Součástí zadání předminulého semestru bylo maximální využití
parcely. Co je to maximální? Při každé prezentaci jsme vyjma architektonického
návrhu požadovali mimo jiné i hrubou podlažní plochu. Tedy číslo. Jedna
z vlastností čísel je porovnatelnost. Objektivita! Aniž bychom
předpokládali, začali studenti navyšovat množství podlažní plochy, soutěžíce mimochodně
mezi sebou a především sami se sebou. Číslo je prostě objektivní kritérium. Za
vysoké číslo byli logicky chváleni a nejen to. Při každém dalším navýšení byli
dotazováni, zdali to není málo, třeba by to šlo i víc, ne? Souběžně
s touto podprahovou informací dostávali naši budoucí kolegové i dotazy
veskrze neměřitelné, vztahující se k návrhu: není dům příliš vysoký? Nepůsobí přehnaně
objemně? Zkusil sis to představit z tohoto místa? Zkus si představit, co
vidí obyvatel z tohoto okna. Samé subjektivní dotazy. Tedy řešitelé byli
mimochodně voláni ke zodpovědnosti, ovšem prostředky neměřitelnými, veskrze
neobjektivními. Číslo je číslo. Nejlepšími soupeři jsou lidé sami sobě. Chválení
za vysoké číslo nenápadně zmizelo, naše subjektivní dotazy sice nepřestaly,
avšak nastolený diskurs překvapivě pokračoval. Čím více, tím lépe. Za našeho
překvapení se nám přetěžování parcely dělo samo. Lidé jsou soutěživí. Největšími
protivníky jsme sami sobě.
Na konci semestru, při závěrečných kritikách, kdy studenti
obhajují hotové práce, před pozvanými architekty z praxe se diskurs změnil.
Po třetím, čtvrtém projektu se kritici začali osmělovat a všímat si jednotící
vlastnosti většiny projektů: přetíženosti parcely. Z toho co bylo během
semestru kvalitou, se nenápadně stala nevýhoda. Obvyklé promítnutí závěrečného
čísla na závěr prezentace bylo stále očekáváno se zatajeným dechem. Místo radosti z velikosti občas zaznívala
improvizovaná obhajoba. „Ale jistě by to šlo i méně“, „Ale ano, bez dvou pater
bych se obešla“ …
Jedna ze
studentek na přímý dotaz kritika rozpačitě odpověděla „ Hmm, no … když ono se
tu o tom během celého semestru mluvilo tak nějak jinak. Byli jsme nuceni udělat
to co největší“
Odpověď
zněla: „Ale to je v úplném pořádku, že Vás někdo nutí do vysokých čísel,
to se Vám bude dít celý život. Nemají-li architekti nad sebou bič tak zvlčí. Místo
bytovky začnou navrhovat pavilonky hrochů. Od toho jste architektka, abyste
sama uměla říct co je optimální, co je strop, vzdorovat a argumentovat.“
A co já
zodpovědný vedoucí na to? Arnold Schwarzenegger by řekl: „To jsem vám ale lhal“. Po vzoru mistra - ne
tak úplně. Peníze jsou v bytové výstavbě klíčové. Existuje však hranice,
kde se přetíženost stane ekonomicky stejně kontraproduktivní jako její řídkost.
Architekti
dělají od nepaměti pokusy na lidech. Jedním z dosud neukončených pokusů
jsou třeba sídliště. Projednou jsme to tedy neplánovaně otočili. Z vědců se
stali pokusní králíci. Slovy klasika:
„Všichni dávno víme jednu důležitou věc:
skoro nic není takové, jak se to jeví. Tak například na
planetě Zemi se člověk vždycky domníval, že
je inteligentnější než delfín, protože toho tolik
dokázal (kolo, New York, války atd.), kdežto
delfíni odjakživa nedělali nic jiného, než se mrskali ve
vodě a žili si jako prasata v žitě. A naopak
- delfíni byli odevždy přesvědčení, že jsou daleko
inteligentnější než člověk, a to z přesně
stejných důvodů.
Zvláštní je, že delfíni už delší dobu věděli
o zkáze hrozící planetě Zemi. Podnikli řadu pokusů, aby
upozornili lidstvo na nebezpečí, většina
jejich pokusů o komunikaci byla však mylně vykládána
jako legrační snaha žďuchat do fotbalových
míčů nebo pištěním vymáhat pamlsky. A tak to delfíni
nakonec vzdali a krátce před příchodem
Vogonů opustili vlastními silami Zemi.
Poslední sdělení delfínů lidem bylo mylně
chápáno jako mimořádně dokonalý pokus o dvojité salto
vzad skrz kruh, doprovázené pískáním
Praporce s hvězdami a pruhy. Ve skutečnosti však zpráva
zněla: „Sbohem a dík za všechny ryby.“
Na planetě existoval vlastně jen jeden
biologický druh inteligentnější než delfíni. Jeho příslušníci
trávili spousty času v laboratořích běháním
v kolech a prováděním neuvěřitelně elegantních
a vtipných pokusů na člověku. Skutečnost, že
člověk tyto vztahy chápal zase naprosto chybně,
přesně
zapadala do plánů těchto bytostí“
Teoreticky dosáhne optimální hustota, tj. intenzita využití území podle zákona klesajících hodnot, úrovně, při níž se kapitalizovaný výnos z nájmu, který jsou zájemci o bydlení ochotni platit v dalším (”marginálním“) domě / bytě, který by se v území měl postavit, právě rovná nákladům na jeho výstavbu a provozování po dobu návratnosti. Obytná hustota pak dosáhne úrovně, při níž je zisk investora / developera maximální.
OdpovědětVymazatZáleží, která čísla jsou porovnávána...
Rozumím, děkuji za komentář. Fokus textu zjednodušeně směřuje k paradoxu vztahu takzvaně "objektivního" a "subjektivního" hodnocení návrhu osobou, která ho navrhuje ... a situací, která vznikla. Článek (ani semestrální projekt) neměl ambice zabývat se rovnicí maximálního zisku.
Vymazat(Na našem blogu obvykle mažu anonymní komentáře. Prosím v budoucnu případně svůj další podepište. Děkuji)
Tento komentář byl odstraněn autorem.
VymazatAnonymní: Citujete nějakou knížku? Váš anglický humor se mi líbí.
VymazatTento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
VymazatAnonymní komentář byl smazán.
Vymazat