odevzdávka Jindřich Traugott - 5.semestr - zimní 2011

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT,  Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT,  Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT,  Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jindřich Traugott 5.semestr 2011/12

AUTORSKÝ TEXT

Místo, ve kterém se z Karlína nenápadně vytrácí pravidelnost, je primární referencí. Návrh reaguje třemi strategiemi zástavby, jejichž ambicí je nacházet vztah mezi městskou strukturou a poetikou konkrétního. Domoprostorové kontinuum přesahující hranice parcely generuje škálu míst různých kvalit a vztahů a vytváří komplexní matrici pro příběhy, které se mohou odehrát.

Rigidní pravoúhlá mřížka, která byla od počátku schematem pro rozvoj Karlína, nedefinuje pouze prostor, ale také tamní život a poetiku. Tři podélné ulice, které po své délce postupně proměňují charakter, představují příběhy. Vzniká pocit hloubky, pocit Karlína. Příčné ulice nabízejí úzké průhledy na masu Vítkova, tunel nebo jen zeď. Obrazy, které nutí zastavit se uprostřed přechodu, jsou jednotlivými kapitolami podélných příběhů. Příčné a podélné ulice si vzájemně dávají smysl a tvoří živý a charakteristický systém.

Vezmu vás na procházku. Půjdeme Pernerovou ulicí směrem k její pointě. Půjdeme stále rovně a budeme se koukat. Co nám vyjeví zdánlivě nejnudnější ze tří karlínských příběhů?

Míjíme příčné ulice. Jejich styk se svahem vytváří slepý uliční apendix. Tato specifická typologie je vitrínou pro karlínské obrazy, které mluví. Tunel říká: "Pojď na Žižkov."

Blížíme se k návrhu. Střechy ostatních domů nearogantně přerůstá karlínský dům. Není obrovský, jen hodně vysoký. Doplňuje půlblok, otevírá jej do svahu a svébytně interpretuje polaritu vnitřku a vnějšku karlínského bloku. Zde bydlí ti, kteří milují anonymitu velkoměsta. Z izolované výšky přehlíží Karlín. Úvahy o takzvaném lidském měřítku se jistě netýkají velikosti.

Jdeme dál. Nekonečný dům končí a s ním i jistota ulice. Jako bychom najednou šli pomaleji. Vpravo spatřujeme nový karlínský obraz. Obří nenápadný digitální displej z diod na staré zdi odpočítává čas do odjezdu vlaku. Toto lapidární logo vlakové zastávky je příkladem toho, jak návrh buduje vztah detailu a urbanismu, tak aby byl oboustranný a živý.

Knihovna a přilehlé čtyřstromí rozděluje nedefinované prostředí na prostory různých nálad a možností. Odlišné kvality míst jsou podmínkou vztahu. Vztah a relativita definují klíčový pojem adekvátnost. Ta předem nic neznamená, vzniká bezprostředně, těsně, přímo a je opravdová, asi jako když se zamilujete. Přiměřenost není uměřenost, není jednoduchá, je v ní i nejistota.

Přicházíme k domu, který svým štítem formálně ukončuje Pernerovu ulici a prohlašuje, že jsme na náměstí. Hned na to nás však nabádá, abychom kolem něj proklouzli kamsi dovnitř.

Ocitáme se u stromu, který už dříve, když tu ještě nic nestálo, vévodil obrovské ploše. Jeho role se nezměnila, nyní je ohniskem skupiny domů, kterým nevadí nahota. Dokážou stát samostatně v centru dění a těžit z toho. Podobají se lidem, kteří v nich bydlí. Schodiště vklíněné mezi domy je posledním karlínským obrazem. Láká nás vystoupat na Vítkov cestou kolem huliportu – místní citadely, ale jdeme dál…

Vnikáme do cudnějšího světa domů na podstavci. Architekti mu říkají vilablok. Dokáže se důstojně tvářit do ulice, zachovat intimitu sousedního školního dvora i zadní uličky. Parkoviště v přízemí vytváří platformu pro malé bodové domy a sdílenou zahradu. Naše neohlášená návštěva je příjemným (ne)narušením soukromí. Plácek v útrobách je místem, kde se můžeme schovat, a přitom se cítit bezpečně. Vilablok nabízí svým obyvatelům (a nejen jim) přirozenou formou to, co ve městě marně hledají.

Přecházíme přes ulici bez parteru – chodníky lemují jen zaparkovaná auta. Její artikulovaná neatraktivita nás na okamžik potěší.

Do zadního vilabloku vstupujeme vrátky. Drobné modifikace a odlišnosti předjímají zcela jiné příběhy. Založme zde neformální domov důchodců! Latentní pedofilové obsadí lavičku pod stromem na nároží proti školnímu dvoru. Vše bude jak má být.

Nepodařilo se mi v úplnosti pochopit a vyložit svůj návrh. Až zpětně jsem si uvědomil, že to je jeho zdánlivě zvrácená a přesto přirozená pointa, jeho princip. Vymezení hranice mezi nejasností, kterou se návrh snaží eliminovat, a nejednoznačností, která je jeho ambicí, je klíčem k ději a zároveň způsob jak tkát město jako kulisu skutečnosti.

Jindřichovi se nepodařilo "v úplnosti pochopit a vyložit svůj návrh" ... a najust dostal A. Vše bude jak má být.


ostatní projekty z tohoto semestru jsou zde


.