starý blog atelieru kuzemenský: odevzdávka Jan Ptáček - zimní semestr 2012

úterý 9. července 2013

odevzdávka Jan Ptáček - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jeden z důvodů, proč jsme zadávali domov seniorů v právě v Podvinní, je složitost místa. Těžko si na pomezí upravovaného parku, divoké periferní náletové zeleně a říčky Rokytky lemované vzrostlým stromořadím, představit dům. Těžko si představit obraz domu, který by v kontextu nepůsobil směšně, těžkopádně nebo nepatřičně. Přesto kolem Rokytky stavby stojí. Míjíme je jako samozřejmost a častokrát jako romantickou kulisu tvořící akord s přírodou. Většinou to jsou stavby průmyslové - funkční či nefunkční, vodní díla, haly, ploty, továrny, chatařské kolonie.

Někteří ze studentů se této jednoduché interpretaci vyhýbali a snažili se o novou definici místa. Někteří s nabídnutými obrazy pracovali. Jedním s extrémů byl Honza Ptáček, který zdá se, to vzal švihem. Viděl modrý plot z vlnitého plechu a obraz dokonale okopíroval. Vzbudil tím překvapení a nevoli části oponentů. Zdá se to totiž příliš ledabyle jednoduché. Možná ano, ale vyzkoušejte si to. Může to dopadnout setsakra těžkopádně. Už jste si to vyzkoušeli a zjistili jste, že Honza sice vzal modrý plechový plot, ale „plány“, řekněme vrstvy plotů vrší přes sebe – podobně jako když fotíte teleobjektivem zdálky a město se promění v plochý obraz, seskládaný z jednotlivých kulis. Obraz od Cezanna.

Honza metodu vrstvení ploch použil důsledně po celém obvodu domu. Tedy mohli bychom definovat vnitřní prostor, jako vymezení, jako „prostor mezi kulisami plotů“. Tam kde Honza tuto logiku porušuje, upozorňuje zároveň na reálnost, hmatatelnost domu jako obyčejného, pragmaticky strukturovaného stavebního díla. Porušuje-li ji nesvévolně, ale právě tam, kde to vnitřní prostorová struktura žádá, tedy ne kde autor chce, ale kde musí, ovlivňuje venkovní obraz uvěřitelně. To je důležité. Všude tam, kde Honza tento princip porušil, dílo přestává být samozřejmé a přichází viditelná kreativní svévole. To je úskalí užití prajednoduchého transponování obrazu.

Pak došlo k jedné z chyb, na které se v našem atelieru těšíme, ale netušíme, kdy se zatetelí. Honza nám chtěl ukázat cosi z vnitřního prostoru domu. Celý dům bývá v této fázi návrh vymodelován z jedné struktury … a u Honzy to byl logicky modrý vlnitý plech. Nechal nás virtuálně procházet vnitřními prostorami a opakovaně říkal: „Toho modrého pruhovaného si nevšímejte, to ještě není navržený, jen se to tam propisuje plech“. Do konce semestru už nenašel nic tak fascinujícího, jako interiéry z modrého vlnitého plechu. Pak už Honza hledal jen přepis.

Popisuji chybu, při které se použitou metodou stal celý dům plotem. Muž procházející zdí. Již jste blázen nebo to teprve plánujete na přilepšenou ve stáří? Tedy vznikl „Shining“ interiér. Hotelové futuretro není pro každého. To autor doufejme ví.
Promyšleným vedlejším efektem "vrstvení plotů" je fakt, že každý z pokojů má solidní pobytovou terasu. Zajímavé je prohlédnout navržené pokoje, respektive jejich typologickou skladbu. Běžné jednolůžáky jsou přibližně v poměru 1:1 promíchány s čtyřpokojovými domácnostmi. Obývací pokoje těchto, módně řečeno, co-housingovými domácnostmi se dají odsunutím jedné stěny propojit s chodbou a stanou se tak součástí modrého vigvamu … vítejte.

AUTORSKÝ TEXT

Ploty podél Rokytky. Tajemství a intimita za nimi v kontrastu s ději plynoucími podél říčky. Slepence zahrádkářských kolonií utilitárně využívající řeku. A já z toho udělal soudobý /snad/ dům pro seniory. Domov pro lidi. Mít svůj osobní prostor i možnost se scházet a neřešit na které oddělení mě přesunou. Bavit se nebo jen koukat z okna. Plus důchodci z okolí, kteří zajdou na mariáš, na koupel nebo pokecat.

Program a typologie domu vznikla právě tematizováním problémů týkajících se společného soužití a potřeb člověka, seniora, na osobní prostor a konkrétní péči. Problémem většiny současných i starších domovů pro seniory, potažmo domů s pečovatelskou službou, je nutnost stěhování se kvůli měnícím se potřebám ošetřování a pomoci. Nerad bych, aby zde můj postoj vyzněl tak, že péči (stáří) popírám. Fyzické omezení a jiné neduhy jsou neodmyslitelnou součástí stárnutí. Nesmí být přehlíženy, ale ani přeceňovány. Vždyť i člověk upoutaný svým fyzickým stavem na lůžko má své zájmy. Pokud k němu budeme přistupovat, jak tomu bohužel často dnes bývá, jako k „pacientovi“ v posledním stadiu života, tak se jeho stav bude pouze rychleji zhoršovat. Respektováním jak soukromí obyvatel domu, tak jejich potřeby obyčejného lidského kontaktu snad vytvářím prostředí, které bude domovem.

Nebezpečím je rozdělování starších lidí na „kategorie“ a s tím související oddělování služeb a přesuny různě náročných „pacientů“. Jakkoliv to teď zde bude znít pateticky, tak takovýto dům a lidé v něm pracující jsou tu pro jeho obyvatele, ne naopak. Proto navrhuji péči oscilující kolem člověka, přesně v souladu s jeho aktuálními potřebami.

Tento přístup se zrcadlí ve všech prostorech domu. Od velikostí a uspořádání pokojů, fungujících jako příjemné garsonky, které v případě potřeby, umožnují i ošetřování člověka na posteli. Včetně vlastní koupelny a malé kuchyňské linky. Přes buňky se čtyřmi pokoji a obývákem, který je schopný otevřít se do solidní chodby a vytvořit tak větší prostor pro společenský život. Až po různé druhy rehabilitací, doktorských ordinací i tvůrčích dílen a obyčejných gaučů. Dohromady místo pro důstojné prožití stáří, kam vás neodsunou, ale vy si ho sami vyberete a užijete.

Jednou z hlavních věcí na parcele je Rokytka, která je její osou. Ale i úhelným kamenem. Skvělé je už zadání stavět na tomto místě dům, o to spíš dům pro seniory. Zdánlivě „přírodní“ charakter je ovšem nečitelný, plochy nejasného účelu, spousta náletové zeleně a nepřehledných míst. Park Podvinní, obytný celek „housenek“ i sportovní areál jsou vytrženy z kontextu. Není jasné k čemu a komu patří. Může se sice zdát, že spojujícím prvkem je Rokytka. Ale zatím tomu tak není. Na mnoha jiných místech Rokytka takto funguje, tady ale zvládá „kontrolovat“ jen bezprostřední okolí. Není to chyba říčky. Park jí sice využívá, ale mohl by víc, na to, co pro takový park znamená. Housenky se k ní z nějakého důvodu staví zády a odřezávají se. Jejich „pobytová“ eurolouka možná stačí pro první jízdu na kole místním dětem, ale jinak ji nikdo moc nepoužívá. Na druhou stranu právě volný prostor k prvním panelákům a svah uzavírající údolí Rokytky vytváří ten jasný pocit, že jsme ve městě, ale procházka, na kterou jsme se vydali, je už (skoro) přírodou.

Hledal jsem proč podobný tvar koryta i velikosti stromořadí jinde u Rokytky vytváří kvalitnější a intimnější prostor se stále stejně silným pocitem města. Našel jsem ho v plotech průmyslových areálů ve starých Vysočanech. Podél řeky zde zbývá už jen úzká cesta a vy se dostanete až k patě plotu, který tvoří záda areálu. Překvapuje mě, že tak málo jako úzká cestička, Rokytka a obyčejný plot stačí ke vzniku tak příjemného místa/cesty.

Můj dům je proto takovýmto pomyslným plotem. Vytváří ten kouzelný prostor u říčky, „housenkám“ vytváří hranu a pro park je rozhraním. Bez zbytečného zjemňování využívám výrazové prvky drsného plechu a získávám tím signifikantní výraz, tak důležitý pro identifikaci s domem. Do důsledku aplikovat tento názor mi umožnila ještě jedna věc, kterou Rokytka městu přináší. A tou jsou zahrádkářské kolonie se slepenci chatiček. Fascinuje mě jejich mimochodně vzniklá malebnost a utilitární vztah k říčce.

Proto dům-plot a modrá plechová fasáda. Na první pohled drsný zásah v jinak „zeleném“ okolí. Ale ve výsledku jemný a čitelný prostor i dům.