starý blog atelieru kuzemenský: prezentace II.FÁZE - koncept

středa 6. listopadu 2013

prezentace II.FÁZE - koncept - "co a proč"

Podstatou příspěvku není těch několik zavěšených obrázků, ale video na konci příspěvku. Na obrázcích není kontext rozhodnutí autorů, takže je to celkem naprd. Nicméně pokud spěcháte, i bez videa je možné popsat to, co nás nejvíc překvapilo.

Za prvé to byl problém studentů – tedy mladých lidí - najít míru mezi reprezentativním a mezi obyčejným občanským, reálným charakterem stavby. Nemyslím, že odpověď, proč tomu tak je, naleznu hned. Pracovně si však myslím, že nedostatek šikovnosti na poli architektury není tou hlavním příčinou. Odhaduji, že současní mladí lidé neumějí nalézt relevanci mezi podstatou moci a jejími znaky. Totalitní architekturu znají již jen jako módní artikl. Protože jsem vyrůstal a v dospělosti žil v totalitní společnosti, jsem citlivější na její projevy v jakékoliv formě. Tuhle zkušenost lze nahradit snad jen pečlivým studiem, ale ani to asi úplně nestačí. Druhá pracovní teze je, že mladým občanům projevy moci a totalitního chování nevadí. Vědí, že chtějí-li bez problémů projít životem, je třeba snížit citlivost. Všichni z našich studentů (pokud žili v České republice) skutečnou občanskou společnost a demokracii nikdy nezažila. Před rokem 1989 nebyla většina z nich ještě na světě a kolem byl tak jako tak totalitní režim, takže bylo dobré ještě z bříška nevylézat. Po roce 1989 to byla „svoboda“ - anything goes – ztráta skrupulí a sociální darwinismus. Svoboda je všechno možné, jen ne to, co většinou zažili ve svém dětství a dospívání. To je naše vina a zodpovědnost. Nemyslím, že to mají dnešní mladí jednodušší než my v jejich věku. Měli jsme to jednodušší. Byl to strach podepisovat a šířit petice, chodit na nepovolené demonstrace, ale zároveň to přinášelo pocit ulehčení. Pak jsme se nechali zbít na Národní třídě a „druhej den byl kapitalismus“. Bylo to jednoduché. Dnešní mladí se musí zbít doma sami. Vysokoškolští studenti jsou jednou z nejkonformnějších skupin společnosti. Mají k tomu důvod. Jsou ohroženi. Mají co ztratit. Svůj společenský statut. Momentálně patří k elitě. Neseženou-li odpovídající práci, budou socky. To nechtějí. My jsme neměli co ztratit. Riskovali jsme jen kriminál. To bylo dobrodružné. Být socka je nuda. Navrhovat demokratickou instituci je rébus.

Druhé co nás překvapilo, je změna pracovního klimatu v našem atelieru. Studenti opatrněji chodí s kůží na trh. To nebývalo. Může to být volbou společensky složitého tématu v letošním semestru. Může to být naše chyba. Nevím. Zatím nemám odstup. Učíme už pátý semestr a vnímáme, že k nám studenti přicházejí s představou, co se u nás má dělat. Nabízejí nám určitý druh estetiky. Je složité jim to rozmluvit. Rozdíl mezi svobodným hledáním v rámci jedné tendence, v rámci mantinelů určitého názoru na svět a mezi estetickým klišé je rozdíl, který se vysvětluje složitě. Pochopení tendence a principu navrhování je pro smysluplné absolvování našeho atelieru nezbytné, estetika je druhotná. Tedy ve II.FÁZI, ve které jsme byli zvyklí vidět vize studentů (což byl a je hlavní úkol této fáze), jsme viděli spíš míň než víc konkrétního. O to více se studenti soustřeďují na schemata, půdorysy a slovní proklamace. Pro nás to znamená nekompetentnost vyjádřit se k odvedené práci (a bylo jí opravdu hodně). Pokud vidím prostorová schemata, půdorysy, švarcplány, stále ještě nevím, jestli sedí se studentovou představou „o čem dům bude“. Nedá se to oddělit. To je princip našeho atelieru. Občas jsme tedy věštili z koule.

Třetí překvapení je ekonomická nereálnost většiny projektů. Za to nemohou studenti ale my. Na ekonomičnost návrhu klademe čím dál tím větší zřetel. Prostě si toho více všímáme. Vyjma etických důvodů u veřejné stavby, a specielně radnice, nám to připadá potřebné. Pokud se ze studentů nestanou Zaha Hadid nebo Jacques Herzog a nebudou stavět výkladní skříně pro totalitní režimy, budou muset žít evropskou realitu. Ekonomika hraje čím dál tím větší roli. Specielně v našem státě budou muset umět za málo peněz hodně muziky. Nemusí to být nutně ke škodě věci.

Nejvíc nás oslovily návrhy radnic, které mimochodně opanovaly prostor, do kterého byly navrženy, nepoužívaly k tomu jenom dyzajnérských nástrojů, ale akcentovaly okolí. Čím nenápadnější samy o sobě byly a reálně, civilně „privatizovali“ veřejný prostor, tím lépe. Dominantnost nevylučujeme, je to však jako oheň. Záleží na použití. Zpupnost leží těsně za tenkou hranicí. Radnice je veřejný prostor a její hranice nekončí obalem teplého interieru. Co to je radnice si formulujeme spolu se studenty a baví nás to. Odhaduji, že to baví i studenty, i když je to těžké. Jsme zvědaví jak společně dopadneme.

zde je to slibované video:

U ateliérů našich českých i zahraničních kolegů, kteří vedou atelier, jsem si lámával hlavu, co je práce studenta, co učitele. Občas jsem si kladl otázku: "Jak tohle mohl pustit??!" atd ... K ozřejmění tohoto paradoxu "dvojího autorství přidávám druhé video, které zachycuje kousek závěrečného resumé z Obory a možná pomůže objasnit, kde zhruba leží tato hranice u nás a jak s ní reálně nakládáme.

1 komentář:

Tomáš Feistner8. listopadu 2013 v 11:19
Na tohle jsem dneska náhodou narazil u Kriera doma:
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=544971368905574&set=a.116755491727166.16269.100001781478187&type=1&theater
OdpovědětVymazat
Odpovědi

Okomentovat