nedělní příloha - Brian Chippendale

Brian Chippendale je umělec s poměrně širokým záběrem. Počínaje komixem, malbou, koláží nekonče hudbou. Asi nejlíp ho budete znát v souvislosti s kapelou Lightning Bolt – to je dvoučlenný projekt, kde hraje Brian bicí, hluk a kontaktního mikrofon. Druhý člen Lightning Bolt je introvertní Brian Gibson, o kterém někdo tvrdí, že hraje na basu a někdo, že to je kytara. Viděl jsem je na sedmičce a tvrdím, že je to úplně jedno. On sám k tomu říká: “Hele když na kytaru natáhneš tři stejný basový struny, který různě naladíš, pak jednu od kytary a dvě na bendžo a ty hodně podladíš, tak to by byl div, aby to neznělo tak dobře, to by umělo i úplný hovado.” Ale zpátky k Brianovi číslo jedna. Narodil se 22.července a žije v Providence, Rhode Island.Okdud asi ne náhodou padá hodně dobrejch kapel.

Takže Brian bubnuje Lightning Bolt, u kterých se rok založení udává 1994, ale satanví, jak to bylo doopravdy. Odhaduju, že to tehdy na Rhode Islandu dost kvasilo. Mindflayer je totiž další kapela, kterou Brian založil, tentokrát s Mattem Brinkmanem, kterej hraje na elektrickej generátor zvuku. Kdo se mnou jel autem, jeho ušní bubínky si to možná pamatujou. Mimo zakládání kapel se svýma kamarádama se věnuje sólovýmu projektu Black Pus. Tam dovedl svůj způsob hry na bicí na hrot – kromě bicích, totiž nohama obsluhuje i paměťový krabičky, který buďto jedou samy o sobě a obsluhuje je nohou, nebo je nohou připne na kopák, mimoto zpívá do kontaktního mikrofonu. Celý to schema bych docela rád viděl nakreslený.
Ze všech dokumentů i osobně působí Brian jako neuvěřitelně hodný a živý člověk, který osciluje mezi vnitřním klidem a přebytkem energie. Největším zážitkem z koncertu na sedmičce pro mě vlastně byla jeho řeč těla. Normálně jsem jako ostatní zevloval v hledišti a popíjel nějakou limonádu, načež mě někdo velice laskavě poprosil, jesli bych se nepostavil kousek vedle – Brian Chippendale s bubnem v ruce. Bicí postavil sám doprostřed hlediště a zbytek koncertu jsem měl permanentní honičku, kdy do nich konečně spadnu. Po koncertě jsem seděl a fotil pomalé rozkládání bicích. Jeden z těch kdo si přišel s Brianem popovídat ho poprosil, jestli by ho nemohl nakreslit na buben, Brian vytáhl z kapsy černou tlustou fixou a nakreslil ho. Jak to celé souvisí s architekturou, ptáte se? No, to je těžká otázka, ale nemůžu říct, že nesouvisí.

Prezentovat architekturu

Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.

Architektura se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo další koupil. Respektive aby si objednal architekta.  Z prezentování architektury se stalo průmyslové odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba než na fotografii.

Příjemci architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií, to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.

Nejnovější novinky, hodinky a holinky

Jeden investor mi řekl: „Heleďte, dyť vono se to v tom počítači navrhuje samo“

„Ano“ odpověděl jsem „skoro samo, jenom do té dírky ze strany musíte říkat: chci to ještě hezčí, chci to ještě hezčí, ještě hezčí a pak to pošlete na tiskárnu“

Hezké svátky, veselý Konec světa a šťastný Nový rok od *atelieru kuzemenský & synek.

MILITARY AREA

Někdy před třemi týdny jsem se vypravil ke karlínské Invalidovně. Jsem sice karlíňák, ale uvědomil jsem si, že jsem si jí vlastně nikdy pořádně neprohlédl a neobešel. Bezprostřední důvod výpravy bylo povídání se studenty, jak se špatně vyrovnávají s velkým objemem stavby, kterou navrhují. Používají slova jako monotonní a podobně. Druhý, velmi podobný důvod, byla jejich tendence řešení zahrad a dvorů. Mívají pocit, že zahrada také nemůže být prostě zahrada, vyžaduje každých deset metrů jiný povrch, nějakou atrakci, krátce řečeno mnohost. (Trochu jim křivdím, ale oni mi to prominou)

Tedy vypravil jsem se k podobné instituci, jakou letos navrhujeme. Chtěl jsem záměrně historickou a předesílám, že jsem si tam nepoctivě a předpojatě šel potvrdit svojí tezi. Ano. Invalidovna je velký objem, i když zrealizovaná byla pouhá devítina původního plánu. Na fasádách používá různé formy repetic a monotónně nepůsobí. Hledal jsem důvody proč. Ty důvody chodím hledat velmi často a nepředpojatě. Jakým kouzlem lze něčeho dosáhnout. O tezi překreslování domů, které nám připadají úplně v pořádku, až městsky „útulné“, jsem již psal. Pokud je totiž překlopíte zpět do plánu, dostaví se překvapení. Působí velice stroze a monotónńě a pak nastává to hledání kouzla v reálu. Čím to je? Kde je to kouzlo? Je to soklem? Je to římsou? Je to skvěle zvolenou repeticí otvorů nebo ideální plasticitou fasády, způsobem vložení okenního rámu nebo souhrou s kontextem? Prostě se učím. Chodím a pozoruji. Se zahradou a veřejnými prostranstvími to není jinak. Tedy jsem si na zahradě Invalidovny potvrdil svojí tezi: prostě zahrada … plus cosi … konec konců můžete se podívat na fotografiích. Kouzlo. Bylo hezké počasí, všude koberec spadaného listí a kolem mně pobíhal můj pes. Dobře se přemýšlelo. Tedy napadlo mě cosi z úplně jiného soudku.

Věšení po číslech - HUGGENBERGEFRIES ARCHITEKTEN

Ve čtvrtek jsme měli krátkou improvizovanou mikropřednášku. Zjistili jsme, že nám to chybí. Podporovat naše konzultace a mentorování referencemi, příklady, neřkuli vlastním výzkumem je nezbytné. Tedy jsme se rozhodli bez velkých příprav studentům promítnout a říct téma, které nám připadá právě aktuální k průběhu práce. Tentokrát to byla práce atelieru HBF, tedy vlastně jednoho jejich konkrétního domu. Na něm jsme si ukazovali nejen jednotlivé detaily a kvalitní řemeslo, ale především obecný fakt. Svébytnost a excelentnost v souvislostech. Teze mikropřednášky byla najít vztah mezi vizí …  pracovně ji nazvěme jedinečností či originalitou a kvalitní spotřební architekturou, tedy prostým dobře zvládnutým řemeslem. I takový příklad jsme ve zdánlivém kontrastu promítli.

Obecně v našem atelieru zásadně nepodporujeme tezi: „Teď si ještě vyzkoušej cokoliv, v praxi stejně nebudeš moct nic“. To je totální hovadina. Učíme něco jiného: „Realisticky si zuž mantinely již teď, nauč se excelentně nakládat s málem, které víš, že v praxi prosadíš a pak to také tvrdohlavě dělej“
Tedy v krátkosti jsme promítali studentům „kvalitní spotřební návrh domova důchodců“ v kontrastu s domem od HBF. Je nutné studenty připravovat na praxi, kde se nikdo extra nebude ptát na jejich úžasné vize, ale většinou narazí na pragmatického developera, který nejprve položí ty nejpraktičtější otázky týkající se návrhu, v soutěži se podívá na obrázky, od kterých bude předem něco čekat a pak teprve začne slyšet na jemnosti navíc, na originalitu, na excelenci. Málokdy naopak.
Mikropřednášku vyprovokoval fakt, že nám domy ve zlomovém okamžičku navrhování připadaly málo pohodlné, málo otevřené, málo teras … prostě skýtajících málo obyčejných světských radostí pro uživatele … resp. studenti si nedávali práci tyto vlastnosti exponovat v dokumentaci. Většina z nich však má kvalitní koncept, náběh na originalitu, zvláštnost ... a i to "pohodlí a domov". Jedno bez druhého lze vyjímečně, je ale potřeba to ukázat. O tom bylo to krátké povídání. Za dva dny ho následovala mikrosmršť digitálních odkazů, jak vypravují svoje návrhy domova seniorů ateliery, které bereme jako referenci.
I když ne všechny práce atelieru HBF jsou moje srdeční záležitosti, zavěšuji je mezi „čísla“, protože to prostě umí  … a to i v té komerční bázi, která je důležitá. Nesouhlasíte?

Jak nám jde jak?

Proběhla prezentace třetí fáze návrhu. Prezentace trvala dva dny, práce dva týdny a zabývala se tím, jak udělat z konceptu či vize dům, tedy návrh konkrétního domu včetně okolí. Většinou to bývá nejtěžší moment ateliéru. Práce se napohled zpomalí, nejde to rychle, začíná jemná práce a někdy zjištění, že koncept měl chybu a z jemné práce se stane demolice a znovu lépe … právě teď se rozhoduje o jemnosti návrhů a jejich praktičnosti, užitnosti, intimitě, subtilitě výrazu. Jako kdyby se na moment zastavili, a přitom studentům jede hlava naplno. Mimo prezentaci nám mimoděk na monitorech ukážou spousty variant a fraktálů variant. Vše polodokončené, protože to je přece tak blbé, žejo ? V tu chvíli nepomáháme svým kolegům vybrat tu nejlepší, ale vracíme je na začátek a nenápadně se jich ptáme: PROČ jsi vlastně původně navrhoval a CO to mělo být? … A je tohle ono?

Hlava jim jede naplno …. a v tomhle období zoufalého nenacházení toho, co mají na mysli a je těžké to udělat, se nejvíc učí. Nemusejí na to přijít hned. Svým kolegům věříme. Trochu se o ně bojíme, škola je přetěžuje velkým množstvím předmětů a cvičení, s jejichž smysluplností se plánuji seznámit. Jsou unavení. Tedy leitmotivem našeho atelieru je úvaha: architektura není smyslem života. Smyslem života je život.

Nejde to hned? Půjde to později. Dělejte to s radostí. Držíme palce. Vaše projekty v našich hlavách.