odevzdávka Lucie Němcová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Lucie se rozhodla spojit ve svém návrhu dvě funkce. Bydlení seniorů a dětskou školku. Víme, že se tyto experimenty dělají, ale přesto jsme měli obavy. Je to křehké. Prarodič – vnouče je většinou samozřejmý vztah. Obě skupiny se nemusejí nijak zvlášť hledat. Podle věku a kondice paradoxně sdílejí podobný režim. Při návrhu záleží na přesné míře vzájemné interakce. Je třeba vyloučit vznik animozity, krátce a dobře obě skupiny se nesmějí obtěžovat. Vzájemný styk dětí a seniorů musí být moderovaný. Konec konců, jedna rodina opravdu nejsou.

Hned na začátku Lucie přinesla brilantně vyřešené prostorové schema spojení obou funkcí. Využila k tomu konfiguraci parcely a z jejích záporů udělala klady. Obě věkové komunity na sebe vzájemně viděly přes zahradu v terénním zářezu, držely si dostatečný odstup. Školka je vlastně „nedům“ tvořící quasi-přírodní terénní zlom. Tehdy jsme vlastně návrh považovali za hotový a čekali na jemné dolaďovaní souvislostí.

V tu chvíli nastal problém. Autorka žádala od domu službu, na kterou žádný návrh nemůže aspirovat. Cosi jako potvrzení dokonalosti. Dům měl být lepší než skvělý. „Nenechte věci mluvit lidskou řečí“, napsal kdysi můj kamarád sociolog. Mám-li dobře vyřešený problém, který projekt vyřešit má a může – tedy kvalitní bydlení seniorů, plus chytré a dobře vyřešené propojení se školkou, mohu se uklidnit. Dokázal jsem to. Školní návrh nemůže být zrcadlem. V atelieru se nám to stalo už vícekrát a je to vždycky podobné. Student se snaží navrhnout dům lepší než skvělý a žádá po něm sebepotvrzení. Není to možné.

Architektura je nesmírně zodpovědná činnost. Trochu kacířsky tvrdím, že architekt, aby vůbec něco pustil z ruky, musí mít v sobě kus hochštaplera. Nikdy to nebude dokonalé do všech fraktálů a bohem se prostě nestanete.

Proběhl tedy návrh několika fasád, a faceliftů fasád, z nichž každý měl potenciál být dobrý, ale žádný nebyl dokončen a vlastně ani prezentován. Probíhaly diskuse nad skoro bílým papírem. V tu chvíli přijde další efekt. Architekt přestane rozlišovat podstatné a nepodstatné. Tedy místo abychom společně řešili jemnosti propojení obou základních provozů, diskutovali jsme paradoxně o estetice. Málo jsme mluvili o tom, že není možné pro oba provozy používat jednu kuchyň, že je velice diskutabilní sdílet prostory tělocvičny … atakdál …

V takové chvíli bych ordinoval odstup a časovou přestávku. Do semestru se to moc nevejde a ambiciozní student nazývá kesonovou nemoc zodpovědností. Je to jako tahat potápěče za nohu z vody. Mně se přeexponovanost přihodila při diplomu a dodnes se na ten projekt koukám úkosem jako na zlého strejdu, který mi ublížil. Bylo to naopak, ale to už teď víme, že jo.
Vznikl solidní projekt domova seniorů a školky, který na všech frontách bolel. Oceňuji urbanistický rozvrh domu, jemnost a cit pro místo i pro klientelu. Hloubku vhledu do problematiky. Fasádu ze shrnovací textilie přecházím bez povšimnutí a představuji si jakoukoliv jinou. Lucie to umí. Domýšlím si věci, na které při boji nezbyl čas. Většina architektů zná ten šimravý pocit euforie, když tuší, že na něco přišli. Je to opojné. Chodíte v noci kolem stolu a mumláte: „mám to, už to mám“. Druhý den se to občas rozlétne jak hejno racků, něco zbyde a některý další večer zase mumláte kolem stolu. Dokud to nepřijde, nejde skončit. Skvělý pocit. Rajský plyn. Pro tohle děláme svojí práci. 

AUTORSKÝ TEXT

Tento dům je především místem SETKÁNÍ. Prostředím, jež napomáhá vzniku a upevňování mezilidských vazeb.  Byť si to často neuvědomujeme, rodina, přátelství, sousedství ale i náhodná setkání je to, co formuje náš život. Právě ve stáří, kdy některé z těchto vazeb ztrácíme, si teprve uvědomujeme jejich důležitost. Místo, kde žijeme a kde bychom chtěli jednou i umřít, to které je nazýváme domovem, by těmto vztahům mělo napomáhat.

V dnešní společnosti vznikají “izolované“ monogenerační skupiny obyvatel bez vzájemného kontaktu. Tím se nabourává klasická struktura společnosti a rodiny, kde vždy byla přirozenou součástí mezigenerační interakce. To je dobře patrné na dnes často opomíjeném vztahu “Prarodič-vnuk“, což v důsledku vede k vzájemné netoleranci a neschopnosti vzájemné pomoci. Dům, který navrhuji, se snaží o znovu navrácení těchto vazeb.

Jeho hmotová struktura opisuje tvar parcely L. Objekt lze rozdělit na pěti podlažní jižní křídlo /suterén, 4NP/, orientované podél Rokytky a tří podlažní severní křídlo orientované směrem do parku Podvinní. Na styku těchto křídel, se otevírá dlážděné náměstíčko s hlavním vstupem “signalizovaným“ dominantou stromu. Objekt je pro vozidla přístupný ze západní strany pozemku. Pro pěší také z parku a lávkami i z protějšího břehu.

Ideově se jedná o komunitní centrum se školkou a bydlením pro seniory. Kde základním měřítkem je jeho přirozená míra soukromé a veřejné /společenské/  sféry. V severním křídle domu, otevřeným směrem k dění v parku, je orientována kavárna jejíž součástí je i čítárna s knihovnou a učebna. 

V “klidnějším“ sousedství kavárny se nachází jídelna (pro rezidenty). Ta je spojená skrze intimnější, shora osvětlený salonek s jídelnou školky, což poskytuje jak nenucený vizuální kontakt, tak možný přístup do prostorů školky za společnými aktivitami. Podobně funguje i sdílený sál, který je využitelný pro potřeby školky i seniorů. Celý sál se dá pomocí mobilní stěny otevřít do prostoru salónku. Vznikne tak společenský prostor pro společné představení či besídky.

V severní části parcely se nachází přízemní objekt školky interiérově propojený s hlavní budovou. Školka disponuje soukromou zahradou, která v severní části stoupá na úroveň 1. patra a dovoluje tak plynulé spojení s užitnou střešní zahradou a vizuální propojení se zahradou v sousedství. Celé severní křídlo tak působí subtilně a vizuálně provázané s okolním prostředím.

Ve zbývajících patrech severního křídla (přístupných z recepce) se nachází denní stacionář “usazený“ v zahradě. Dále administrativní zázemí a zázemí sociálních pracovníků. V 2. patře jsou umístěny pokoje odlehčovací péče se zázemím pro zdravotní personál a centrum hygieny.

Klidnější jižní křídlo orientované k řece /do korun aleje stromů/ zahrnuje v parteru soukromý vstup pro rezidenty s parkováním a manipulačním příjezdem. Dále směrem k parku se pak nachází hlavní vstup s recepcí a další klubové či pronajímatelné prostory “sledující“ dění kolem řeky.

Další 3 patra jižního křídla jsou určena pro bydlení seniorů. To je koncipováno formou komunitního bydlení. Nachází se zde 6 “bytů“, které s klienty dokážou “stárnout. Není tedy nutné, aby se senioři při zhoršení zdravotního stavu stěhovali. Každý byt zahrnuje menší jednolůžkové či párové pokoje s vlastní koupelnou, malou kuchyňskou linkou a balkonkem. Součástí každého bytu je společný obývací prostor s kuchyní a jídelnou a dalším zázemím. Všechny byty jsou obsloužitelné zdravotním personálem, jehož zázemí se nachází na každém patře.

Z KONSTRUKČNÍHO HLEDISKA je jedná o kombinovaný příčný stěnový a skeletový systém s monolitickými stropními deskami a vyzděnými svislými konstrukcemi. Obvodový plášť je tvořen svislým dřevěným obložením z tmavě mořené borovice v kombinaci se zasklenými plochami. Jižní fasáda objektu je omítnuta šedou stěrkou. Střechy obou křídel jsou osázeny bezúdržbovým porostem.

Skleněné plochy fasád jsou stíněny interiérovými i exteriérovými závěsy. Na jižní fasádě, kde je situováno bydlení, je navržen pro oblast každé bytové jednotky systém flexibilně posuvných exteriérových závěsů, které opisují celou křivku dané zóny, včetně balkonu. Tento prvek poskytuje každému bytu stínění, možnost moderace soukromí a ochranu před hmyzem a povětrnostními podmínkami.


PRACOVNÍ DENÍK: