Amsterdam, het mekka van de volkshuisvesting

Zákon o bydlení z roku 1901 by se dal v Holandsku považovat za první politický impuls k systémovému přístupu jednak k rozvoji bydlení a zároveň plánování města. Slovo "zároveň" má klíčový význam. Synergie je stav, kdy spokojeni jsou všichni. Druhým klíčovým slovem je motivace. Telegraficky lze význam Zákona zúžit na princip: město poskytovalo podporu, respektive bylo ze zákona povinno garantovat hypotéku pro libovolný subjekt, který splnil zákon o bydlení. Protože  v Zákonu o bydlení byly obsaženy i klíčové nástroje pro rozvoj plánovaného města, byly spokojeny všechny zúčastněné strany: městské správě vyrůstalo přirozenou iniciativou město jaké požadovala, občané měli kde bydlet a stavitelé měli co stavět. Celkem jednoduché. Zákon dal základ systému spolupráce tří subjektů: správy města, soukromého sektoru a kolektivních bytových družstev. Vývoj vztahů všech subjektů se pochopitelně vyvíjel a modifikoval. Politici se postupně naučili formou motivace zasahovat do rozvoje města. Jako laický modelový příklad lze uvést stav „onemocnění“ části města – například vznik ghetta. Správa města má v takovém případě nástroje, které okamžitě použije k nápravě. Nástroje jsou jednoduché: splníš-li určité podmínky, snížíme ti daně, poskytneme dotaci a podobně. Do slova podmínky si dosaďte antidotum napravující libovolný patologický jev. V roce 1902 to byla podpora malometrážních sociálních bytů , které byly o řád kvalitnější než předražené spekulativní slumy (v zákoně bylo mimo jiné velmi přesně kvalitativně popsáno co je byt: hygienické normy, rozměry, plochy …) . Později to byl stejný tlak na vznik adekvátního bydlení pro střední třídu. Tedy solidní středometrážní byty. Výsledek podpory bydlení pro střední třídu v roce 1927 předčil očekávání a přinesl další souvislosti. Zákon například zakotvoval povinnost vypracovat obcím nad 10 000 obyvatel plán rozvoje města a každých deset ho aktualizovat … Příkladů lze uvést spoustu, stejně tak jako přeložit zde celý Zákon. Není to důležité. Podstatný je princip. Od té doby uplynulo více než století, ale myslím, že princip není jiný. Výsledkem není jen kompaktní město, ale tradice státu (města), považující strategické plánování za svojí povinnost.

Paradoxní, ale po chvíli přemýšlení logický fakt je, že Zákon o bydlení v roce 1901 iniciovali holandští liberálové. Dostali bychom se do složitějších úvah o definici svobody, zodpovědnosti, občanství, ale není to cílem této eseje.

Zákon z roku 1901 jako takový neovlivnil pouze společnost, jak by se z textu mohlo zdát, ale především architekturu. Typologii domů, velikost domů, vznik souvislé blokové zástavby,  (definice pojmů soukromé, veřejné ...),  a konče estetikou i znakovostí. Výsledkem je kvalita architektury. Mimochodným efektem byla poptávka po architektech a úcta k jejich práci. Hledání souvislosti typologie, ekonomiky a politiky je úkolem současných studentů. Lze od nich očekávat ideovou nezabedněnost. Problémy českého města pramení logicky z špatného, ideologickým dogmatismem zasaženého (ne)plánování  i z absence diskuse. Můžeme si na internetu pouštět nekonečné množství komunální kritiky architektury, ale pokud se nezačneme zabývat podstatou, nevyřešíme příčinu. Ležérně kritizovat následky společenského selhání profese je akt odborné arogance.

Pokud v Praze existuje výrazný převis špatně plánovaných neprodejných bytů, dobře tak nešikovným developerům a velká smůla pro město, které neřízeným spekulantům naivně prodalo svoje pozemky k trvalému znehodnocení. Nastal stav, kdy nespokojeni jsou skoro všichni včetně volné ruky trhu. Nakonec se byty prodají předražené, stejně tak jako amsterdamské slumy. V případě nouze se kupuje cokoliv.

V nepochopení významu slova regulace spočívá české zoufalství. Regulace není restrikce, ale podpora a stimulace soukromých subjektů, tak aby pro ně bylo výhodné spolupracovat na strategii města. Pokud se odborník na plánování města, neřkuli magistrátní úředník zaklíná pojmy jako „nedotknutelnost soukromého vlastnictví“ má přesný čas na důchod. Soukromé vlastnictví samozřejmě vyžaduje ochranu, zrovna tak jako ochranu vyžaduje vlastnictví veřejné. Plánování města úzce souvisí s moderováním užití soukromého. Město jako artificiální organismus, který člověk vytvořil pro svoje přežití – resp.bydlení, principielně patří společnosti a obyvatelé města nejsou rukojmí. Konec konců Franz Kafka asi nenapsal knihu Amerika náhodou.

Kniha stojí € 39.50. Z fotografií mě před dvěma lety bolely nohy.