Článek se měl původně jmenovat „KUDY DO EVROPY A PROČ ?“. Mám totiž takovou tezi, jejíž pravdivost není absolutní, považujete-li za evropanství kariéru v BIG či jiném nadnárodním pop-studiu. Ta teze zní: Evropu začneme zajímat, až začneme navrhovat českou architekturu. Méně národovecky řečeno: až budeme specifičtí a pro Evropu zajímaví. Máme co dávat, máme co učit, jenom o tom nevíme, nebo se za to stydíme. U olomouckých syrečků je nám to jasné a u architektury ne? To je Záhada.
(tohle je zhruba rok starý text, myslíte, že je neplatný?) :
Tématem tohoto čísla je „Architektura všedního dne“. Konečně, chtělo by se říct. Není to tak jasné. Asi čekáte, že časopis odpoví na otázku, co to je, ta architektura všedního dne. Otázka je universální, ale odpověď určitě ne. Něco jiného je všední den v Praze a něco jiného dejme tomu v Basileji. V Čechách je dost předčasné diskutovat o architektuře všedního dne, když zatím nejsme dohodnuti, co to je všední den. Architekt se potřebuje o něco opřít. Pokud nezvolí variantu profesního autismu, či kulturní rebelie, je potřeba, aby se mohl opřít o pevné body, na kterých společnost stojí.
Reflexe všedního dne je nejintimnější možný dotek architekta a společnosti. Jemné porozumění se spoustou souvislostí. Každá společnost prochází vývojem a neustálou sebereflexí. V každém momentě by si ale měla být vědoma, čím byla, čím je a čím chce být. V tomto ohledu bych neřekl, že dobíháme vlak. Zatím čekáme na vlak, který má zpoždění.
Jednodušší je odpovědět, co architektura všedního dne není. Není to styl, drsnost ani syrovost a není to ani přísnost. Naopak. Nejvšednější potřebou je udělat si pohodlí. Cítit se komfortně a nestrádat. Všední den je mimochodně sdílený klid a jistota, vyplývající z vědomí patřičnosti. Pojmenování kultury. Pojďme vzít toto číslo ERY 21 jako otázku.
mk
Žádné komentáře:
Okomentovat