SOLITARY: Lucky losers - happy winners

V průběhu semestru jsem studentům pouštěl hudebníky, kterých si tak či onak vážím. Častokrát z toho vycházeli soliterní jezdci. Slíbil jsem tedy nedělní přílohu toho tématu.

V devadesátých letech se obecně fňukalo nad tím, že mp3 zabije hudební trh a „hudby bude méně“.  Nejenže tento posun nezabil hudební trh, ale hudby je více. Nesouvisí to pouze s nějakým mp3, ale také se změnou aparátu, na kterém se dá dělat „rokenrol“ a především nechuť být součástí průmyslového odvětví. Nový diskurs bohužel nezahubil továrny typu U2 ale trochu je znejistil, (papež a irská vláda těm zasloužilým umělcům dozajista pomůže). Soudobou hudbu už delší dobu hledejte jinde než v katalozích CBS. Distribuce, anonce a produkce nosičů se přesunula na net a přímo na koncerty. Na přelomu století se některé kapely začaly, ne náhodou, pojmenovávat po mezinárodních korporacích (Panasonic – svůj soud posléze prohráli a jmenují se Pan Sonic), nebo po  holyvůdských hvězdách (Charles Bronson, Philip Seymour Hoffmann …). Najít o nich něco smyslupného na netu je skoro nemožné a vyhledávací mašinky na ně nestačí. Vzkaz je jasný: přijď na koncert. Do detailu dotáhli metodu v polovině minulého desetiletí „witch house“ – jejich názvy se skládají ze značek a symbolů, které sice najdete v mapě znaků, ale gůgl je neumí. Většinou je to proložené spoustou trojůhelníků, takže někdy sedí název „triangle core“. My starší občas říkáme triangle shit, protože i z této „avantgardy“ se rychlostí světla stala manýra.

Když jsem byl malý, chtěl jsem mít kapelu. Bylo to dost komplikované a neměl jsem peníze na všechny ty kraviny kolem“ kytara, zesilovač …“  Upřímně řečeno, neměl jsem náladu ani na spoluhráče. Tyto hendykepy se změnily. Kapely zakládají jednotlivci. Tvoří mezinárodní komunitu, většinou se osobně znají, nebo o sobě vědí. Na svůj ekvipment nepotřebují kolonu kamionů. Stačí jeden kufřík (Sewn Leather), nebo si mašinky balí do svetrů mezi oblečení (Ignatz). Přijedou, rozbalí, zahrajou, prodají pár kazet, po koncertě dají pivo s publikem a zítra jsou jinde. Někdy zůstanou na dýl. Záleží na místním prostředí a lidech. Sewn Leather v Praze ani nedohrál koncert a rychle zmizel. Spousta z nich rezignovala nejen na hudební průmysl, ale i na vydávání ucelených „elpíček“.  Náhodný soubor tracků, který si koupíte na kazetě, nebo na CD, patří do série několika kusů, příště to bude jiné. Častokrát kupujete splity – tedy nahrávky několika projektů, které se sešly v jeden čas na jednom místě na netu, nebo ve fyzickém reálu.
Slíbil jsem výběr svých oblíbenců. Protože je jich hodně, bude to nucený výsek, který v případě odezvy bude mít pokračování.

Black Pus nemá až tak velkou souvislost s úvodním textem. Chlapec co bubnuje se jmenuje Brian Chippendale a stál u zrodu hudební scény na Rhode Island. Brian je vystudovaný umělec, malíř, kreslíř. Black Pus je sice jeho vedlejší projekt, hlavní jsou Lightning Bolt a předtím Mindflyer (znají ti, co se mnou jezdí autem), ale v side projektech bývá tak-jak-tak tím hlavním on, tedy i zdrojem konfliktů.  Black Pus jsem naživo neviděl, Lightnig Bolt ano. Málem jsem ohluchl. Brian, pohybuje-li se mezi lidmi, je charismatický, komunikativní, příjemně civilní. Sedne-li za bicí, stává se z něj autista. Jak to dokáže nevím. Bicí má prajednoduché, ale vlevo má další dvě šlapky: na hluk a na efekty. Hraje tedy na čtyři šlapky: dupák, hajeta, hluky z paměťové karty a efekty. Zvuk doplňuje řvaním do kontaktního mikrofonu. Dávám poměrně vypreparované video z vernisáže, v reálu je to větší masakr:

 

Novým objevem je pro mně Mincemeat or Tenspeed. Objevil jsem ho celkem náhodou, okamžitě mi to sedlo. MoT mi nahradil díru po zakademičtělých Pan Sonic. Tohle je pro mně opravdu drift. Hraje analogovou elektroniku, které Davey (kluk stojící za one-man projektem) říká „fake techno“. Minulý rok vydal novou „desku“ Games of Chance, která patří mezi deset nejlepších no-coreových alb roku, vyhlašovaných fanzinem NO-CORE blog. Nevím co je prvotním zvukem, odhaduji, že zamumlání do kontaktního mikrofonu, ostatní je modulace prvotního zvuku. Naživo zní MoT jinak než z nahrávek. Obecně je improvizovaná oscilační elektronika extra zajímavá tím, že hudebník první čtvrthodinu hledá zvuk a publikum to ví. Trochu naslepo se pomocí modulátorů snaží srovnat sinusoidy prvotního hluku do nějakého tvaru, na kterém se dá odpíchnout. V momentě kdy to klapne, poznají to obě strany a začíná jízda. Moment vzájemného sdílení, je důležitý. Na takový koncert nepatří publikum, které se přijde podívat „co nám ten hoch předvede“ … bez jejich pochopení mu to většinou jde hůř, nebo vůbec. O tom bude řeč u Sewn Leather. Od Mincemeat or Tenspeed dávám jedno video a jeden track a poslední "elpíčko":  

 Mincemeat or Tenspeed - Iron Void Victory Lap by Mincemeat or Tenspeed

  Games of Chance by Mincemeat or Tenspeed

Přeskočím žánr a vkládám starou klasiku: BOB LOG III. Žánrově trochu komplikované, kořeny  u pouličních bluesových hráčů. Pro nedostatek jiné mezery Bob Log  jezdí bluesové festivaly, nebo singl. Viděl jsem ho na bluesovém festivalu v Řevnicích, flagrantní omyl, hrál jako otvírák někdy za slunného odpoledne, padesátileté máničky s kelímkama od piva vyjeveně koukaly, ženský nesundaly podprsenky,  ale hudba byla skvělá.  Magor s leteckou helmou na které je upatlaně přilepené telefonní sluchátko, obsluhuje slide kytaru, triviální bluesové bicí a druhou šlapkou drum-machine. V lesním divadle , v roce 2001 – návštěva z jiné planety.  V zákulisí, v civilu citlivý introvert. Odhaduji, že toho už v CZ taky neuvidíme.

Před měsícem mě můj kamarád upozornil na chlapíka s názvem This is my condition. Málo o tom vím, málo napíšu. Hraje na bicí, na bicích položenou kytaru, která je střídavě bicím nástrojem, někdy slide guitar pomocí paličky, někdy improvizované housle. Podle videí všechna čest. Doufám, že se ještě nedoslechl, že je v Čechách zmrzlý publikum a někdy ho uvidím živě.

 
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||

V CZ se líbí Joe Boehringerovi (původem Syracuse, New York - US), který hraje pod pseudonymem Core of the Coalman a v Praze bydlí pod pseudonymem Opak Pták. Občas odjíždí do Japonska a jinam, aby nezatuhnul, ale pravidelně se vracívá a stal se součástí domácí scény. Má dvě polohy. Virtuózně hraje housle přes kytarové krabičky a občas dá country na ukulele – to ale jenom na koncertě. Viděl jsem a doporučuju. „odcestovávací“ tracky na housle bych bejval uvítal delší, ten den se mi chtělo na Mars. Zde je:
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 

Ignatz byl pro mne svého času jednička noční poezie. Jel jsem to stále dokola. Když přijel do Prahy, považoval jsem to za velký svátek a bál se, že bude beznadějně vyprodáno. Na koncert jsme přišli dva a čekali dvě hodiny v hospodě, než přijde několik dalších lidí – většinou standardních vometáků v manšestrácích, s foťákem a novinářským volňáskem. Uvítal bych delší kousky, tohle bylo na odlepení od země málo, ale zvuk byl skvělej. Rozsah od nejtiššího folku po hlukové vlny. Ingnatz na videu není extra dobrej. Doporučuju naživo, nebo desky, vydává to myslím Kraak.

||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||

Nečekaným objevem je pro mě Danger Beach.  Na přehrávač mi naskočil náhodou a okamžitě jsem si všiml repetitivní kytary s čistým zvukem. K mému překvapení se také jedná o one-man show a šťastně jsem narazil na videa z jeho prvního živého vystoupení. Na rozdíl od ostatních se živá produkce neliší od záznamů, což při způsobu improvizace považuju za zázrak, nebo DB za androida. Specielně druhé video. Všimněte si: jednotlivé riffy nahrává sešlápnutím paměťové krabičky a vrství je na sebe, jinou šlapkou nahrané kousky vypíná a spíná kdy potřebuje. Kdybych neviděl videa, zařadím ho skoro do melodického  indiepopu, takhle je to úplně jinde. Respekt:

||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||

V době, kdy jsem viděl sousedské video X-mas in July Fest, účinkující Sewn Lether pravděpodobně neměl ani občanku. Když jsem ho o několik let později viděl poflakovat na amsterdamském koncertě Modern Witch a dozvěděl se, že se chystá do Prahy, těšil jsem se jako malé děcko. Amsterdamský koncert byl prý skvělý, tak jsem natěšený dorazil do pražské Prinz Prager Gallery. Koncert nedohrál a na závěr přidal informaci, že ho v Praze už neuvidíme. Nedivím se mu. Platí to, co jsem napsal, publikum musí spolupracovat. Pražská zlatá mládež na něj koukala jako na hrací strojek a to mu extra nesedlo. Poslal nás do prdele celkem právem. Blbý prostředí, blbá produkce a všeprudící Jakub Hošek. Pro kontrast přikládám nakonec záznam koncertu o pár dní jinde, směr Rozvadov.

||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||


Na závěr se dostávám do jiné věkové kategorie, ale rozhodně ne jinam. Joe Prestona má v deníčku svých referencí napsaného kdejaký týnejdrž začínající točením knoflíků na overdrajvu. Joe Preston hrál s kdekým, stál u zrodu superhvězdných kapel, které ho dodnes uvádějí jako svůj zdroj. Nakonec mu vyhovovala pozice soliteru, hraje pod názvem Thrones, nebo pod svým jménem. Popsat Joe Prestona není na jeden odstavec, tedy nebudu se o to ani pokoušet. Moje úcta:




Tohle je nedělní příloha, nesmí chybět strip, tentokrát i s hudební přílohou:

.