úterý 5. listopadu 2013

Co předcházelo fázi koncept aneb obsah injektáží

Název "injektáže" vznikl hned v prvním semestru. Obsahem injektáží je přiblížit zpracovávané téma z pohledu odborníků, kteří nejsou architekti. Před dvěma lety jsme navrhovali do Karlína a pořádali dvě injektáže zde a zde.
Tentokrát jsme se rozhodli uspořádat čtyři. Odborníka na občanskou participaci, historika architektury, filosofa, politoložku a politika.

Petr Klápště je architekt a odborník na participaci občanů. Hovořil o modelech participace, o jejích záludnostech. Krátce jsme diskutovali i o dvojsečné roli občanských iniciativ. Definování paralelní politiky, která vyplývá z podstaty inflace občanských iniciativ zůstalo neukončené. Nedořečené zůstalo také důležité téma odborník versus občan. To je aktuální téma, které mě velice zajímá a někdy to v jiné situaci s Ondřejem napravíme. Více jsme mluvili o Praze 10.
Druhý, kdo přednášel a diskutoval se studenty, byl Richard Biegel, který učí na Filosofické fakultě Karlovy University dějiny umění, architektury. Smyslem jeho injekce bylo provést studenty historií typologie, znakovosti a urbanistického umístění radnic. Vysvětloval ve společensko-politickém kontextu jednotlivé přelomové změny, které se v typologii radnic měnily v čase. Smyslem jeho přednášky bylo, aby studenti lépe porozuměli, čím radnice je, tedy co člověk od radnice očekává a následně mohli tuto esenci přenést do svého návrhu. Rád jsem čítával knihu Dějiny dvacátého století od Paula Johnsona. Někteří kritici mu vyčítali přílišný subjektivismus výkladu. Právě tento subjektivní výklad, tedy osobní náhled na souvislosti byl pojítkem přednášky Richarda Biegela. Výklad dějin architektury v obecném dějinném kontextu je myslím to, co studentům chybí. Podobné přednášky jsem v devadesátých letech běžně slýchával od Miroslava Šika a od té doby jsem podobné neslyšel. Přednášející doktor se po krátké sondě znalosti dějin architektury studentů Technické univerzity, ocitl v zoufalé situaci ARO jednotky intenzivní péče, kde právě vypnuli elektrický proud. Doktor Biegel se rozumně rozhodl neposkytovat kolabujícím pacientům první pomoc dýcháním s úst do úst a předpokládanou diskusi dokončil monologem.
Třetí injekcí byl filosof Ondřej Váša. Tentokrát to byl kokain. Jeho přednáška byla pravděpodobně dost komplikovaná a vrstevnatá. Sdělení bylo jednoduché. Cesta do pekla může být dlážděna dobrými úmysly. Název přednášky byl „Architektura míjení“ a namísto povídání o vstřícné demokratické instituci Ondřej Váša rozvinul antitezi. Přednášel o labyrintu a vězení. O vězení reálném i pomyslném. Přednášku jsem vnímal jako jednu z nejbrilantnějších kritik modernismu. Labyrint, se zpravidla vyznačuje tím, že ortogonálně zobrazený v půdorysu se jeví jako nanejvýš racionální a přehledný. V realitě je pak pro návštěvníka jako celek nepochopitelný a bez možnosti kontemplovat jej jako celek. Člověk přejímá roli vězně, aniž by vězněm byl, protože světu postačuje deklarace role a ve finále zůstává v labyrintu sám, bez identity. Rozdíl mezi vězněm a hlídačem se stává bezpředmětným. Vězněni jsou oba. V labyrintu zůstáváme vždy sami, bez srozumění, bez pochopení. O důsledcích karteziánského chápání světa přednášel Ondřej Váša skvěle a do jisté míry mimochodně zarezonoval s podobnou tezí, kterou jsme slyšeli nedávno od Miroslava Šika v Českých Budějovicích. Nedostatečnost a nutnost rozbití karteziánského modelu a nezbytnost obnovení důvěry v empiri byla další neplánovanou injektáží. Cvaklo to do sebe nebo jsem si to zacvakl sám a slyšel jsem, co jsem slyšet chtěl. Těžko říct.
Čtvrtou skvělou injekcí byla politoložka Tereza Burianová a politik – místostarosta města Pavel Janšta. Tereza Burianová byla fascinující. Precizně připravená přednáška o zastupitelské demokracii střídala teorii i praxi. Tereza uváděla některé paradoxy zastupitelské demokracie na hypotetických příkladech. Měřítko se měnilo z mikro na makro a zpět. Studenti ani nedutali, já jsem se dozvěděl konkrétní fakta, které jsem do té doby měl kaleidoskopicky roztříštěné. Uvědomil jsem si, jak moc chybí na technické universitě něco tak obyčejného jako občanská nauka. Neplánované načasování do týdne před volbami plus racionálně a energicky přednesená teorie udělala svoje. Byla to velmi pozorně poslouchaná přednáška. Pavel Janšta pak přednášel o praktickém chodu radnice a smyslem jeho povídání pro mne bylo dostat studenty více na zem. V jeho přednášce byl pro mě velmi důležitý a lehko přehlédnutelný moment. „Víte, zjistili jsme, že to, u čeho se lidé při návštěvě radnice vždycky na chvíli zastaví je nástěnka s fotografiemi z vítání nových občánků. Tedy důležité informace, které chceme sdělit občanům o jejich městě jsme si zvykli dávat co nejblíže k ní“. Pochopení těchto drobných lidských momentů je to, co jsme posléze hledali v návrzích studentů. Tato přízemní empatie je bodem, kde se instituce láme v důvěryhodný dům. Zjednodušuji. Já vím.

Nikdo další nám nechyběl, tedy jsme nezvali. Tentokrát máme pocit, že injektáže byly kompletní. Humanitní vzdělání na technické univerzitě chybí a tedy jsme rádi, že nám první pomoc poskytli pozvaní zadarmo, z přátelství či sdíleného zoufalství. Děkujeme jim.




































Některými vybranými příklady jsme v průběhu prvních čtrnácti dnů znejisťovali studenty my. Třeba touto od OMA


nebo touhle od Claus en Kaan



eklektickou od Peutze



 nebo touhle módní variantou od General Architecture

Žádné komentáře:

Okomentovat