známkování

16. ledna proběhlo známkování. Tedy přesněji: interní hodnocení probíhalo celý čtvrtek 12.ledna, šestnáctého jsme známky studentům řekli a zapsali. Známkování nemám rád. Nikdy jsem neměl. Na střední škole mi bylo hrozně líto, že si nemůžu při zkoušení formulovat otázky sám. Vzdělávání mě bavilo, ale pamatoval jsem si jiný druh média, než se mě většinou kdo ptal. Zajímaly mě informace, jejich analytické sestavování a praktická aplikace, nezajímaly mě data bez kontextu. Přesněji: nemám schopnost si je zapamatovat.
Teď jsem si to vyzkoušel z druhé strany. Je to hrozně těžké. Nejraději bychom všem kdo absolvovali náš ateliér dali jedničky. Byli dobří a dělali maximum. Pracovali jak nejlíp uměli. Maximum se oceňuje maximem. Za každým člověkem se skrývá příběh. Někdy dal maximum, ale podle svých kritérií. V tu dobu se mu třeba v životě dělo něco důležitějšího než architektura. Když se zamiluji (což nebývá často), vezmu si v práci blíže neurčené volno. Klientům zavolám, omluvím se a řeknu, že mě v životě potkalo něco důležitého.  Smyslem života je život. Smyslem studia je osobní vývoj. Nejraději bychom s Ondřejem udělili pouze „absolvoval(a) vs. neabsolvoval(a)“ a každého práci ohodnotili slovně. Na škálované známkování je potřeba být chladnokrevný, nebo velice citlivý. Nikdy však nebude dokonale spravedlivé.
Dalším faktorem je to, že před známkováním bychom museli podrobně projít školu, a porozumět maximu ostatních, protože s těmi se naši studenti známkou poměřují. V našem atelieru to měli studenti extra těžké. Dostali velký objem práce a propracovaný návod, jak si řešení co nejvíce zproblematizovat. Varovali jsme je předem a to mě uklidňuje.
Toto je matrice udělených známek:

Ve finále jsme známkování věnovali celý čtvrtek dvanáctého a zjistili jsme, jak důležitá zpětná vazba to pro nás byla. Znovu, s odstupem, jsme s Ondřejem o každém projektu diskutovali, vzájemně si argumentovali.  Bavilo nás to. Ve způsobu známkování jsme nakonec zvolili kombinaci dvojí metody: Dali jsme známky. Na šestnáctého jsme svolali INDEX SESSION. Verbálně jsme zhodnotili práci atelieru jako celku a každému studentovi veřejně řekli slovní hodnocení. V tu chvíli jsem zažil pocit skutečného zakončení semestrálních projektů. Posléze jsme se společně přestěhovali do Klubovny Povaleč a náležitě zakončili zakončení.

Co se nepovedlo nám? Řeknu to hlavní. V našem atelieru byl kladen hlavní důraz na kontext a kvalitu života. Nikoli na efekt. V kontextu Karlína návrhy neprudí, nejsou agresivní, sousedsky zvou. Diskuse o tom, jak organismus města přijme transplantovaný orgán byla hlavní, spolu s diskusí o komfortu života. Tedy vznikly propracované projekty, které nabízejí vnitřní pohodlí, pohodu, neformálnost, sousedství. Nepodařilo se nám spolu se studenty v konečném výstupu tuto esenci vytáhnout jako hlavní téma. Není viditelné a zřejmé. Tohle je potřeba příště napravit. Tedy oznámkovali jsme se: „c & c“. Šlo to líp, šlo to hůř, víme co zlepšovat. I za touto známkou se skrývají příběhy. Obecně by nám v průběhu semestru pomohlo, kdyby nás studenti důsledněji kritizovali, líp by se nám pracovalo.

Co bude dál? Připravujeme nové zadání. Přemýšlíme, co všechno můžeme zlepšit v příštím semestru. Přemýšlíme o organizaci a administrativě atelieru. Kupříkladu o smysluplném počtu studentů. V následujících týdnech na blog zavěsíme projekt po projektu, spolu se záznamem závěrečné prezentace, pokud se to podaří. Přednost má příprava nového semestru.

11. ledna probíhalo hodnocení jednotlivých ateliérů odbornou komisí, složenou z externích a interních odborníků. I ti nás oznámkovali:

Děkujeme, vážíme si toho.






_________________________________________________________________________________________

ZNÁMKOVÁNÍ - 28 MINUT POTÉ:um



Již proběhlo:
28 HODIN POTÉ (slow motion horror movie)

Připravujeme:
28 DNÍ POTÉ
28 TÝDNŮ POTÉ