O čase

Filosof Jan Sokol řekl (volně citováno): „Když někdo řekne ‚nemám čas‘, tak nemluví o linearitě času a jeho nedostatku, ale o preferencích“  … jinými slovy mluví o tom, že svůj čas věnuje něčemu jinému než vám.

Proč se na našem blogu objevuje méně příspěvků? Není to proto, že bych neměl čas. Mám. Věnuji ho něčemu jinému. Sobě. Zjistil jsem, že ho potřebuji. Není to změna trvalá. Zase to tu zhoustne, ale ne hned.

Ve čtvrtém semestru jsem si uvědomil jeden fakt. Jsem limitně unavený. Náš ateliér byl odborníky hodnocený jako nejlepší na škole, dostali jsme nějaké Olověné Dušany, naši studenti získávají ceny v soutěžích, práci v Curychu. Mám z toho velkou radost a učení mě baví. Škola mi z původních 8 600,-Kč zvedla plat na 10 a kousek,-  … to mě tak nějak přesvědčilo, že škola, resp. stát má, oproti předpokladům, smysl pro humor. 

Kromě radosti, jsem za poslední semestry limitně unavený z vydělávání si jinou prací na tuto. Do mého života přibyl extrémně vysoký tlak, trvalý zánět uší a jiné destruktivní drobnosti. Rozhodl jsem se popřemýšlet o prioritách. 

Učení je i dál mojí radostí. Na to si udělám čas. Mírně jsem ho zkrátil. Snažím se studentům pomoci přemýšlet: někdy v budoucnu si studenti uvědomí, že jsou jedinou silou, která může ovlivňovat, kdo je bude učit a kolik času jim věnuje. Je možné, že tou dobou je už budou architekturu učit dělníci z Ukrajiny.

Jsem šťastný. Na to čas mám. 

Proč plánovat?

Schwarzplan je jedním z nástrojů architekta nebo řekněme urbanisty, jak zaznamenat svůj návrh. V našem atelieru zatím děláme víceméně jenom úlohy, které svým měřítkem balancují na hraně architektury a urbanismu. Tedy studenti mohou, respektive musejí považovat úlohu za architektonickou, tedy i domy jsou detailně jejich úkol, vzešlý z jednoho pera (spolu s urbanistickým návrhem). Součástí návrhu je ale i urbanistická úvaha, respektive je všudypřítomné urbanistické uvažování, ve kterém ale architekt domy jako takové za svůj návrh nepovažuje. Navrhuje strukturu města a prostor mezi objemy domů. Domy co nejpřesněji, ale zároveň co nejuniverzálněji „reguluje“, tak aby naplnily urbanistický záměr – tedy širší a časově nesrovnatelně delší měřítko.

Náš způsob zadávání úloh není náhoda. Výsledkem by mělo být, aby se absolvent našeho atelieru uměl na každý úkol podívat oběma pohledy. Metodu nazýváme otáčení talíře. V průběhu pracovně zkoušíme, aby na chvilku sundal, či sundala nohu z plynu a zkusila se podívat na svůj urbanistický plán očima architektky, která přijde po urbanistovi. Chtělo by se jí na tomto plánu pracovat? Nenastavil urbanista pravidla moc přísně nebo moc neurčitě? Jsme zastánci přesné regulace. Lépe zní přesného zastavovacího plánu a přesných pravidel. Investor, architekt a i občané netápou. Každý zná, co ho čeká. Má to jeden háček. Tato přesná pravidla nesmějí být přeurčená, řekněme buzerativní … jinak se žádnému architektovi nebude chtít naplňovat urbanistický plán (ať už ho nazveme jakkoliv). Urbanista mu vezme vítr z plachet a uzurpuje architektovu kreativitu. To je chyba.

V českých zemích se většinově žvaní o svobodné ruce trhu, nedotknutelnosti soukromého majetku. Většinou je tím špatně zakrýván diletantismus a neznalost toho, co se v soudobém urbanismu děje v západní Evropě. Tam se reguluje velice přesně, vyžaduje to extrémní množství práce, ale výsledek neznamená restrikci či buzeraci investorů, nebo okrajování invence architektů. Je-li zastavovací plán správně zpracován, znamená svobodu pro všechny zúčastněné. Opak zdejší české kafkárky. Oddechnutí. „Zde něco pevně platí a mohu se o to opřít, mohu se spolehnout, mohu to vyžadovat“. Víceméně pravý opak českého „Tak jak to uděláme šéfe?“