prezentace II.FÁZE - koncept - "co a proč"

Marie Kraťuková © 2013

Podstatou příspěvku není těch několik zavěšených obrázků, ale video na konci příspěvku. Na obrázcích není kontext rozhodnutí autorů, takže je to celkem naprd. Nicméně pokud spěcháte, i bez videa je možné popsat to, co nás nejvíc překvapilo.

Za prvé to byl problém studentů – tedy mladých lidí - najít míru mezi reprezentativním a mezi obyčejným občanským, reálným charakterem stavby. Nemyslím, že odpověď, proč tomu tak je, naleznu hned. Pracovně si však myslím, že nedostatek šikovnosti na poli architektury není tou hlavním příčinou. Odhaduji, že současní mladí lidé neumějí nalézt relevanci mezi podstatou moci a jejími znaky. Totalitní architekturu znají již jen jako módní artikl. Protože jsem vyrůstal a v dospělosti žil v totalitní společnosti, jsem citlivější na její projevy v jakékoliv formě. Tuhle zkušenost lze nahradit snad jen pečlivým studiem, ale ani to asi úplně nestačí. Druhá pracovní teze je, že mladým občanům projevy moci a totalitního chování nevadí. Vědí, že chtějí-li bez problémů projít životem, je třeba snížit citlivost. Všichni z našich studentů (pokud žili v České republice) skutečnou občanskou společnost a demokracii nikdy nezažila. Před rokem 1989 nebyla většina z nich ještě na světě a kolem byl tak jako tak totalitní režim, takže bylo dobré ještě z bříška nevylézat. Po roce 1989 to byla „svoboda“ - anything goes – ztráta skrupulí a sociální darwinismus.  Svoboda je všechno možné, jen ne to, co většinou zažili ve svém dětství a dospívání. To je naše vina a zodpovědnost. Nemyslím, že to mají dnešní mladí jednodušší než my v jejich věku. Měli jsme to jednodušší. Byl to strach podepisovat a šířit petice, chodit na nepovolené demonstrace, ale zároveň to přinášelo pocit ulehčení. Pak jsme se nechali zbít na Národní třídě a „druhej den byl kapitalismus“. Bylo to jednoduché. Dnešní mladí se musí zbít doma sami. Vysokoškolští studenti jsou jednou z nejkonformnějších skupin společnosti. Mají k tomu důvod. Jsou ohroženi. Mají co ztratit. Svůj společenský statut. Momentálně patří k elitě. Neseženou-li odpovídající práci, budou socky. To nechtějí. My jsme neměli co ztratit. Riskovali jsme jen kriminál. To bylo dobrodružné. Být socka je nuda. Navrhovat demokratickou instituci je rébus.

Co předcházelo fázi koncept aneb obsah injektáží

Název "injektáže" vznikl hned v prvním semestru. Obsahem injektáží je přiblížit zpracovávané téma z pohledu odborníků, kteří nejsou architekti. Před dvěma lety jsme navrhovali do Karlína a pořádali dvě injektáže zde a zde.

Tentokrát jsme se rozhodli uspořádat čtyři. Odborníka na občanskou participaci, historika architektury, filosofa, politoložku a politika.

Bydlet město, bydlet radnici, žít demokracii

1973

Ještě než se uploaduje film se všemi prezentacemi rozpracovanosti návrhů radnic, zavěsím malé znejistění. Víceméně z podobného důvodu jako jsem kdysi zavěsil tenhle dům, když jsme řešili domov pro seniory. Z nadpisu možná tušíte proč. Překvapilo mě, jak velký problém studenti mají se stavbou vyjadřující "moc" (vůli občanů). Častokrát opakují "silová" klišé. Od nejmladší generace občanů bych čekal chuť navrhnout radnici co nejméně formálně, co nejvíc ekonomicky a co nejblíže životu města (neřkuli občanům). Byl jsem překvapený, jak konzervativní stavby jsem od mladých lidí viděl a jak málo se navrhované stavby snažily o sklonění se ke struktuře města a její obyčejnosti. Velice špatně jsem v jejich návrzích načítal architektonický odraz pojmu demokracie. Nejvíc mne potěšily návrhy, které „nearchitektonickými“ (rozumějte nedyzajnérskými) prostředky využily silných stránek okolí a zahrály s ním akord. Ale o tom v příštím příspěvku.

Samozřejmě, radnice od José Rafaela Monea, kterou nám ke konci prezentací promítla Maria je extra konzervativní a formální. Její formální stránka však sleduje úplně jiný cíl. Jak stavbu co nejpatřičněji včlenit do struktury města a jako její protiklad vytvořit kolem ní neformální veřejný prostor. Všimněte si, jak radnice zcela samozřejmě umí vytvořit uliční frontu, náměstí, piazzettu, místo k posezení, shromáždění ...  Než jsme viděli návrhy studentů, bavil jsme se s Ondřejem a s mojí ženou nezávisle o tom samém tématu. Byli jsme zvědaví, jestli se někomu podaří navrhnout radnici, která bude bruslit přesně tak na hraně, jako ta od Rafaela Monea. Jesti, jak řekla Maria, někdo řekne: „Je to prostě jeden z nevelkých domů ve městě. Racionální, užitečný a trochu speciální.“  Celý vtip domu Rafaela Monea (navržený v roce 1973) lze zkráceně shrnout do věty: formálnost slouží k tomu, aby radnice mohla být ve finále co nejcivilnější. Paradox.  Možná, že na sklonku klerofašistického režimu Vůdce Španělska z Boží milosti Fracisco Franca, se navrhovala civilní radnice tak nějak lépe. My svého Vůdce zatím  poptáváme.

školní atelier Emanuel Christ und Christoph Gantenbein, ETH Zurich, Departement Architektur

Do pravého sloupce odkazů přibyl další evropský školní atelier. Máme jich tam víc. Dáváme tam ty, o kterých můžeme říct: "Tohle by měla být naše konkurence" nebo "Tady bychom dávali studentům Áčka". Srovnávat se lze s kdekým. Slabých je spousta. Dobré je hledat silnějšího.