NEDĚLNÍ PŘÍLOHA BYDLENÍ - Kde domov můj

Dělal jsem pořádek. Vrátil jsem se ke dvěma starším textům, který jsem před lety psal pro tematické číslo ERA21. Pro zajímavost jsem si je přečetl. Takhle tenkrát zněly:

Zde jsou lvi

Tématem tohoto čísla je „Architektura všedního dne“. Konečně, chtělo by se říct.  Není to tak jasné. Asi čekáte, že časopis odpoví na otázku, co to je, ta architektura všedního dne. Otázka je universální, ale odpověď určitě ne. Něco jiného je všední den v Praze a něco jiného dejme tomu v Basileji. V Čechách je dost předčasné diskutovat o architektuře všedního dne, když zatím nejsme dohodnuti, co to je všední den. Architekt se potřebuje o něco opřít. Pokud nezvolí variantu profesního autismu, či kulturní rebelie, je potřeba, aby se mohl opřít o pevné body, na kterých společnost stojí.

Reflexe všedního dne je nejintimnější možný dotek architekta a společnosti. Jemné porozumění se spoustou souvislostí.

Každá společnost prochází vývojem a neustálou sebereflexí. V každém momentě by si ale měla být vědoma, čím byla, čím je a čím chce být. V tomto ohledu bych neřekl, že dobíháme vlak. Zatím čekáme na vlak, který má zpoždění.

Jednodušší je odpovědět, co architektura všedního dne není. Není to styl, drsnost ani syrovost a není to ani přísnost. Naopak. Nejvšednější potřebou je udělat si pohodlí. Cítit se komfortně a nestrádat. Všední den je mimochodně sdílený klid a jistota, vyplývající z vědomí patřičnosti. Pojmenování kultury. Pojďme vzít toto číslo ERY 21 jako otázku. 

Kde domov můj

Těžko psát o všedním dni ve státě, o kterém víte, že si za dobu vašeho života moc srandy neužil. Vysvětlujte někomu, kdo půl života civěl na prázdné regály, že jejich naplnění není smyslem života.

Je to jako vyprávět dítěti před branami lunaparku, že mu to neudělá dobře. Je nutné ho pustit dovnitř, vybavit ho dostatečným množstvím peněz a pak v klidu čekat, až se objeví s obsahem žaludku na bundě. Zasmějete se tomu, vezmete ho za ruku a společně poznáte kouzlo. Sedět na solidní židli u stolu, pít černý čaj, cukrovat bábovku a oknem pozorovat padající listí.

Existuje i varianta, že máte doma holomka, který byl zrozen pro jízdu na kolotoči. Tomu se hned tak špatně neudělá. V tom případě je s vámi ámen. Zbytek života strávíte čekáním před lunaparkem.

Rozhodl jsem se, že budu stavět domy. Tak či onak mě to od dětství zajímalo a bylo potřeba si na to udělat papíry. Svůj svět jsem znal. Žižkovské zadní trakty, malebné štukované ulice s pokřivenými akáty a sídliště. Dohromady to dávalo smysl. Obyvatelé Pompejí měli neuvěřitelné štěstí. Zničehonic  byli zaliti lávou a jejich všední den se tak stal navštěvovanou kulturní památkou. Studium se stalo úporným bojem.  Vystudovat je jednoduché, přistoupíte-li na několik dogmat a vzdáte-li se svých přirozených kulturních zdrojů. Architektura je disciplína, která je zdrojem sama sobě a svoje kořeny sama sobě fabuluje.  Koupil jsem si pohlednici vily Tugendhat. Připadal jsem si jako indián, kterého vytáhli za nohu z týpí.  Začal jsem se opatrně pohybovat světem, který jsem neznal. Bílý muž žádal oválné pracovničky bílých domečků a já se pouštím do práce.

Na obrázku je architekt, který se kouká na obrázek na kterém je architekt, který se kouká na obrázek, na kterém je architekt … Velice povzbudivé. Nezačal jsem brát drogy. Emigroval jsem. V místnosti 1131 pražské fakulty mě německým přízvukem učil emigrant, jak porozumět mému kulturnímu kontextu.

Představte si, že úkol architekta je navrhnout uvěřitelnou výpravu k realistickému filmu. Když se splete, celý film se stane nedůvěryhodným. Nerozumí-li kontextu, udělá zjednodušený kýč.  Scénář i herci mohou být sebelepší, stejně se smějete. Může se stát, že architekt udělá výpravu více než dokonalou, ale možná se budete celý film dívat někam za herce a obdivovat jeho práci. Nonsens. Můžete se zasmát a odejít z kina domů. Život není film, není kam odejít a smích není na místě.

Někdo potřebuje být Darth Vader, nebo Egypťan Sinuhet. Má postmoderní šanci. Samo o sobě na tom možná není nic špatného, a proto tak těžko hledáme shodu co je adekvátní, kvalitní a koneckonců i co je to architektura. Definici architektury neznáme dodnes.

V kontextu Hvězdných válek je však role architekta odlišná. Není filosofem lidského habitatu, ale návrhářem zábavy. Architektura má být nevšední událostí. Nůžky se rozevírají. Architekti s chutí přenechali roli tvůrce prostředí všedního dne někomu jinému. Obchodní domy a barevná městečka architekt sice nenazývá architekturou, ale ona zaplňují plášť zeměkoule úplně stejně jako cokoliv jiného. Ke vší smůle náhodně letící mimozemšťan nerozezná prestižní obytnou lokalitu Krutec od kolonie pro nepřizpůsobivé občany. Co je to průměr?

Omylem jsem si sám se sebou zahrál takovou hru. Něco jsem hledal na GoogleEarth a uvědomil jsem si, že jsem nedaleko místa, kde jsem něco navrhoval. Našel jsem to a na surogátu zeměkoule stavba skutečně stála. Začal jsem se postupně oddalovat. Padla na mě zvláštní tíseň a pocit zodpovědnosti. Ta koule není zas tak veliká a její plášť je konečný. Jizva byla stále viditelná. Jsem jeden z těch, kteří mohou jizvy dělat. Stavět na zelené louce? Absurdní představa, říkám si, a koukám na kuličku plující vesmírem. Kolik se toho na ní ještě vejde? Jaké to má vlastnosti?  Co stvořil bůh či příroda a co člověk?  Proč by v tom měl být rozdíl? Louku a les a vodu a strom a kámen a krávu považujeme za dílo přírody. Cesta je dílo člověka. V určitých chvílích nastává těžko definovatelný pocit patřičného, kdy přestáváme rozlišovat. Mýtina, cesta na mezi, strom u cesty, remízek, lavička a pes. Stvořil člověk a považujeme za dílo přírody. To je velice zvláštní okamžik. Kde je ta hranice?

Míjíme strom a vnímáme ho mimochodem. Nevyrostl s nějakým významem a pochybuji, že příroda plánovala něco složitého sdělovat. Chceme-li, můžeme o něm přemýšlet, nechceme-li, projdeme prostě kolem. To je samozřejmost. Kámen je kámen. Nemusí být víc. Není potřeba, aby kameny mluvily lidskou řečí. Ve chvíli kdy je k tomu začneme nutit, stávající se věcí. Ztrácejí původní smysl. Jaký?  Ten, na který se po staletí ptáme. To najednou není samozřejmé.  Proč jsme tady?  Kde jsme se vzali? Jako kdyby architektura mohla být o něčem odlišném. Proč dílo člověka musí být vyjímečné? Vysvětlujeme si smysl a hledáme sdělení, i když to vlastně nikdo nežádá.  To co nazýváme architekturou, jako kdyby nešlo jen tak minout.

Plechová ohrada a před ní řada topolů nás příliš nenutí ptát se po smyslu. Můžeme si třeba i odpovídat na nepoložené otázky. Ohrada tam stojí proto a proto, stromy možná náhodou, třeba jako stopa něčeho minulého. Je nezbytné to vědět? Zkusme si představit, že ne. Stejně tak jako strom a kámen. Jdu kolem, mohu se zastavit a uvědomit si krásu, poetiku, a pokud mírně mrholí, mohu před plechovou ohradou zažít neopakovatelný pocit, který se dotýká něčeho nademnou. Proč? Nevím. Proč je kámen? To nepotřebuji vědět, chci-li si na něj sednout.

V tenkém překryvu, kde přestávám vnímat architekturu jako věc, tedy jako čin autora, přestanu hledat nezbytné sdělení a intuitivně si na ní sednu. Dostávám se na pole všedního dne. Architektura mi začne dávat svobodu a paradoxně i já jí. Tak jako může být kámen sedačkou, stupátkem, bubákem nebo tou sviní, o kterou jsem si rozbil koleno, může architektura přestat být věcí a stát se domovem. Proč něco doplňovat? Pokud se podařila složitá alchymie a člověk jde kolem stromu, domu, kamenu a nemusí pocítit rozdíl, přiblížil se architekt bohu. Je autorem něčeho samozřejmého, nejasného, nad čím je možné, ale ne nutné přemýšlet.

Dostávám se na tenkou půdu. Planeta není prázdná a stojí na ní hodně domů. Já je mohu kopírovat a vznikne zdánlivě to samé.  Jenže ono to nejde. Znáte efekt uměle přednošených džín. Nikdy to není ono. Fabricky roztrhané džíny jsou kýč. Prostě musíme hledat. Najednou se dostanu za zrcadlo. Objeví se nekonečné množství obrazů, které nebyly v žádné učebnici architektury. Mohu se naučit jednotlivé obrazy rozkládat na jednotlivosti a zkoušet je pojmenovat. Pozoruji, jak zní při dešti, jaké jsou na ohmat, proč by se u nich měl člověk zastavit. Nový dům je trochu ohradovitý, trochu panelákovitý, kolejovitý, vlakovitý. Vyměňte plechovou ohradu za štukovaný dům, topol za akát a jste možná velice blízko realitě. Třeba kolem chodíte každý den. Zažijete to samé jako u ohrady, ale je to celé ještě jemnější. Nesmíte moc rychle, jinak to neuvidíte.

V určitou chvíli jsem zjistil, že moje chuť opustit sebestřednost architektury není osobní úchylka. Přibližně ve stejnou dobu se na různých místech Evropy začali moji vrstevníci vzdělávat v podobné tendenci. Po uplynulých dvaceti letech tvoří jejich práce souvislou řadu. „Architekti všedního dne“ se dnes  zabývají subtilitou, nejsou už nápadně oškliví, zapojují do své práce stále víc témat. Přibyl humor, nadsázka a práce s „nízkým“. Rezonance s postkrizovou realitou Evropy není náhodná.  Seznámit se s jejich pracemi je důležité. Nejednoznačnost a nestylovost znamená otevření hřiště. Spoluhráčem je společnost, klient a laik. Pointu nedoříkávají. Nehrozí, že se jí budeme muset za pět let smát. Některé práce se nahodile podobají našim českým pracím. My se však tématem souvisle nezabýváme. Důvodem může být, že si klademe jiné otázky, ale to není pravděpodobné. Odpověď je možná banálnější. Kde není poptávka, nevzniká nabídka.

Vím, že existuje město Brazília. Ještě nikdy jsem neletěl letadlem a nic nenapovídá tomu, že se to změní. Můj život je relativně krátký a vzhledem k tomu, že nestíhám zpracovat vjemy svého bezprostředního okolí, na letenku nešetřím. Zbývá víc času na pomalou chůzi po pražských ulicích. Například zdobení omítek považuji za jednu z nejvýraznějších českých tradic a nechce se mi věřit, jak málo z nás, se rozvíjením tématu může zabývat. Ornament není zločin.

Habitatem ryby je voda. Pluje-li ryba břichem vzhůru, je třeba zvýšit pozornost. Každý si může myslet něco jiného. Spokojeně si hoví, pomyslí si optimista. Vezme-li do týmu kreativního architekta, třeba se shodnou na tom, že se ryba vlastně nudí. Je tedy třeba popřemýšlet o barvě vody. Kreativita se postupně rozjede na plné obrátky. Voda může být fialová, žlutá a může i hořet, zvlášť v noci to bude efektní. Vzhledem k tomu, jak složitá je společenská shoda na etické korekci, která odděluje přání od potřeb, a špatné od dobrého, je občas nutné úporně vysvětlovat tichou a klidnou akci. Dát rybě čistou vodu. Nic navíc. Hledání normálnosti je nekonečné.

Co tedy vlastně navrhovat? Možná nic. Možná už je každé místo navrženo a náš úkol je chodit na ta místa, jemně je poprašovat stříbrným práškem a citlivě snímat otisky budoucích činů.

Michal Kuzemenský  3.února 2011