odevzdávka Mirek Pazdera - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Mirkův dům svojí prezentací trochu vzdoruje porozumění, na jak jednoduchém principu je vymyšlený a především co všechno nabízí. Tedy: pět v zásadě stejných viladomů spojených dlouhou zasklenou verandou. Jednotlivé autonomní domy, které jsou částí celku. To je první chytrý krok. Chodba veranda může být procházkou, posezením nebo utilitou pro obsluhu a provoz. Každý dvůr bude mít pravděpodobně jinou atmosféru, někde bude zelinářskou zahradou, někde petangovým hřištěm. Pnutí, resp. hiearchie soukromého a sdíleného prostoru je ostatně tématem, které se prolíná celým projektem. V přízemí má každý dům společenské prostory, kam může pozvat sousedy na společnou akci, (stejně tak jako do dvora). V měřítku celého komplexu reprezentují téma soukromého a sdíleného oba koncové body. Vlevo je to společenská a servisní část domova (včetně stacionáře, klubu a restaurace), vpravo společná divoká zahrada. Oboje propojené právě tou chodbou-verandou, na kterou jsou jako korálky navěšeny jednotlivé domy. Do nich mohu od Rokytky vstoupit vlastním vstupem, tak jako jsem byl zvyklý vstupovat do svého domu celý život, nebo použít chodbu – verandu. V přízemí každého domu je kromě společenských částí také ošetřovna a místnost sestry. Stále totéž téma: celek versus autonomní dům.

Druhým důležitým tématem projektu je „nahlížení“ nebo srozumitelněji: průhledy. O pohledech z verandy už řeč byla, o nahlížení do společenských prostor jednotlivých domů také. Neméně důležité jsou venkovní branky, kterými může chodec při procházce podél Rokytky nahlížet do dvorů. Stejně tak je to s divokou zahradou. Je obehnaná zdí s brankami. Patří domovu, ale lze do ní nahlédnout. Důležitým momentem je i fakt, že obyvatelé domů vidí ze svých oken sousední domy a dvory. Je to mimochodný opak instituce: „vidím sousedovic dům“.  Ne náhodou jsou z každého bytu francouzská okna na dvě strany, situovaná přes roh – různost výhledu. Projekt nerozlišuje bydlení na „tvrdší“ a „měkčí“ péči (jak bylo v zadání), ale je evidentní, že provozovatel může jednotlivé domy diferencovat. Je to prostě chytře vymyšlené. 

Mašinisticky prezentovaný projekt je ve skutečnosti poetičtější a jemnější než se zdá. Zároveň nabízí větší flexibilitu a užitnost než je na první pohled vidět. To je také moje hlavní kritika. Mirek neukázal,resp. nenavrhl co všechno jeho "stroj" umí, jak je proměnný, flexibilní, ale i citlivý a lidský … a to je u vyjímečně dobrého projektu škoda. Zvlášť v případě, kdy celý projekt balancuje na hraně samozřejmého odmítnutí klientem. Je to přece jen pět stejných domů obehnaných zdí … ne v každém to vzbudí pochopení a stejné asociace.  Mirek Pazdera je budoucí architekt, který přemýšlí a navrhuje extrémně analyticky až strojově a zároveň poeticky, obrazotvorně a citlivě. Touto samozřejmou dvojakostí si sám sobě dělá navrhování těžší a myslím, že balancování na dvou kolejích je dlouhodobě nemožné. Ven to zatím jde také odděleně. Až to spojí, bude radost Mirka poslouchat. (druhou jemnější kritikou je připomenutí nedořešené části vjezdu do komplexu - tedy toho co uživatel uvidí jako první - na takovém "detailu" častokrát stojí přijetí stavby veřejností nebo předchůdně investorem, je-li pozorný) Projekt je radost, ale je potřeba se trochu zavěnovat prohlížení a zapojit fantazii. Je to na Vás.

AUTORSKÝ TEXT

V místě, kde park Podvinní už není parkem a kde město není městem. Se nachází při jižním břehu říčky Rokytky pozapomenuté místo. Svým charakterem již nepřipomíná park.  Je spíše opuštěnou loukou. Cítíme, že město je nedaleko. Řeka teče pod námi a tvoří jemnou linku, jasně tvořící jižní hranici parcely. Zde  by měl stát domov pro seniory. Ptal jsem se: Kdo je to český senior a jak by chtěl bydlet?

V České republice nemají domovy důchodců (jak jsou nazývány) příliš dobrou pověst. Člověk si většinou představí místo, kde senioři nejsou příliš šťastní a žijí zde spíše z donucení okolnostmi. Vše začne přestěhováním. Stěhování je samo o sobě silným zásahem do životů starých lidí, při kterém ztrácejí mnoho sobě blízkých hodnot a jistot. Děje se tak často po ztrátě životního partnera nebo ve stavu, kdy si člověk sám sobě připustí, že už nestačí na běžné denní úkony. Člověk začíná být závislý na svém okolí. Právě pocit závislosti a to, že si připadá člověk, že je na obtíž a neužitečný, vede k rozhodnutí ke stěhování do domova pro seniory.  Zjemnění této dramatické situace by právě měla přispět i samotná architektura a celková "nálada" domu. První chvíle strávené v novém domově mohou být rozhodující pro rychlost zapojení jedince do společného života v novém prostředí jeho vlastní zabydlení ve svém novém bytě. Kladl jsem důraz na škálu prostorů, ve kterých se dá dům "žít". Od samotného bytu, vyloženě soukromého prostoru, kam člověk pozve na návštěvu jen své nejbližší, přes společné místnosti a dvorky, až po veřejně přístupné funkce, jako je kadeřnictví, které je využívané jak obyvateli z okolí, tak obyvateli domu. Samotným tématem je pak stacionář s jídelnou, který je veskrze veřejnou jednotkou. Kromě stacionáře je svým způsobem klubovnou a přirozeným "rozcestníkem" domu,  místem setkávání jak obyvatel domu, tak návštěvníků a seniorů z okolí. Staří lidé by se měli stát součástí komunity. Vytvoření sociálních vazeb a smyslu existence je pro příjemný život  nezbytné v jakémkoli věku.

Druhým hlavním faktorem při návrhu bylo samotné místo. Dům je odrazem svého okolí, je formován a ovlivňován místními fenomény.  Otázku, kterou jsem si kladl, bylo především jak správně dům na dané místo usadit. Musel jsem si pro sebe definovat hodnoty místa. Ty jednoznačně spočívají v jeho atmosféře. Světlo procházející přes koruny stromů je měkké. V tmavé říčce se zrcadlí okolí. Na druhém břehu jezdí cyklisté a lidé se zde prochází.

Původní představa souvislé hmoty se mi začala najednou rozpadat na jednotlivé části.  Samostatné obytné domy,  společný pavilon s klubem a jídelnou, jako místo centra komunity. Jednotlivosti jsou však v principu propojené probíhající chodbou, která se jednou otevírá jako veranda do dvorků  a podruhé tvoří součást parteru domu. Je procházkou domem. Je místem setkávání i spojnicí. Krása "zahrady" tak jak se v současnosti nachází na pozemku při hranici s parkem mě donutila k tomu ji zde ponechat a pouze zídkou upevnit  její hranice.  Je mírně svažitá a člověk má přehled o svém okolí.Právě do této zahrady tato chodba ústí.  V jednotlivých domech se nacházejí jak prostory pro samotné obyvatele, tak veřejně přístupné kadeřnictví, trafika a nebo například kancelář právníka. Parter domu se otevírá směrem Rokytce a vytváří nábřeží, po kterém se dá dojít až do parku a dále do Vysočan. Do dvorků a zahrádek mezi obytnými domy nahlížejí obyvatelé ze svých bytů. Sledují, co se tam právě děje. Sledují i co s děje na cestě pod jejich domem na "nábřeží". Na plácku před jídelnou, se kolemjdoucí zastavují na kafe. Na druhém břehu projíždí  cyklista.

ostatní projekty tohoto semestru jsou zde

zadání semestrální práce je zde