odevzdávka Magdalena Nováková - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Magda uchopila téma, které dráždí už několikátou generaci architektů. Uživatelská improvizace v mantinelech holého skeletu. Krása. Dvě silné protikladné stránky, které jsou bohužel potlačeny mnohostí prezentace, a někdy i chutí autorky zasahovat tam, kde mohla nechat čistotu návrhu všanc. Nejzřetelněji lze upozornit na půdorys přízemí v pravé části atria. Zbytečně předyzajnované a dořečené.  Projekt je silný právě v možné symbioze pevného, takřka institucionálního rámce a možností doplnit ho participací, tedy improvizací uživatele. Obě roviny by bylo potřeba v prezentaci neustále stavět do kontrastu:  křížovka vs. vyplněná křížovka.

Na obrazech prvního konceptu můžete myšlenku vidět nejzřetelněji. Autorka nabízí skelet buď prázdný, nebo s nadsázkou jako stěnu šuplíků, které získávají charakter až s příchodem obsahu. Dům je nepochybně dobrý, ale tohle téma mělo zaznít jasněji. V konečné prezentaci domu zvítězila instituce a to není původní představa autorky.  Dům má mnohem větší potenciál, než divák chytí při zběžném pohledu a to je škoda.

Pokud školní projekt snese paralelu se soutěžním návrhem, bylo by k výhře potřeba více velkorysosti, méně pečlivosti a poměrně neurvalý tah na bránu. Musí být zřejmé, co autor nabízí.

Teď letmý protimluv: výsledkem sázky na jednu myšlenku bývá většinou triviální polopatismus. Ten ale v projektu není.  Magda celou dobu lámala syrovost návrhu skoro klasicistními tématy. Dům nehraje jednu strunu a to je sympatické. Klasicistní téma ale autorka dále rozostřuje (například okny v kladí „terénního podstavce“ domu – mohlo přece zůstat celé prázdné s kompletním prosklením v druhém plánu). I tohle téma mělo být sebejistější.  Mohlo to být o chlup jednodušší a o řád lepší.
Tato kritika je vlastně univerzální. Když autor ví, co si vytkl na začátku, měl by s důvěrou vsadit všechno. Tak se ze silných konceptů rodí domy se zřetelnou koncepcí. I tak patří Magdin projekt k tomu nejlepšímu, co se v zimním semestru udělalo.

první "obraz domu"

přízemí

2np

3. a 4. NP

 řez v místě atria

 pohled z parku

výřez - dům podél vody

AUTORSKÝ TEXT

Přízemní hala je prostor, jehož sociální funkce se do sebe vpíjejí a prolínají. Ohniskem je dvůr, společenský a komunikační střed, pomocí kterého se dům zarývá do terénu. Dům se stává krajinou. Obytná část ze dvora vyrůstá, je jeho ochozem. Komunikuje s parkem, komunikuje s novou krajinou. Druhý dům, dům u řeky, v přízemí artikuluje komerční loubí, vytváří tak nezávislou procházku podél Rokytky.

 Rozsah samostatnosti ve stáří je důležitým faktorem, který mě ovlivnil v rozhodnutí pro vytvoření dvou nezávislých obytných částí. Část s měkkou péčí a část s péčí tvrdou. Měkká péče se od klasického bydlení prakticky nebude lišit. Věc, která z domu udělá instituci, je přítomnost zdravotnického personálu, která se však do provozu výrazně nepropisuje. Budoucí klienti jsou schopní a téměř samostatní lidé, kteří mají potřebu občasné asistence. Tento fakt by je neměl zavazovat k žití v takřka sterilním, částečně nemocničním prostředí, které je nezbytné pro péči o klienty s větší závislostí na systému. A jak čas plyne, samostatnost se pomalu vytrácí, nabízí se tedy možnost přesunu z domu do domu, aniž by člověk opustil své zažité prostředí.

Park v Podvinní je zde kromě Rokytky výrazným tvůrcem děje, který se často starým lidem do vlastních životů promítá pouze zprostředkovaně – vizuálním kontaktem. Místo změti neorganizované zeleně, která tvoří bariéru na hranici pozemku s parkem, sem umísťuji objekt s největším sociálním významem. Ohniskem je dvůr, střed, od kterého se celá dispozice odvíjí. Dvůr je parafrází rajského dvora jako místa odpočinku a rozjímání, kterému nechybí ani ‚křížová‘ chodba do exteriéru otevřená  rastrem sloupů. Dvůr je parafrází antického atria jako sekundárního osvětlení přilehlých místností, v jehož středu supluje nádrž na vodu osamělá bříza s ptačím pítkem. Lemující transparentní fasáda otevírá dialog s interiérovým prostorem. V určitých průhledech nabízí dvoustranná transparentnost výhled do parku.

Ze dvora jakoby vyrůstá obytná část tvrdé péče, stává se ochozem rajského dvora. Celý dům objímá  přísný rastr, který umožňuje variabilní dělení interiéru a jeho universalitu. Výpň modulu je vždy charakteristická pro prostor za ním. Skleněné tabule v části chodby reflektují okolní svět a nepřímo ho zprostředkovávají obyvatelům uvnitř. Odraz jednoho světa do druhého, rozhraní. A když se setmí a sklo se stává transparentní díky umělým světlům, vnitřní svět se naopak reflektuje ven. Ochranu poskytuje systém závěsů, které v nejlepším případě vznikají participací obyvatel či klientů klubu důchodců. Sami aktivně přispívají k zútulnění vlastního domova. Závěsy zjemňují a zlehčují racionální rastr.

Rastr soklu používá jemnější vzorec taktování a uvnitř vytváří univerzální halový prostor, poskytující místo pro různé společenské aktivity. Hlavní náplň je zde stacionář, který se ale plně asimiluje s ostatními obyvateli a návštěvníky zařízení. Jedna část plynule přechází v druhou. Dochází k sociální interakci mezi místními obyvateli a seniory zvenčí. Tekoucí prostor je umožněn díky vnitřním buňkám, které lze prakticky libovolně artikulovat a to díky jemnějšímu obvodovému rastru. Buňky mají rozličný tvar a specifickou funkci, někdy se otevírají do dvora, někdy do parku. Zatímco mezibuněčný prostor je nekonečnou společenskou místností s různým charakterem aktivit, místo pro interakci.