úterý 28. února 2017

Martin Utíkal: "Železniční zastávka Praha Výstaviště" - semestrální projekt z letního semestru 2016

Návrh plánované železniční zastávky na trase Ruzyně, Kladno, Praha. Součástí zadání je teze co je obsahem zastávky, jaký program má nabízet a logickou součástí je návrh přilehlého veřejného prostoru. Jakkoliv se může zdát visutá železnice ve městě anachronismem, je ideálním akademickým úkolem pro vymezení kompetence architekta.
Martin chtěl od začátku železniční zastávku městskou, civilní, čitelnou – zastávku dům. Ve prospěch svého řešení popřel technický resp. úzce specializovaný konstruktérský kánon, který do našeho atelieru přinesl jiný jeho kolega „jak nejekonomičtěji postavit železniční estakádu“. Martin se na dogma vykašlal, našel, odkonzultoval se statikem a prosadil vlastní cestu – zastávku na viaduktu navrhl jako most/skelet – se zásadně odlišným statickým řešením. Logicky působila jeho zastávka nejvíc „civilně“ ze všech. Rád bych býval slyšel Martinovu přesnou technickou oponenturu, ve které vysvětlí a ozřejmí možnost vybočení z úzce specializovaného vidění problému.
Na mohutném skeletu navrhl autor lehkou ocelovou „krabici“ zastřešení nástupiště. Jednotlivé části řešení jsou archaické, neinovativní a přesto působí celek adekvátně s předpokladem, že nebude za deset let směšný. V rámci vlny high-tech techno-optimistických dopravních staveb to je srozumitelné rozhodnutí. Mělo-li někde přijít riskování a tenký led, pak právě v budově ocelové stanice nad skeletem a pravděpodobně i u skeletu. Bylo možné pustit se na tenký led ... a případně se poučeně vrátit zpět k tradici resp. ke vzoru. Výsledkem je paradox. Inovace jako retro nostalgie.
Zásadní inovací je tvrdohlavé trvání na konstrukčním řešení viaduktu – tedy paradoxním experimentem je popření dogmat začínajících v 60-70 letech minulého století a trvajících dodnes. Především tímto, současně s přesně dotaženým celkem se stal Martinův projekt pozoruhodným … a kritiky oceňovaným.

Vynechám-li architektonicko-intelektuální hantýrku, jedním z největších plusů stanice je prostý fakt, že vlak vjede do skleněného tubusu a neruší hlukem. Tubus chrání cestující před nepřízní počasí – tedy komfort na všechny strany. Tubus navíc nevypadá blbě, poněvadž to není tubus. Vypadá jako užitečná opakovatelná skleněná trafika, kterou si není třeba kdovíjak pamatovat. Při průměrné údržbě by byla dlouho hezká. Stavbu by lehce změnila povinná drážní grafika, jemně by se odladily půdorysy, přidalo nedostatečné osvětlení a bylo by fajn. I tak se to dá napsat. Babička byla od dráhy.

































AUTORSKÝ TEXT
Železniční těleso na rozhraní dvou světů. Na jedné straně pevná struktura města, na straně druhé rozvolněné prostory bývalých i budoucích výstavních pavilónů. Objem stanice si z obou světů bere své a tiše jim odpovídá. Snaží se zachovat na obě strany vážnou tvář, jemně na sebe upozorňovat, ale zároveň nekřičet. Snaží se být důstojnou budovou i dopravní stavbou a ukotvit jinak těžko uchopitelné místo. Jeho krunýř z kovu a protihlukového skla chrání sousedy před pískotem brzdících lokomotiv, zatímco pod jeho betonovýma nohama proudí život.

V parteru tři průchody pro pěší, bistro, kavárna a další provozy, na krajích pak dva průjezdy pro auta a tramvaje. Uprostřed hlavní vstup akcentovaný neonovým nápisem a dvěma schodišti po stranách. Tři prostorné výtahy vedoucí na perón, který má 6,5 metru na šířku.

Stavba je tvořená ze šestnácti desetimetrových modulových segmentů. Krytá část nástupiště tudíž tvoří 160 metrů dlouhá kovová konstrukce s protihlukovým zasklením kvůli sousedním budovám. Nekrytých je pouze 20 metrů na obou koncích, kde je lavička s výhledem na Průmyslový palác a do ulice Dukelských Hrdinů.

Vydlážděné prázdno lemované stromořadím chránícím před projíždějícími tramvajemi, tvoří důstojný předprostor nádraží a je směle obýváno kavárenským životem otevřené městské čtvrti, která, zdá se, chytá nový dech. Nový Kreuzberg, říká se.

Zastávka jakoby vypadala, že tam stojí odjakživa, něčím ohlížející se za minulostí, něčím současná, nicménně stále svá. Hledící na bujaré pouti, zástupy horlivých fotbalových i hokejových fanoušků a zároveň hledící na město. Tendence být ani ne nadčasová, jako spíš nečasová. Člověk si není jistý, kdy vlastně vznikla. Betonové nohy s konkávním vroubkováním chovající se jako městský parter. Detail jemný, efekt velký. Narezlý zelený nátěr kovové konstrukce zase komunikuje s měděnými střechami secesních pavilonů a sportovních hal.


V jádru dopravní stavba stojící ve společnosti městských domů. Lehce se přetvařující a snažící se zapadnout do okolí jako chameleon.


zadání práce je zde

task summary here

2 komentáře:

  1. Líbí.
    Hluk vlaku při vjezdu do tunelu se neřeší? Trať by se asi "nerekonstruovala", žejo? A co kdyby se rekonstruovala? Budou tam protihluky?
    Co jsou ty podkovy v půdorysu parteru? Jízdenky se prodávaj prostě v jedný z těch škatulek a je to jedno kde? Ok.
    Je fascinující, že vlak unese takovýhle rozkročený špejličky. Fakt?

    OdpovědětVymazat
  2. Wow! this is Amazing! Do you know your hidden name meaning ? Click here to find your hidden name meaning

    OdpovědětVymazat