Tentokrát
jsme se rozhodli uspořádat čtyři. Odborníka na občanskou participaci, historika
architektury, filosofa, politoložku a politika.
Petr Klápště
je architekt a odborník na participaci občanů. Hovořil o modelech participace,
o jejích záludnostech. Krátce jsme diskutovali i o dvojsečné roli občanských
iniciativ. Definování paralelní politiky, která vyplývá z podstaty inflace
občanských iniciativ zůstalo neukončené. Nedořečené zůstalo také důležité téma
odborník versus občan. To je aktuální téma, které mě velice zajímá a někdy to
v jiné situaci s Ondřejem napravíme. Více jsme mluvili o Praze 10.
Druhý, kdo
přednášel a diskutoval se studenty, byl Richard Biegel, který učí na
Filosofické fakultě Karlovy University dějiny umění, architektury. Smyslem jeho
injekce bylo provést studenty historií typologie, znakovosti a urbanistického
umístění radnic. Vysvětloval ve společensko-politickém kontextu jednotlivé
přelomové změny, které se v typologii radnic měnily v čase. Smyslem jeho
přednášky bylo, aby studenti lépe porozuměli, čím radnice je, tedy co člověk od
radnice očekává a následně mohli tuto esenci přenést do svého návrhu. Rád jsem
čítával knihu Dějiny dvacátého století od Paula Johnsona. Někteří kritici mu
vyčítali přílišný subjektivismus výkladu. Právě tento subjektivní výklad, tedy
osobní náhled na souvislosti byl pojítkem přednášky Richarda Biegela. Výklad
dějin architektury v obecném dějinném kontextu je myslím to, co studentům
chybí. Podobné přednášky jsem v devadesátých letech běžně slýchával od
Miroslava Šika a od té doby jsem podobné neslyšel. Přednášející doktor se po
krátké sondě znalosti dějin architektury studentů Technické univerzity, ocitl
v zoufalé situaci ARO jednotky intenzivní péče, kde právě vypnuli
elektrický proud. Doktor Biegel se rozumně rozhodl neposkytovat kolabujícím
pacientům první pomoc dýcháním s úst do úst a předpokládanou diskusi
dokončil monologem.
Třetí
injekcí byl filosof Ondřej Váša. Tentokrát to byl kokain. Jeho přednáška byla
pravděpodobně dost komplikovaná a vrstevnatá. Sdělení bylo jednoduché. Cesta do
pekla může být dlážděna dobrými úmysly. Název přednášky byl „Architektura
míjení“ a namísto povídání o vstřícné demokratické instituci Ondřej Váša
rozvinul antitezi. Přednášel o labyrintu a vězení. O vězení reálném i
pomyslném. Přednášku jsem vnímal jako jednu z nejbrilantnějších kritik
modernismu. Labyrint, se zpravidla vyznačuje tím, že ortogonálně zobrazený
v půdorysu se jeví jako nanejvýš racionální a přehledný. V realitě je
pak pro návštěvníka jako celek nepochopitelný a bez možnosti kontemplovat jej
jako celek. Člověk přejímá roli vězně, aniž by vězněm byl, protože světu
postačuje deklarace role a ve finále zůstává v labyrintu sám, bez
identity. Rozdíl mezi vězněm a hlídačem se stává bezpředmětným. Vězněni jsou
oba. V labyrintu zůstáváme vždy sami, bez srozumění, bez pochopení. O důsledcích karteziánského chápání světa přednášel Ondřej Váša skvěle a do jisté
míry mimochodně zarezonoval s podobnou tezí, kterou jsme slyšeli nedávno
od Miroslava Šika v Českých Budějovicích. Nedostatečnost a nutnost rozbití
karteziánského modelu a nezbytnost obnovení důvěry v empiri byla další
neplánovanou injektáží. Cvaklo to do sebe nebo jsem si to zacvakl sám a slyšel
jsem, co jsem slyšet chtěl. Těžko říct.
Čtvrtou
skvělou injekcí byla politoložka Tereza Burianová a politik – místostarosta
města Pavel Janšta. Tereza Burianová byla fascinující. Precizně připravená
přednáška o zastupitelské demokracii střídala teorii i praxi. Tereza uváděla
některé paradoxy zastupitelské demokracie na hypotetických příkladech. Měřítko
se měnilo z mikro na makro a zpět. Studenti ani nedutali, já jsem se
dozvěděl konkrétní fakta, které jsem do té doby měl kaleidoskopicky
roztříštěné. Uvědomil jsem si, jak moc chybí na technické universitě něco tak
obyčejného jako občanská nauka. Neplánované načasování do týdne před volbami plus
racionálně a energicky přednesená teorie udělala svoje. Byla to velmi pozorně
poslouchaná přednáška. Pavel Janšta pak přednášel o praktickém chodu radnice a
smyslem jeho povídání pro mne bylo dostat studenty více na zem. V jeho
přednášce byl pro mě velmi důležitý a lehko přehlédnutelný moment. „Víte,
zjistili jsme, že to, u čeho se lidé při návštěvě radnice vždycky na chvíli
zastaví je nástěnka s fotografiemi z vítání nových občánků. Tedy důležité
informace, které chceme sdělit občanům o jejich městě jsme si zvykli dávat co
nejblíže k ní“. Pochopení těchto drobných lidských momentů je to, co jsme
posléze hledali v návrzích studentů. Tato přízemní empatie je bodem, kde
se instituce láme v důvěryhodný dům. Zjednodušuji. Já vím.
Nikdo další
nám nechyběl, tedy jsme nezvali. Tentokrát máme pocit, že injektáže byly
kompletní. Humanitní vzdělání na technické univerzitě chybí a tedy jsme rádi,
že nám první pomoc poskytli pozvaní zadarmo, z přátelství či sdíleného
zoufalství. Děkujeme jim.
Některými vybranými příklady jsme v průběhu prvních čtrnácti dnů znejisťovali studenty my. Třeba touto od OMA
nebo touhle od Claus en Kaan
eklektickou od
Peutze
nebo touhle módní variantou od General Architecture
Žádné komentáře:
Okomentovat