Joseph Smolenicky - nenápadný půvab buržoazie

Lázně? Děláte lázně? Máte dvě možnosti. Obkreslit to od Zumthora nebo se oběsit. Podle všeho existuje ještě třetí cesta. Josef Smolenický se vykašlal na listování časopisy a z několika zdrojů složil svůj vlastní obraz lázní. Při míchání šejkrem se možná usmíval. Nevím, osobně ho neznám, i když jsme vrstevníci a měli jsme stejného učitele. Odhaduji, že švýcarská klientela v bílých županech si ten nenápadný půvab bez velkého zkoumání užívá. Český architekt může nervózně přemýšlet, do které škatulky to nacpat.

Po každé společné prezentaci konceptu, tedy po pěti týdnech od začátku semestru si znovu a znovu klademe úkol vypustit naší profesi ze samoreferenčního vakua, ve kterém sama sobě žere ocas jako had v kruhu. Stále je to znát.

Našim studentům věříme víc a víc. Opakovaně je zkoušíme provokovat cizokrajnými referencemi v zemi, která ráda škatulkuje a listuje časopisy a přitom jen vyjímečně používá vlastní obrazy architektury, natožpak autentickou teorii. Tedy předhazuji k zamyšlení ony avizované lázně. Fotografie jsou zde jako další ze startovních bloků k úvahám o zdrojích architektury.

Ideální příklad člověka, který není spoutaný ambicí časopisů válejících se na stolku u kadeřníka je Jožo Smolenický. Tak ho trochu zneužijeme a spolu s ním nahodíme nahrubo vidlemi druhý mantinel. Jestliže na studentech stále cítím okovy námi zbanalizované profese, Jožovi to myslím nehrozí. Studenty provokujeme ke hře, lehkosti, fascinaci a objevování něčeho doopravdy nového. Jožo si hraje a objevuje. Samozřejmě, takhle jednoduše to s přístupem Josepha Smolenického není. Má to pravidla, teorii a je to složité, ale hlavně vám musí bušit srdce. Znáte to? Pořád to není ono, cítíte spoustu věcí, které se musí ve vašem návrhu otisknout, stále to nesedí … a pak to přijde. Najednou porozumíte. Svět architektury je mnohem širší a rozmanitější než se zdálo. Jako prorazit bariéru zvuku. Ne, tohle poznání nejde zaplatit a postup se nelze jednoduše naučit. Jediné co lze dělat je vysypat několik pytlů balastu, které studenty zcela zbytečně drží na zemi. Kdo jim pak zajistí bezpečnost? Kde je to ustředění a uzemění? O tom je odvaha. Třeba se jim někdo vysměje. A? Do dlaní selský rozum a hurá na ulici. Koukat, poslouchat, prožívat, přemýšlet, fotit. Reálný svět! Je to důležitější než knihy, důležitější než sezení v lavici. Přichází něco nového. V našem atelieru stále hledáme, co v těch pytlích je a co všechno je možné vysypat (a co nabrat). Zdá se to těžké a pan Smolenický říká:

"Je to druh duševního cvičení, které děláte sami se sebou (zhluboka se nadechne): "Nemáte své osobní představy o světě!" Nemyslete si, že: "Toto je možné, tohle není dovoleno, toto je kýč a tohle je moderní." Snažím se zbavit těchto kategorizací. Překvapivé je, že existují dva paralelní světy. Svět akademických architektů, a pak architekti, kteří produkují velké množství návrhů, na základech skutečného světa. V případě akademických architektů, každá generace produkuje své vlastní mýty: digitální architektura, minimalismus a tak dále; nový a nový mýtus jednou za několik let. Existuje rozpor mezi světem, ve kterém žijeme a architektonických mýty. Já se zajímám víc o „široký“ svět, než o jeden akademický. Konec konců, mýty jsou jen teorie, nic víc. Je potřeba myslet víc strategicky! Neříkejme "musí to být digitální, aby to bylo moderní, a nesmí to být historizující". Místo toho bychom se měli ptát sami sebe jinak. Jaký je motiv a smysl? Co zapadá do našeho konceptu? Přitom zdánlivě podporuji pojmy ze zakázaného území. Domnívám se však, že je to nejvíce nedogmatické použití architektonických prostředků z celé možné široké škály zdrojů."

(volně jsem kousek přeložil, originál celého rozhovoru pro A10 si můžete přečíst zde)

 zde je něčí amatérské video z lázní:

 

Jako přídavek vkládám golfový klub SEMPACHERSEE  a video s rozhovorem.

zde je odkaz na rozhovor s Jožo Smolenickým o golfovém klubu

a?

.... vpravo ve sloupci přibyla adresa na další z architektonických kanceláří.

_________________________________________________________________________
Paradoxně mi k tomu sedí tahle písnička. Není to retro, ale soudobá záležitost ...