Tomáš Feistner: Veleslavín, doplnění městské struktury - diplomní projekt LS2014

Jak jsme slíbili, pokračujeme ve věšení starších projektů. Konkrétně navazujeme na posledně zavěšený projekt Veleslavín dalším diplomním projektem stejného tématu. Pár obrázků pro ilustraci, podstatnější je digitální publikace ISSUU obsahující celou práci. k Na konci příspěvku je k přečtení autorský text diplomanta, text oponenta a vedoucího práce. Příště slibujeme poslední z Veleslavínů - Honzu Ptáčka. 
(... a jak jsme neslíbili, brzy začneme věšet ještě starší projekty - doplnění struktury Michle obytnými domy, o těch zatím nevíte skoro nic .... to bylo už před rokem a půl??)

Takže Feistner:

_

Prezentace na Kvildě zimní semestr 2014

Máme metodu práce atelieru. První tři týdny semestru ponecháváme studenty svému osudu. Pracují samostatně na konceptu semestrálního projektu. Ti co to neznají nebo ti služebně mladší se pravděpodobně cítí hozeni do vody nebo pod tlakem. Přesně tak to je. Důvodů je několik, dva jsou nejdůležitější. Nedovedu si představit, že bychom začali konzultovat něčí práci, aniž bychom věděli jaký cíl sleduje. Stejně tak si nedovedeme představit, že bychom konzultovali jednoho po druhém a neměli komparaci všech názorů. Je to podobné jako zkoušet porotovat soutěž a neznat všechny návrhy.

Před třemi týdny jsme studentům dali vstupní přednášku o metodě, o městě, o záhadném mléce, o hodných a zlých mimozemšťanech a všem důležitém, bez čeho se začít nedá. Pak jsme je bidlem odstrčili od břehu.

Po třech týdnech se koncentrovaně dozvídáme limity parcely, možnosti řešení, víme co je málo, co je moc, podíváme se očima studentů na neviditelná místa v okolí, která bychom sami nestačili najít. Co jsme neviděli, už si dokážeme domyslet. Po třech týdnech máme klíč k další práci. Stejný klíč získávají i studenti. První tři týdny pracují naslepo. Po třech týdnech začnou pracovat na svém návrhu, ale znají návrhy kolegů, zároveň znají naše komentáře k nim. Znají i svoje vlastní komentáře ke svým kolegům. Začíná vznikat cosi jako diskurs. Zdálo by se, že výsledné návrhy budou stejné. Máme opačnou zkušenost. Ale i kdyby byly. Pro dorozumění se na tom co je dobře a co špatně je hloubkový ponor nezbytný.  Jeden můj kolega řekl, že kvalita architektury je subjektivní a možné je všechno. Nemyslím si to.

První fáze se jmenuje „Proč? a Co?“ Činy bez motivu jsou specialitou práce architektů. Víceméně v každé profesi člověk ví, co a proč dělá. Architekti si častokrát důvod a motivaci vyskicují. Pak dodají kecy. 

Parcelu jsme nevybrali náhodně. Město na ní „naráží“ na kopec.  Ve čtvrti vznikají série nedokončeností. Řekněme chyb v systému. Právě v těchto anomálních místech se projevuje slabost mocných teorií. Selže na ní „architektura bez architekta“, Corbusier, kolabuje Krier. Neznají recept. Pojmenování vlastností receptu je jádrem práce našeho atelieru. Zvykejme si. Jednoduše už to nepůjde. Všechno možné není.

Na obrázcích si můžete prohlédnout útržek práce každého ze studentů. Jejich zodpovědnost. Někomu se to povedlo, někomu ne. Klíč máme. Začíná naše práce. V lednu uvidíme výsledek. Bude dobrý. Už to vědí.

To je vrchol

Největší kopec v historii našeho atelieru se postupně topoří v místnosti 644. Obvykle jezdíváme první fázi prezentovat do Obory. V tomhle případě je to vyloučené. Je potřeba jet na Kvildu. Tedy vzhůru vrchol do výšky zvedněte!

Zveme všechny studenty minulých semestrů. Kdybyste měli chuť a čas, bylo by to skvělý – Vaše mentorský slovo je vítáno – rádi bychom Vás viděli i slyšeli.