Nedělní příloha - Flammend Herz

Albert (90), Herbert (84) a Karlmann (90) jsou tři chlápci, který měli spletitej život, složitý vztahy, ne vždycky jim to klapalo, ale krom evidentního tahu na bránu mají jednu věc společnou. Tetování.

Herbert je legenda subkultury. Pochází ze solidní švýcarské podnikatelské rodiny. Pro podnikání má tedy přirozený vlohy a začne podnikat v sektoru, který ho neobyčejně zajímá. Zakládá první tetovací salon v Německu. Vybral si odvětví, který má budoucnost. Je to prostě průkopník.
Karlmann se narodil do luxusního prostředí, sluhové, předem určená budoucnost, dobře zajištěný sňatek. Mělo to jeden háček. Svůj život si představoval kapku jinak a navíc ho od mládí fascinovala ta modrá barva … a pak potkal Herberta. Zámecký pán začíná v šedesáti letech pracovat jako elév v tetovacím studiu a jeho spokojený život je zachráněn.
Albert pochází ze zemité holandské námořnické rodiny a sám pracuje celý život jako námořník. Ten první život. V osmdesátých letech se na festivalu tetování v Hamburku potkává s Herbertem a začíná mu pomáhat v jeho tetovacím salonu.
Flammend Herz je dokumentární film o třech chlápcích, kterým je dohromady 270 let. Šli za svojí představou života a nijak extra se s tím nepárali. Budete vo tom doufám přemejšlet, že jo?

Schriftführer

Jak dopadla druhá fáze?

Práce našeho atelieru je rozdělena do několika fází. Prvních čtrnáct dní si odpovídáme na otázku PROČ, tedy zjišťujeme motivace a smysl návrhu. Druhé tři týdny odpovídáme na otázky CO, tedy studenti mají tři týdny samostatné práce, na jejímž konci by měli být schopni přesně popsat svoje řešení. Říkáme tomu také „obraz domu“ nebo „o čem to bude“. Obsahem této druhé fáze je neintelektuální sdělná koláž domu vloženého do území – tak, abychom si rozuměli co dál konzultujeme, jaký svět má student na mysli … Obsah druhé fáze se nám osvědčilo konzultovat na ateliérovém soustředění v Oboře. Obsah prezentací, tedy všechny promítané obrázky a fotky modelu sem zavěšuji na videu. Tentokrát doporučuji jednoznačně raději video, které je na konci příspěvku. Těch pár obrázků co tady vidíte, neodráží systematičnost práce studentů. S Ondřejem jsme se shodli, že jsme s prezentovanou prací spokojeni. Každý návrh má potenciál být skvělý. Na jednu stranu je to radost a na druhou stranu se mi dokola promítají možnosti pokračování jednotlivých projektů, takže starost. Jsme v tom až po uši, až do ledna si s Ondřejem moc neodpočineme. Právě jsme nastartovali třetí fázi, kde odpovídáme na otázku JAK – tedy cizelujeme z konceptu projekt. Stejně je to príma. Je neděle večer, sedím doma, uvařil jsem si čaj, zapálil cigaretu a píšu o tom, co mě baví.

Joseph Smolenicky - nenápadný půvab buržoazie

Lázně? Děláte lázně? Máte dvě možnosti. Obkreslit to od Zumthora nebo se oběsit. Podle všeho existuje ještě třetí cesta. Josef Smolenický se vykašlal na listování časopisy a z několika zdrojů složil svůj vlastní obraz lázní. Při míchání šejkrem se možná usmíval. Nevím, osobně ho neznám, i když jsme vrstevníci a měli jsme stejného učitele. Odhaduji, že švýcarská klientela v bílých županech si ten nenápadný půvab bez velkého zkoumání užívá. Český architekt může nervózně přemýšlet, do které škatulky to nacpat.

Po každé společné prezentaci konceptu, tedy po pěti týdnech od začátku semestru si znovu a znovu klademe úkol vypustit naší profesi ze samoreferenčního vakua, ve kterém sama sobě žere ocas jako had v kruhu. Stále je to znát.

Našim studentům věříme víc a víc. Opakovaně je zkoušíme provokovat cizokrajnými referencemi v zemi, která ráda škatulkuje a listuje časopisy a přitom jen vyjímečně používá vlastní obrazy architektury, natožpak autentickou teorii. Tedy předhazuji k zamyšlení ony avizované lázně. Fotografie jsou zde jako další ze startovních bloků k úvahám o zdrojích architektury.

Ideální příklad člověka, který není spoutaný ambicí časopisů válejících se na stolku u kadeřníka je Jožo Smolenický. Tak ho trochu zneužijeme a spolu s ním nahodíme nahrubo vidlemi druhý mantinel. Jestliže na studentech stále cítím okovy námi zbanalizované profese, Jožovi to myslím nehrozí. Studenty provokujeme ke hře, lehkosti, fascinaci a objevování něčeho doopravdy nového. Jožo si hraje a objevuje. Samozřejmě, takhle jednoduše to s přístupem Josepha Smolenického není. Má to pravidla, teorii a je to složité, ale hlavně vám musí bušit srdce. Znáte to? Pořád to není ono, cítíte spoustu věcí, které se musí ve vašem návrhu otisknout, stále to nesedí … a pak to přijde. Najednou porozumíte. Svět architektury je mnohem širší a rozmanitější než se zdálo. Jako prorazit bariéru zvuku. Ne, tohle poznání nejde zaplatit a postup se nelze jednoduše naučit. Jediné co lze dělat je vysypat několik pytlů balastu, které studenty zcela zbytečně drží na zemi. Kdo jim pak zajistí bezpečnost? Kde je to ustředění a uzemění? O tom je odvaha. Třeba se jim někdo vysměje. A? Do dlaní selský rozum a hurá na ulici. Koukat, poslouchat, prožívat, přemýšlet, fotit. Reálný svět! Je to důležitější než knihy, důležitější než sezení v lavici. Přichází něco nového. V našem atelieru stále hledáme, co v těch pytlích je a co všechno je možné vysypat (a co nabrat). Zdá se to těžké a pan Smolenický říká:

"Je to druh duševního cvičení, které děláte sami se sebou (zhluboka se nadechne): "Nemáte své osobní představy o světě!" Nemyslete si, že: "Toto je možné, tohle není dovoleno, toto je kýč a tohle je moderní." Snažím se zbavit těchto kategorizací. Překvapivé je, že existují dva paralelní světy. Svět akademických architektů, a pak architekti, kteří produkují velké množství návrhů, na základech skutečného světa. V případě akademických architektů, každá generace produkuje své vlastní mýty: digitální architektura, minimalismus a tak dále; nový a nový mýtus jednou za několik let. Existuje rozpor mezi světem, ve kterém žijeme a architektonických mýty. Já se zajímám víc o „široký“ svět, než o jeden akademický. Konec konců, mýty jsou jen teorie, nic víc. Je potřeba myslet víc strategicky! Neříkejme "musí to být digitální, aby to bylo moderní, a nesmí to být historizující". Místo toho bychom se měli ptát sami sebe jinak. Jaký je motiv a smysl? Co zapadá do našeho konceptu? Přitom zdánlivě podporuji pojmy ze zakázaného území. Domnívám se však, že je to nejvíce nedogmatické použití architektonických prostředků z celé možné široké škály zdrojů."

(volně jsem kousek přeložil, originál celého rozhovoru pro A10 si můžete přečíst zde)

Nedělní příloha - Architektura s architekty

Pozdravy z Obory