odevzdávka Vojěch Hasalík - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jako první z prací zimního semestru zavěšujeme práci Vojty Hasalíka. Pro osvěžení je možné podívat se na zadání semestrálního projektu sem. Letos jsme „omladili“ atelier a přijali i studenty bakalářského stupně. Kladli jsme na ně totožné nároky jako na ostatní. Znamená to, že toto je teprve třetí projekt, který Vojta na škole udělal.

Všichni studenti našeho atelieru zpracovávají stejné zadání, tak aby si mohli být vzájemně mentory, učit se od sebe navzájem a diskutovat o společném úkolu. V ideálním případě by si měli být vzájemně větší autoritou, než jim může být učitel. Jejich profesní prestiž a vazby se tvoří již nyní a v atelieru se snažíme míchat vědomí energie kolektivu, tedy hodně si pomáhají a zároveň osahávají sebevědomí a zodpovědnost jednotlivce. Bývají to rozhodnutí, kdy mám říct kolegovi svoje pracně získané know-how a zároveň vědět, že si vzájemně nemůžeme dovolit odevzdat odfláknutou práci. Na prvním projektu neuvidíte srovnání s ostatními způsoby řešení místa i programu. Každé místo nemá nekonečně mnoho řešení. Architektura je disciplína ovlivněná kontextem a beru-li kontext vážně, znatelně si tím zúžím mantinely … což neznamená menší nárok na kreativitu, ale větší. Tím je ostatně architektura architekturou. Parametrickou od nepaměti byla, je a bude. Bez ohledu na momentálně módní slovo, které ztratilo původní význam (a nyní většinou vyjadřuje pravý opak).

Vojtův návrh je zdánlivě jednoduchý. Na hraně bývalého náhonu navrhl kompaktní dům, který stupňovitě klesá spolu s terénem. Půdorysně lehce deformované hranoly mají hladkou křídově bílou štukovou omítku a zdánlivě pravidelný rastr oken. Omítkový dům stojí na podnoži z hrubě nahozených bílených cihel. Přemlouval jsem Vojtu, aby podnož domu, vzhledem k blízkosti vody, jezu a místa náhonu navrhl z hrubého žulového zdiva, tak jak to známe u vodních děl. Je fajn, narazit na tvrdohlavého studenta, který to zváží, řekne argumenty a udělá to po svém. Moje nabídka domu pro Tristana Tzaru od Adolfa Loose prostě nezabrala. Pohledem od parku v sobě dům spojuje obraz zámku, stejně tak jako noblesní hospodářské stavby. Podívám-li se znovu, mohu vidět bytový dům, či viladům. Není to jednoznačné. Symetrický vstup podporuje vzpomínku na zámek, asymetrie je neurčitou vzpomínkou na mlýn. Ostatně můžete hledat sami. Dům není polopatický výrazem ani prostorovým schématem. Deklarovaná neobratnost je dlouze hledaná. To, co se jeví jako jednoduchost, můžeme číst jako rafinovanost, o které se může bavit odborník s odborníkem. Laik ocení samozřejmost domu v kontextu, uživatel přesnou hierarchii vnitřních prostorů a velké střešní terasy. Investor oceňuje kompaktnost řešení. Vojta navrhl  dům s úspornou podlažní plochou i kubaturou, aniž by snížil komfort pro obyvatele. Uprostřed půdorysu každého patra je společný prostor obyvatel domu, tedy kolektivní kuchyně a obývák. Malé společenské prostory na obou koncích domu. Všechna patra domu jsou propojena atriem schodiště. Specialita na konec: fascinující prostor klubu seniorů a stacionáře s dvorem. Z boku je dvůr ohraničený zdí z kyklopského zdiva. Tam už je šumění blízkého jezu slyšet bez nadsázky. Z oken kavárny v přízemí (či podzemí, jak uvádí Vojta) se na jez a Rokytku můžete i podívat, stejně tak jako mohou kolemjdoucí navštívit pomalou kavárnu. Ano. Pomalou. Tohle je vlastně esence Vojtova přístupu. Má představu: budou-li obyvatelé domu chtít, budou kavárnu provozovat sami, na kafe a sachr si možná počkáte o chlup déle, ale kde jinde vám ho přinese sedmdesátiletá dáma, která ho sama pekla?  Stejně tak Vojta klub seniorů nazýval squatem, zahradu dvorem s kůlnou a chlévem.  Svůj postup návrhu představuje jako neohrabaný, postupný …  s výsledkem tetelivým. Asi je možné prozradit, že postup byl analytický, hodně pracný, přemýšlivý.  Kritiku mám: okna si myslím, že měla být francouzská, tedy až k zemi – pokoje by nabízely úplný komfort. Myslím, že v další fázi by Vojta zredukoval překomplikovaný půdorys chodeb a nebál by se chodby zpevnit zjednodušením. Jinak asi nemusím lhát, že Vojtův projekt je jeden z těch, které mě vzaly za srdce.

kliknutím zvětšíte

kliknutím zvětšíte

kliknutím zvětšíte





























AUTORSKÝ TEXT

Pražskými Vysočany protéká říčka Rokytka. Je to klidná, nenápadná stopa přírody. Na jejím pravém břehu se nachází park Podvinní. Je příjemný a odstrčený ~ v tom nejlepším smyslu slova. Do tohoto obrazu vkládám dům, ve kterém žijí staří lidé. Dům, který navrhuji, je, zdá se, v rozpacích. Formálně mu totiž náleží vláda nad parkem. Podle hesla “postavení zavazuje” se jí ujímá, jak nejlépe umí. Do vínku však dostává i Rokytku...

~

Zadáním bylo navrhnout dům, ve kterém bude bydlet šedesát seniorů. Polovina z nich je téměř zcela samostatná, druhá polovina se při každodenních činnostech neobejde bez asistence. Dále bylo nutné vytvořit společenský prostor pro rezidenty i příchozí. To vše v rámci platných legislativních kategorií.

~

Jsem tu správně, je úterý brzo ráno a téměř všechny lavičky jsou plné. Květen je nezvykle teplý, možná to bude tím. Obrys domu je celou cestou parkem dost cítit. Rozvážně stoupá. Obrovská bílá plocha mě kupodivu uklidňuje.

Zaujal mětmavě natřený altánek. Chci si jej prohlédnout. Mám celé dopoledne, deset minut mě nezabije. Je prázdný. Chvíli se jenom dívám po parku. Krom rezidentů jsem tady já a několik dětí s maminkami. Jsou v teplákách. Zpívají tu ptáci a někde v dálce tuším jez. Slunce už je silnější a začíná mě oslňovat. Dlouho pozoruji dům. Najednou mi připadá podivný. Je ve skutečnosti menší, než jsem si myslel. Jakoby někdo pokrčil papír a pak jej narovnal. Na polámaných stěnách jsem napočítal asi sedm odstínů bílé.

Jsem užblízko. Zhruba půl patra nade mnou jsou dveře. Po širokých schodech schází starší pár. Drží se za ruce. Jdu po rampě, nebudu je rušit. V polovině výstupu na okamžik zahlédnu plácek dole u jezu. Je tam živo.

Otevírám těžké dveře. Vcházím. Všechno je na dosah. Na tři kroky ode mě je schodiště. Je ze stejného dřeva jako dveře. Jen není tak vybledlé. Na chvíli usedám do jednoho z pohodlných křesel v zálivu recepce a ptám se na pár věcí. Každé křeslo je jiné. Možná si je s sebou přinesli. Občas pípnou dveře výtahu. Kdesi za schodištěm slyším klikání myší a rozpačité údery prstů na klávesnici. Loučím se s recepční a jdu se porozhlédnout.

Nalevo za schodištěm jsou dveře. Zatáhnu za kliku, je zamčeno. Nějaká paní si mě všímá a dveře mi otvírá. Jen rychle nakouknu ~ na třech místech se chodba vylévá a zaplavuje prostor. Podle vůně bude v jednom ze zálivů kuchyň. Vracím se. Míjím důchodce na počítačích a pána, který si na pohovce čte. Sedí vedle otevřeného francouzkého okna na terasu. Na chvíli se zadívám do chodby na druhé straně.Stěny se zalamují, mizí a znovu se objevují. Nechápu, jak se tam vešlo tolik dveří. Asi do výšky pasu je tu všechno olemované tím tmavým dřevem. Čas od času dřevěný obklad zakončuje jednoduché madlo. Otáčím se a po schodišti mířím do nejvyššího patra. Některé stupně vržou úplně stejně jako parkety na podlaze. Na mezipodestě je jednoduchá dřevěná lavice. Někdo na ní zapomněl podsedák ačasopis.

Nahoře je úplné ticho. Může být okolo deseti ráno a slunce se činí. Téměř černá podlaha se mění na něco mezi bílou kávou a karamelem. Je tady trochu dusno. Cítím dřevo, nějakou mastnotu a někde vzadu savo. Dřeva je nejvíc. Něco máločerstvého vzduchu jsem vpouští jen otevřené francouzské okno. Všímám si snad jediné kompletní sedací soupravy. Pak jsou tu po kusech křesla, konferenční stolky a poličky. Jako bych se ocitl ve čtyřech různých obývácích najednou. Jdu na terasu. Je obrovská. Po pravé ruce několik babiček cosi sadí v pořádných betonových záhonech. Každá má svůj, je jich tu nespočet. Některé jsou plné plevele. Přecházím celou terasu a dlouze pozoruji park, říčku a terasu o patro níž. Chvíli se tu zdržím.

Dolů jedu pro změnu výtahem. Až úplně dolů. Ocitám se v prostoru, kde je, podle paní recepční, vždycky dost živo. Dvě stařenky si u stolu povídají s mladším párem a kolem běhá trojice dětí. Chápu, co tím recepční myslela. Je tady všude trochu nepořádek, stěna je plná dětských čmáranic a levných krajinek, malá kuchyňská linka je plná šálků s lógrem. Je to jejich. Skoro bych si pod nánosem zpěvníků,novin a oprýskaných hrnečků nevšiml klavíru. Sedět se tu dá asi ve čtyřech kolečkách u různě velkých stolů. Najednou se na jednu z obrovských okenních tabulí nalepí koza, nebo co to je. Děcka zaječí a lepí se na sklo. Chvíli si“hospodárku,” jak slyším od jedné z přítomných, prohlížím. Vidím králíkárnu, seník, ale i ponk a zavěšené nářadí. O krok doleva se na mě zpoza závěsů valí světlo. Dvorek do účka sekají ovocné stromy. Poznám jenom jabloně. Kvetou!

Je tu vyšší strop, než nahoře. Líp se tu dýchá. Jdu ven a celou dobu se dotýkám dřeva na stěně. Je to nekonečné. Jdu kolem kluboven, nebo co to je. Většina má zvenčí stažené rolety, jenom v kuchyňce kmitají babičky. Tak to je ta mastnota. Málem zakopnu o napevno přivrtaný stolek na šachy.

Sedím mezi stromy a jsem opřený o zídku. Chladí. Kolik může mít ten sokl? Pět metrů? Bije se to ve mě. Je to zámek, mlýn, stodola, nebo co? Mám ještě půlhodinu. Snažím se na chvíli fakt jenom existovat. Třeba za těch třicet minut zestárnu. Jo, třeba jo. To bych tu totiž mohl zůstat.

ostatní projekty tohoto semestru jsou zde

zadání semestrální práce je zde