Magda
uchopila téma, které dráždí už několikátou generaci architektů. Uživatelská
improvizace v mantinelech holého skeletu. Krása. Dvě silné protikladné
stránky, které jsou bohužel potlačeny mnohostí prezentace, a někdy i chutí
autorky zasahovat tam, kde mohla nechat čistotu návrhu všanc. Nejzřetelněji lze
upozornit na půdorys přízemí v pravé části atria. Zbytečně předyzajnované
a dořečené. Projekt je silný právě v možné
symbioze pevného, takřka institucionálního rámce a možností doplnit ho participací,
tedy improvizací uživatele. Obě roviny by bylo potřeba v prezentaci neustále
stavět do kontrastu: křížovka vs.
vyplněná křížovka.
Na obrazech
prvního konceptu můžete myšlenku vidět nejzřetelněji. Autorka nabízí skelet buď
prázdný, nebo s nadsázkou jako stěnu šuplíků, které získávají charakter až
s příchodem obsahu. Dům je nepochybně dobrý, ale tohle téma mělo zaznít
jasněji. V konečné prezentaci domu zvítězila instituce a to není
původní představa autorky. Dům má mnohem
větší potenciál, než divák chytí při zběžném pohledu a to je škoda.
Pokud školní
projekt snese paralelu se soutěžním návrhem, bylo by k výhře potřeba více
velkorysosti, méně pečlivosti a poměrně neurvalý tah na bránu. Musí být zřejmé,
co autor nabízí.
Teď letmý
protimluv: výsledkem sázky na jednu myšlenku bývá většinou triviální polopatismus.
Ten ale v projektu není. Magda celou
dobu lámala syrovost návrhu skoro klasicistními tématy. Dům nehraje jednu
strunu a to je sympatické. Klasicistní téma ale autorka dále rozostřuje
(například okny v kladí „terénního podstavce“ domu – mohlo přece zůstat
celé prázdné s kompletním prosklením v druhém plánu). I tohle téma
mělo být sebejistější. Mohlo to být o
chlup jednodušší a o řád lepší.
Tato kritika je vlastně univerzální. Když autor ví, co si vytkl na začátku, měl by s důvěrou vsadit všechno. Tak se ze silných konceptů rodí domy se zřetelnou koncepcí. I tak patří Magdin projekt k tomu nejlepšímu, co se v zimním semestru udělalo.
Tato kritika je vlastně univerzální. Když autor ví, co si vytkl na začátku, měl by s důvěrou vsadit všechno. Tak se ze silných konceptů rodí domy se zřetelnou koncepcí. I tak patří Magdin projekt k tomu nejlepšímu, co se v zimním semestru udělalo.
první "obraz domu" |
přízemí |
2np |
3. a 4. NP |
řez v místě atria |
pohled z parku |
výřez - dům podél vody |
AUTORSKÝ TEXT
Přízemní hala je prostor, jehož sociální
funkce se do sebe vpíjejí a prolínají. Ohniskem je dvůr, společenský a
komunikační střed, pomocí kterého se dům zarývá do terénu. Dům se stává
krajinou. Obytná část ze dvora vyrůstá, je jeho ochozem. Komunikuje
s parkem, komunikuje s novou krajinou. Druhý dům, dům u řeky,
v přízemí artikuluje komerční loubí, vytváří tak nezávislou procházku
podél Rokytky.
Rozsah samostatnosti ve stáří je důležitým faktorem,
který mě ovlivnil v rozhodnutí pro vytvoření dvou nezávislých obytných
částí. Část s měkkou péčí a část s péčí tvrdou. Měkká péče se od
klasického bydlení prakticky nebude lišit. Věc, která z domu udělá
instituci, je přítomnost zdravotnického personálu, která se však do provozu
výrazně nepropisuje. Budoucí klienti jsou schopní a téměř samostatní lidé,
kteří mají potřebu občasné asistence. Tento fakt by je neměl zavazovat
k žití v takřka sterilním, částečně nemocničním prostředí, které je
nezbytné pro péči o klienty s větší závislostí na systému. A jak čas
plyne, samostatnost se pomalu vytrácí, nabízí se tedy možnost přesunu
z domu do domu, aniž by člověk opustil své zažité prostředí.
Park v Podvinní je zde kromě
Rokytky výrazným tvůrcem děje, který se často starým lidem do vlastních životů
promítá pouze zprostředkovaně – vizuálním kontaktem. Místo změti neorganizované
zeleně, která tvoří bariéru na hranici pozemku s parkem, sem umísťuji objekt
s největším sociálním významem. Ohniskem je dvůr, střed, od kterého se
celá dispozice odvíjí. Dvůr je parafrází rajského dvora jako místa odpočinku a
rozjímání, kterému nechybí ani ‚křížová‘ chodba do exteriéru otevřená rastrem sloupů. Dvůr je parafrází antického
atria jako sekundárního osvětlení přilehlých místností, v jehož středu
supluje nádrž na vodu osamělá bříza s ptačím pítkem. Lemující
transparentní fasáda otevírá dialog s interiérovým prostorem.
V určitých průhledech nabízí dvoustranná transparentnost výhled do parku.
Ze dvora jakoby vyrůstá obytná
část tvrdé péče, stává se ochozem rajského dvora. Celý dům objímá přísný rastr, který umožňuje variabilní dělení
interiéru a jeho universalitu. Výpň modulu je vždy charakteristická pro prostor
za ním. Skleněné tabule v části chodby reflektují okolní svět a nepřímo ho
zprostředkovávají obyvatelům uvnitř. Odraz jednoho světa do druhého, rozhraní.
A když se setmí a sklo se stává transparentní díky umělým světlům, vnitřní svět
se naopak reflektuje ven. Ochranu poskytuje systém závěsů, které
v nejlepším případě vznikají participací obyvatel či klientů klubu důchodců.
Sami aktivně přispívají k zútulnění vlastního domova. Závěsy zjemňují a
zlehčují racionální rastr.
Rastr soklu používá jemnější
vzorec taktování a uvnitř vytváří univerzální halový prostor, poskytující místo
pro různé společenské aktivity. Hlavní náplň je zde stacionář, který se ale
plně asimiluje s ostatními obyvateli a návštěvníky zařízení. Jedna část
plynule přechází v druhou. Dochází k sociální interakci mezi místními
obyvateli a seniory zvenčí. Tekoucí prostor je umožněn díky vnitřním buňkám,
které lze prakticky libovolně artikulovat a to díky jemnějšímu obvodovému
rastru. Buňky mají rozličný tvar a specifickou funkci, někdy se otevírají do
dvora, někdy do parku. Zatímco mezibuněčný prostor je nekonečnou společenskou
místností s různým charakterem aktivit, místo pro interakci.
Žádné komentáře:
Okomentovat