Druhým
problémem návrhu celého komplexu je fakt, že se nejedná o nějaký, do budoucna
použitelný universální zastavovací plán, ale o autorské domy, které tvoří jeden
celek. Odmyslíme-li se od těchto dvou zásadních zádrhelů, můžeme začít chválit.
Franta navrhuje soubor budov ze dvou konců souběžně. Z jednoho „úhlu
pohledu“ je tvoří jako sochu, kompozici a zároveň si „druhým pohledem“ ověřuje navržené
reálné městské prostory z horizontu chodce. Zatím to dělá staticky, ale
výrazným prvkem jeho úvah je pohyb v navrženém městě. Navrhuje tedy
klipovité sekvence obrázků, jakési procházky navrženým a myslím, že postupně si
začne svoje návrhy ověřovat filmovými sekvencemi. Mluvím v množném čísle.
Znám Frantovu práci z následujícího semestru, kde se toto ověřování
kvality prostoru filmu podobalo mnohem víc. Vzhledem ke zmíněnému faktu, že
Franta navrhl domy z pera jednoho autora, nepředatelné zastavovacím plánem
– vadí, že domy jsou jen pláštěm. Svým tvarem nejsou universální, ale naopak.
Vnitřně těžko řešitelné. Samozřejmě že si Franta rychle ověřil využitelnost objemů,
ale návrh to není a především domy postrádají nějaký algoritmus nebo řekněme fígl,
kterak nestavět soubor domů jednoho autora jako skupinu odlišných atypů.
Společnou mají pouze estetiku a způsob tvarování (a logicky vytváření
venkovního veřejného prostoru). Na velice dobrý princip přišel Patrik Uchal‘ ve
svém diplomním projektu, kde pro podobný problém vymyslel princip stále se
opakujícího „základního kamene“ – tedy opakující se buňky z několika bytů
a následně každý základní modul dostavoval atypem. Udělal tak z jedné
ingredience soubor domů, které svým tvarem a deformací reagují na okolí. Něco
takového u Františka chybí - úvaha o opakovatelnosti, logicky tedy třeba i o
ekonomičnosti, především srozumitelnosti. Mimochodnou kvalitou Patrikova návrhu
byl fakt, že nabízel byty v zásadě podobného standardu, který odstínil
právě jejich doplňováním.
Franta je
nadaný architekt a zároveň nadaný výtvarník. Obě tyto přednosti většinou
nezneužívá, ale využívá je k rychlému přeskakování z měřítka do
měřítka. Umí držet v hlavě celek a zároveň navrhovat jemnosti fasád nebo
parteru, které celek potvrzují. Toto zoomování mezi městem, souborem a detailem
je vlastně profilem našeho atelieru a o to s větším zájmem sledujeme
Frantovu práci a logicky jí i hojně kritizujeme. Na prezentovaném projektu je
zřetelný cit pro detail i celek, stejně tak jako četná přání, která jsou
otčímem myšlenky. Je o čem mluvit.
Vzhledem k tomu, že Franta pracuje analyticky a nerdsky
hledá systémové vlastnosti svých návrhů, nemám obavy, že dřív nebo později
budou jeho práce neprůstřelné jako sudoku. Nesmí však podlehnou kouzlu hledat
systémové rovnice, respektive zadávané parametry, které budou úplně
irelevantní. Pokud bude hledat rovnice a parametry, jejichž hlavním cílem je
modelovat pragmatická řešení, bude mít na stole soubory, které na prvním místě
nabízejí hodnoty jako pohodlí, intimita, soukromí, ekonomika. Na Frantovu cestu
jsem zvědavý.
 |
| první "obraz domu" |
AUTORSKÝ TEXT
Jsem potok. Jsem
příroda, jsem strom, jsem pes. Jsem cesta i alej, jsem ulice, jsem dům. Jsem
nábřeží a stánek s buřtem. Jsem skupinka cyklistů. Jsem maminka s kočárkem,
jsem na procházce. Jsem na náměstí, jsem restaurace. Jsem hřiště na pétanque a
jsem kavárna. Jsem dítě se zmrzlinou i dáma v kadeřnictví.
Jsem lékař v ordinaci, jsem šachista nad ránem. Jsem senior, jsem součást
skládanky, jsem kousek města.
Návrh bydlení pro seniory
v Podvinní se vědomě hlásí ke struktuře města a městu, kterým tak trochu
je a není zároveň. Doplňuje urbanismus sousedního komplexu, „zahradního města“,
přičemž reflektuje uliční charakter zástavby s ním sousedící. Chtěl jsem
navrhnout kousek města. S úctou
přistupuje ke vzrostlému stromořadí, probírá nepůvodní méně hodnotné dřeviny a
staví se na jejich místo. Legitimizuje existující pěší stezky a pozvedá tím jev
na kvalitu. Proč jsem si to přál, když zadání ještě nebylo vypsané? Návrh
lze vnímat jako cestu s mnoha zastaveními, cestu životem. Tento princip
se promítá do prostorů vnějších i
vnitřních, do navrhovaných objektů.
Studie Podvinný Mlýn, domov důchodců – cože?
obsahuje návrh pěti objektů bytových domů a podrobněji řešený komplex
objektů samotného bydlení pro seniory. To se skládá z dvojice budov,
které provazující instituce domova s pečovatelskou službou (dps),
domova pro seniory (ds) a tzv. denního stacionáře do jednoho volně prostupného
celku. Obyvatele nerozlišuje na mohoucí (dps)
a nemohoucí (ds), naopak - staví je všechny do
stejné role, rovnocenných obyvatel jednoho domova. Ztratil jsem cestu. Veškeré
pokoje jsou navržené jednotně, s ohledem na tzv. „těžší péči“. To znamená,
že je vyloučena potřeba stěhování obyvatel, při zhoršení jejich stavu -
například přesunu na invalidní vozík. Domov netvoří pouze prostory, ale i
zážitky s ním spojené. Proto je kladen důraz na společné prostory a jejich
využívání. Čas
plyne. Návrh nesedí. Na pokojích nenaleznete kuchyňské kouty, ač je
možné je dodatečně zřídit, tak vzhledem k charakteru objektu nejsou doporučené.
Společné kuchyňky sdílí v průměru 5 obyvatel. S nimi souvisí
velkoryse řešené obývací pokoje, místa setkávání, komunikace a interakcí,
jejichž obvyklou součástí jsou strategicky orientované balkony. Mezi další
společenské prostory patří například čítárna, knihovna, dílna, pracovna, či
hudebna. Na každém druhém podlaží se nachází sesterny, respektive prostory
asistovaných koupelí. Perličkou je snad vnitřní zahrada pro ty, jež ze
zdravotních důvodů nesmí opustit budovu. Obdivuji projekty ostatních. Především tyto
osoby pak potěší zmiňovaní návštěvníci denního stacionáře, kteří přinášejí
čerstvou mízu zvenčí. S ubytovanými sdílejí veškeré společné prostory
objektu a jsou považováni za jeho nedílnou součást.
Na
exponovaných místech veřejně přístupného parteru jsou zmiňované prostory
kavárny a kadeřnictví, či ordinace lékaře. Nevím co, nevím jak. Své místo zde má i stánek
s občerstvením nižší cenové kategorie. Hledám cestu, učím se, naříkám. Na prominentní
k Rokytce přiléhající jižní fasádě se otevírá restaurace (s letní
předzahrádkou) a pravděpodobně nejdůležitější prostor celého objektu - klub
důchodců. Konzultace.
Toto lákadlo pro seniory z širšího okolí se skládá
z hlavního sálu - prostoru hýřícího denní aktivitou, určeného též pro
hromadné společenské aktivity obyvatel domova a uzavřeného salonku, místa nikdy
nekončících partií šachu a debat nad sklenkou poctivého destilátu. Aha. Vždyť po ní
celou dobu kráčím. V klubovně není rozdíl mezi místním a
návštěvníkem, zájmy a aktivity se překrývají a součástí domova se tak stávají i
lidé zvenčí. Společná
synergie je exponenciální. Život podporuje život. Díky *.
Žádné komentáře:
Okomentovat