 |
| 1973 |
Ještě než
se uploaduje film se všemi prezentacemi rozpracovanosti návrhů radnic, zavěsím
malé znejistění. Víceméně z podobného důvodu jako jsem kdysi zavěsil tenhle dům, když jsme řešili domov pro seniory. Z nadpisu možná tušíte
proč. Překvapilo mě, jak velký problém studenti mají se stavbou vyjadřující "moc" (vůli občanů). Častokrát opakují "silová" klišé. Od nejmladší generace občanů bych čekal
chuť navrhnout radnici co nejméně formálně, co nejvíc ekonomicky a co nejblíže
životu města (neřkuli občanům). Byl jsem překvapený, jak konzervativní stavby
jsem od mladých lidí viděl a jak málo se navrhované stavby snažily o sklonění
se ke struktuře města a její obyčejnosti. Velice špatně jsem v jejich návrzích načítal architektonický odraz pojmu demokracie. Nejvíc mne potěšily návrhy, které „nearchitektonickými“
(rozumějte nedyzajnérskými) prostředky využily silných stránek okolí a zahrály
s ním akord. Ale o tom v příštím příspěvku.
Samozřejmě,
radnice od José Rafaela Monea, kterou nám ke konci prezentací promítla Maria je
extra konzervativní a formální. Její formální stránka však sleduje úplně jiný
cíl. Jak stavbu co nejpatřičněji včlenit do struktury města a jako její
protiklad vytvořit kolem ní neformální veřejný prostor. Všimněte si, jak
radnice zcela samozřejmě umí vytvořit uliční frontu, náměstí, piazzettu, místo
k posezení, shromáždění ... Než
jsme viděli návrhy studentů, bavil jsme se s Ondřejem a s mojí ženou nezávisle
o tom samém tématu. Byli jsme zvědaví, jestli se někomu podaří navrhnout
radnici, která bude bruslit přesně tak na hraně, jako ta od Rafaela Monea. Jesti,
jak řekla Maria, někdo řekne: „Je to prostě jeden z nevelkých domů ve
městě. Racionální, užitečný a trochu speciální.“ Celý vtip domu Rafaela Monea (navržený v roce
1973) lze zkráceně shrnout do věty: formálnost slouží k tomu, aby radnice
mohla být ve finále co nejcivilnější. Paradox. Možná, že na sklonku klerofašistického režimu Vůdce
Španělska z Boží milosti Fracisco Franca, se navrhovala civilní radnice
tak nějak lépe. My svého Vůdce zatím poptáváme.
Fotografie
jsou záměrně řazeny tak, abyste si nejprve užili, jak se dům přirozeně včleňuje
do městské struktury a vytváří nový veřejný prostor a následně překvapení, jak
to dělá. dalo by se psát víc. Třeba o inspiraci Aldo Rossim, ale není to účelem
textu.
Mimochodem,
ty příšerný vjezdy do garáží by tomu Moneovi u nás v atelieru neprošly,
žejo.
Všiml jsem si, že čeští architekti většinou tvrdí, že architektura a politika nemají nic společného. Pokud ano, je to vždy ke škodě věci. Tvrzení pravděpodobně vychází z toho, že jejich aktuální praxe je pravým opakem tohoto tvrzení. Možná to tvrdí také proto, že neviděli v roce 1990 knihu o architektuře katalánské nové vlny postfrankova režimu, která byla přímým důsledkem společensko-politického uvolnění.
Zde je malý odkaz pro ty, kteří tvrdí, že za všechnu naší intelektuální bídu může čtyřicet let totality. Je dobré si uvědomit, že jsme nebyli jediný stát se složitou historií. Kdyby chtěli katalánští architekti rozjet svojí novou vlnu po pádu zdejší bolševické totality ... asi by si na té fialové vlně moc nezasurfovali. Sieg Heil!
Žádné komentáře:
Okomentovat