydlení si pro vás připravila knihu „Moderní ruiny“ s podtitulem „topografie zisku“ od Julie Schulz-Dornburg (v originále „RUINAS MODERNAS Una topografía de lucro“), odborné texty Rafael Argullol, Pedro Azara, Oriol Nel-lo, Jordi Punti a předmluva Francesc Muñoz. Autorka se knize soustředěně věnovala dva roky a je to vidět. Oč se jedná? Julia postupně objela, nafotila a opatřila daty pětadvacet zkrachovalých španělských developů.

Bydlet město, bydlet radnici, žít demokracii

1973

Ještě než se uploaduje film se všemi prezentacemi rozpracovanosti návrhů radnic, zavěsím malé znejistění. Víceméně z podobného důvodu jako jsem kdysi zavěsil tenhle dům, když jsme řešili domov pro seniory. Z nadpisu možná tušíte proč. Překvapilo mě, jak velký problém studenti mají se stavbou vyjadřující "moc" (vůli občanů). Častokrát opakují "silová" klišé. Od nejmladší generace občanů bych čekal chuť navrhnout radnici co nejméně formálně, co nejvíc ekonomicky a co nejblíže životu města (neřkuli občanům). Byl jsem překvapený, jak konzervativní stavby jsem od mladých lidí viděl a jak málo se navrhované stavby snažily o sklonění se ke struktuře města a její obyčejnosti. Velice špatně jsem v jejich návrzích načítal architektonický odraz pojmu demokracie. Nejvíc mne potěšily návrhy, které „nearchitektonickými“ (rozumějte nedyzajnérskými) prostředky využily silných stránek okolí a zahrály s ním akord. Ale o tom v příštím příspěvku.

Samozřejmě, radnice od José Rafaela Monea, kterou nám ke konci prezentací promítla Maria je extra konzervativní a formální. Její formální stránka však sleduje úplně jiný cíl. Jak stavbu co nejpatřičněji včlenit do struktury města a jako její protiklad vytvořit kolem ní neformální veřejný prostor. Všimněte si, jak radnice zcela samozřejmě umí vytvořit uliční frontu, náměstí, piazzettu, místo k posezení, shromáždění ...  Než jsme viděli návrhy studentů, bavil jsme se s Ondřejem a s mojí ženou nezávisle o tom samém tématu. Byli jsme zvědaví, jestli se někomu podaří navrhnout radnici, která bude bruslit přesně tak na hraně, jako ta od Rafaela Monea. Jesti, jak řekla Maria, někdo řekne: „Je to prostě jeden z nevelkých domů ve městě. Racionální, užitečný a trochu speciální.“  Celý vtip domu Rafaela Monea (navržený v roce 1973) lze zkráceně shrnout do věty: formálnost slouží k tomu, aby radnice mohla být ve finále co nejcivilnější. Paradox.  Možná, že na sklonku klerofašistického režimu Vůdce Španělska z Boží milosti Fracisco Franca, se navrhovala civilní radnice tak nějak lépe. My svého Vůdce zatím  poptáváme.

Nedělní příloha bydlení

Amsterdam, het mekka van de volkshuisvesting

Zákon o bydlení z roku 1901 by se dal v Holandsku považovat za první politický impuls k systémovému přístupu jednak k rozvoji bydlení a zároveň plánování města. Slovo "zároveň" má klíčový význam. Synergie je stav, kdy spokojeni jsou všichni. Druhým klíčovým slovem je motivace. Telegraficky lze význam Zákona zúžit na princip: město poskytovalo podporu, respektive bylo ze zákona povinno garantovat hypotéku pro libovolný subjekt, který splnil zákon o bydlení. Protože  v Zákonu o bydlení byly obsaženy i klíčové nástroje pro rozvoj plánovaného města, byly spokojeny všechny zúčastněné strany: městské správě vyrůstalo přirozenou iniciativou město jaké požadovala, občané měli kde bydlet a stavitelé měli co stavět. Celkem jednoduché. Zákon dal základ systému spolupráce tří subjektů: správy města, soukromého sektoru a kolektivních bytových družstev. Vývoj vztahů všech subjektů se pochopitelně vyvíjel a modifikoval. Politici se postupně naučili formou motivace zasahovat do rozvoje města. Jako laický modelový příklad lze uvést stav „onemocnění“ části města – například vznik ghetta. Správa města má v takovém případě nástroje, které okamžitě použije k nápravě. Nástroje jsou jednoduché: splníš-li určité podmínky, snížíme ti daně, poskytneme dotaci a podobně. Do slova podmínky si dosaďte antidotum napravující libovolný patologický jev. V roce 1902 to byla podpora malometrážních sociálních bytů , které byly o řád kvalitnější než předražené spekulativní slumy (v zákoně bylo mimo jiné velmi přesně kvalitativně popsáno co je byt: hygienické normy, rozměry, plochy …) . Později to byl stejný tlak na vznik adekvátního bydlení pro střední třídu. Tedy solidní středometrážní byty. Výsledek podpory bydlení pro střední třídu v roce 1927 předčil očekávání a přinesl další souvislosti. Zákon například zakotvoval povinnost vypracovat obcím nad 10 000 obyvatel plán rozvoje města a každých deset ho aktualizovat … Příkladů lze uvést spoustu, stejně tak jako přeložit zde celý Zákon. Není to důležité. Podstatný je princip. Od té doby uplynulo více než století, ale myslím, že princip není jiný. Výsledkem není jen kompaktní město, ale tradice státu (města), považující strategické plánování za svojí povinnost.

Paradoxní, ale po chvíli přemýšlení logický fakt je, že Zákon o bydlení v roce 1901 iniciovali holandští liberálové. Dostali bychom se do složitějších úvah o definici svobody, zodpovědnosti, občanství, ale není to cílem této eseje.

Prezentovat architekturu

Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.

Architektura se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo další koupil. Respektive aby si objednal architekta.  Z prezentování architektury se stalo průmyslové odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba než na fotografii.

Příjemci architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií, to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.

MILITARY AREA

Někdy před třemi týdny jsem se vypravil ke karlínské Invalidovně. Jsem sice karlíňák, ale uvědomil jsem si, že jsem si jí vlastně nikdy pořádně neprohlédl a neobešel. Bezprostřední důvod výpravy bylo povídání se studenty, jak se špatně vyrovnávají s velkým objemem stavby, kterou navrhují. Používají slova jako monotonní a podobně. Druhý, velmi podobný důvod, byla jejich tendence řešení zahrad a dvorů. Mívají pocit, že zahrada také nemůže být prostě zahrada, vyžaduje každých deset metrů jiný povrch, nějakou atrakci, krátce řečeno mnohost. (Trochu jim křivdím, ale oni mi to prominou)

Tedy vypravil jsem se k podobné instituci, jakou letos navrhujeme. Chtěl jsem záměrně historickou a předesílám, že jsem si tam nepoctivě a předpojatě šel potvrdit svojí tezi. Ano. Invalidovna je velký objem, i když zrealizovaná byla pouhá devítina původního plánu. Na fasádách používá různé formy repetic a monotónně nepůsobí. Hledal jsem důvody proč. Ty důvody chodím hledat velmi často a nepředpojatě. Jakým kouzlem lze něčeho dosáhnout. O tezi překreslování domů, které nám připadají úplně v pořádku, až městsky „útulné“, jsem již psal. Pokud je totiž překlopíte zpět do plánu, dostaví se překvapení. Působí velice stroze a monotónńě a pak nastává to hledání kouzla v reálu. Čím to je? Kde je to kouzlo? Je to soklem? Je to římsou? Je to skvěle zvolenou repeticí otvorů nebo ideální plasticitou fasády, způsobem vložení okenního rámu nebo souhrou s kontextem? Prostě se učím. Chodím a pozoruji. Se zahradou a veřejnými prostranstvími to není jinak. Tedy jsem si na zahradě Invalidovny potvrdil svojí tezi: prostě zahrada … plus cosi … konec konců můžete se podívat na fotografiích. Kouzlo. Bylo hezké počasí, všude koberec spadaného listí a kolem mně pobíhal můj pes. Dobře se přemýšlelo. Tedy napadlo mě cosi z úplně jiného soudku.

Představ si něco, co neexistuje

KUDY DO MNICHOVA A PROČ ?

Před časem jsem zde na blogu upozorňoval na zajímavou akci. Ze studentů našeho atelieru, pokud vím, nejel nikdo, ale re:rozvědka samozřejmě vyrazila. Znát naše (řekněme) ne-mainstreamové kolegy z Evropy považujeme za důležité. Přikládám dokumentární film, který je vyvážený a pravdivý: cesta trvala stejně dlouho jako přednášky, tedy není možné to tajit. Režie, kamera, střih a postprodukce: Honza Vlach, řidič: Ondřej Synek. Photo: Jiří Žid, Second Unit: Hanka Procházková. Summary slovy Honzy Vlacha: "...sledujte Věšení po číslech (3:50 a 4:14 už visí). Nebo se nás zeptejte. Je dost o čem mluvit."
Článek se měl původně jmenovat „KUDY DO EVROPY A PROČ ?“. Mám totiž takovou tezi, jejíž pravdivost není absolutní, považujete-li za evropanství kariéru v BIG či jiném nadnárodním pop-studiu. Ta teze zní: Evropu začneme zajímat, až začneme navrhovat českou architekturu. Méně národovecky řečeno: až budeme specifičtí a pro Evropu zajímaví. Máme co dávat, máme co učit, jenom o tom nevíme, nebo se za to stydíme. U olomouckých syrečků je nám to jasné a u architektury ne? To je Záhada.

re:přednáška v ROXY/NoD

Nejde

Když něco klade opravdu velký odpor, většinou se na to máte chuť vykašlat. Zodpovědný člověk si to ještě dvakrát ověří, bojuje a pak konstatuje: „fakt to nejde“ a vykašle se na to zodpovědně. Češi mají regionální recept. Všechno jde. Odborně se tento postup nazývá „Vosrat to“, píše se s velkým „V“ (jako Victory) a za dvacet let bude pojem v učebnicích vlastivědy a občanské nauky.
Nevím ani odhadem, kolik město Praha vykázalo nově zbudovaných cyklostezek. Hodně. Když jsem to číslo četl, překvapilo mě. Pak jsem to pochopil. Za cyklostezku magistrát považuje ty bílé čáry, které alibisticky kreslí podél krajnice frekventovaných ulic. Mají několik shodných vlastností: 1. Náhodně se kříží s automobilovou dopravou 2. Chybí jakékoliv značky a výstrahy pro řidiče automobilů, že cyklostezku křižují 3. V některých místech, kde malířovi definitivně došla inspirace, cyklostezku náhle ukončí v nejproblematičtějším místě. Zde je potřeba zamávat křídly jako Jan Tleskač. Panikařit není potřeba, když se kreativec vrátil ze svačiny ke kompjůtru, namátkově někde navrhl pokračování a tam je možné s létajícím kolem bezpečně přistát. Nejsem úplně pozorný, proto budu rád, když mi někdo z čtenářů ťukne, je-li někde v Praze semafor kombinovaný se signalizací pro cyklisty.
Jezdím zásadně autem. Cyklostezky pozorně sleduji. Jednak se mi nechce někoho zabít a druhak sledování bezuzdného alibismu zpestřuje nudnou jízdu. Černý humor mám rád. Jízda se stává zábavným kabaretem, pozoruje-li se mnou cyklostezky „Holanďan“. Nevěří, že to není vtip a už vůbec nevěří, že to opravdu magistrát taxuje jako úspěch a sčítá nakreslené kilometry. Na téma „proč si to necháme líbit“ a „kdo za to půjde bručet“ se s „Holanďanem“ už dávno nebavíme.

Protože toto je sobotní vydání, bude opět křížovka, ale nejprve několik instruktážních filmů, jak se řeší nemožné u sousedů:

Veřejný prostor

Mám jeden letmý postřeh. Většina studentů má problém definovat veřejný prostor. Neumí rozlišit, kde je ho potřeba „pojednat“ (jejich žargon) a kde je potřeba sundat nohu z plynu. V tomto ohledu jsou studenti velice zkaženi přehlídkou Městské zásahy.

Studenti se bojí prázdna. Neumějí „prázdno“ vnímat jako kvalitu. V mém žargonu (odborníci prominou), takové prostory nazývám „místo kam přijíždí pouť“, „místo kde zastaví cirkus“, „místo kde dáme neformální fotbálek“ , „pokecáme sedíce na kolech“, „rozeberem auto a namontujem tam pořádný repráky“, „zahrajem si kuličky“, „zahulíme“, „nadechnu se“. Jasně, takový prostor je potřeba zodpovědně navrhovat (!) mnohem složitěji než agresivní kýč městských zásahů. Je to nesrovnatelně těžší a zahráváme si s ohněm. Chápu. Přesto „plácek“ (ano, tak jsem tento typ neformálního veřejného prostoru odborně nazval), tedy místo bez modernistické buzerace, je to, co soudobému městu chybí. Byl (a je) součástí genia-loci post-periferních čtvrtí. Složitá antiteze ? Ano. Je třeba se jí věnovat s maximální teoretickou i praktickou péčí.

A naopak: rozlišit, kde je potřeba tlačit na pilu … a tam s velikou pečlivostí navrhnout a definovat (pojednat – sic!) každou hranu parteru, sezení, osvětlení, odpadky, parkování, kola, brusle, vozíčkáři, bezdomovci … a to tak, aby tato tvrdá definovanost zůstala v zadním plánu. Něco jako rytmická linka v hudební skladbě. Nevnímáte jí, posloucháte-li melodii. Jakmile zmizí nepovšimnutelná rytmika, skladba se rozpadá na nesmyslné fragmenty.

Obě formy městského prostoru se doplňují. Vzpomeňme na prázdnou letenskou pláň. Stále se tam něco dělo. Pamatujete ? Chvíli fotbálek, chvíli baseball, někdy divadlo, někdy demonstrace, někdy petang, někdy cirkus, sem tam zaparkovaný autobus. Vadilo vám to? Jestliže ano, pak vás pokračování textu pravděpodobně ještě více rozčílí. Plácek zvolna přecházel do komponovaných letenských sadů a do přesně definované hrany svahu, za kterou dodnes vděčíme někomu, komu bychom neradi děkovali. Na druhé straně Letenskou pláň definovala frekventovaná ulice Milady Horákové (bu bu bu). Na Letné bývalo město městem. Zkomplikoval jsem to ?

hledám bydlení. Zn.sociální

Jiný kontext, jiný kraj, jiný mrav. Vkládám video pro rozostření představy obrazu sociálního bydlení (low cost housing – chcete-li). Samozřejmě i v londýnském kontextu je to pravděpodobně bonbónek, za který, pokud se nepletu, pobrali autoři nějaké ceny. Každopádně není špatné rozšířit si pohled.