Proč plánovat?

Schwarzplan je jedním z nástrojů architekta nebo řekněme urbanisty, jak zaznamenat svůj návrh. V našem atelieru zatím děláme víceméně jenom úlohy, které svým měřítkem balancují na hraně architektury a urbanismu. Tedy studenti mohou, respektive musejí považovat úlohu za architektonickou, tedy i domy jsou detailně jejich úkol, vzešlý z jednoho pera (spolu s urbanistickým návrhem). Součástí návrhu je ale i urbanistická úvaha, respektive je všudypřítomné urbanistické uvažování, ve kterém ale architekt domy jako takové za svůj návrh nepovažuje. Navrhuje strukturu města a prostor mezi objemy domů. Domy co nejpřesněji, ale zároveň co nejuniverzálněji „reguluje“, tak aby naplnily urbanistický záměr – tedy širší a časově nesrovnatelně delší měřítko.

Náš způsob zadávání úloh není náhoda. Výsledkem by mělo být, aby se absolvent našeho atelieru uměl na každý úkol podívat oběma pohledy. Metodu nazýváme otáčení talíře. V průběhu pracovně zkoušíme, aby na chvilku sundal, či sundala nohu z plynu a zkusila se podívat na svůj urbanistický plán očima architektky, která přijde po urbanistovi. Chtělo by se jí na tomto plánu pracovat? Nenastavil urbanista pravidla moc přísně nebo moc neurčitě? Jsme zastánci přesné regulace. Lépe zní přesného zastavovacího plánu a přesných pravidel. Investor, architekt a i občané netápou. Každý zná, co ho čeká. Má to jeden háček. Tato přesná pravidla nesmějí být přeurčená, řekněme buzerativní … jinak se žádnému architektovi nebude chtít naplňovat urbanistický plán (ať už ho nazveme jakkoliv). Urbanista mu vezme vítr z plachet a uzurpuje architektovu kreativitu. To je chyba.

V českých zemích se většinově žvaní o svobodné ruce trhu, nedotknutelnosti soukromého majetku. Většinou je tím špatně zakrýván diletantismus a neznalost toho, co se v soudobém urbanismu děje v západní Evropě. Tam se reguluje velice přesně, vyžaduje to extrémní množství práce, ale výsledek neznamená restrikci či buzeraci investorů, nebo okrajování invence architektů. Je-li zastavovací plán správně zpracován, znamená svobodu pro všechny zúčastněné. Opak zdejší české kafkárky. Oddechnutí. „Zde něco pevně platí a mohu se o to opřít, mohu se spolehnout, mohu to vyžadovat“. Víceméně pravý opak českého „Tak jak to uděláme šéfe?“

Studenti se tedy legitimně pohybují v dvojjediné roli. Zkoušejí si oba pohledy na úlohách velikosti, kterou si lze představit řešenou oběma způsoby. Ponejprv urbanistou, ten určí princip a pravidla a poté různými architekty, kteří se na území danými pravidly řídí.  Stejně tak může být území řešeno perem jednoho architekta či architektky.

V náhledu se můžete podívat na inventuru takzvaných švarcplánů, které studenti prezentovali v Oboře, respektive každému jsme ex-post dali za úkol z jejich návrhu tyto tři plánky stejného formátu vydestilovat. Je to spíš interní prohlídka, ale podívejte se také. Ve stejném pořadí zanedlouho zavěsíme druhé video s kompletními koncepty. … mimochodem, tentokrát se v Oboře hodně kritizovalo. Nebylo to snadné. Koho jsme kritizovali nejvíc? Sebe. Víme, že bychom uměli učit líp.

související na našem blogu: Kdo staví město?

související na našem blogu: Veřejný prostor

související na našem blogu: Nejde

a další ...