Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.
Architektura
se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je
potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo
další koupil. Respektive aby si objednal architekta. Z prezentování architektury se stalo průmyslové
odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty
fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný
tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba
než na fotografii.
Příjemci
architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je
vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky
potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani
konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií,
to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému
věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na
scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct
záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně
potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých
pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a
dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.Prohlédněte si časopisy a architektonické servery. Je vám tam nabízen každodenní pohled na dům, domov, nebo něco umělého, naaranžovaného pro ten jedinečný okamžik? Civilní pohled nacházím vyjímečně a nadmíru si ho vážím. Ostatnímu říkám architektonické porno. Bohužel má zpětný efekt. Shodneme-li se, že výslednou prezentací architektury je dvanáct pornografických fotek, bude po vás, jako po architektovi, běžný konzument žádat toto porno propříště předem navrhnout (i zde se vyjímkám potvrzujícím pravidlo omlouvám). Díky prezentaci se význam i vnímání architektury posunul a posunuje.
Mojí chutí je
obejít dům s běžným foťákem, vykašlat se na dohodnutá klišé a nafotit sadu
momentek a ještě více fotek na místech, kde jsem měl chuť sedět déle. Nic víc jsem
totiž nenavrhl. Jenom jeden z mnoha domů a domovů, které pokud se povedly,
mají svoje kouzlo a charisma a to do dvanácti pornografických fotek těžko
vmáčknete. Kam se dostala disciplína prezentace architektury?
Potěšil mě doporučený film o stavbách
Alofa Loose od režiséra Heinze Emigholze. Jedná se o sekvenci statických filmových záběrů, které většinou
porušují zavedená klišé, ale díky nim jsem jakž takž pochopil, kdo byl Adolf
Loos, co dělal a že byl citlivý architekt. Máte-li čas hodinu a dvanáct minut
doporučuji film zhlédnout. Není to na rychlé koukání. Dejte si čas. Svým
studentům doporučuji na dvě hodiny přestat klikat, sednout si a v klidu koukat.
Žádný ze záběrů neukazuje všechno.
ahoj, michale
OdpovědětVymazathttp://vimeo.com/37120554
jiri
Jsem proti fotografování interiérů. Z fota vyjde něco docela jiného. Jsou architekti, kteří dělají zařízení ne, aby tam člověk dobře bydlil, ale aby to pěkně při fotografování vyšlo. To jsou takzvané kreslené architektury, které vyhovují svým mechanickým skladem linií stínu a světla nejlépe zase nějakému mechanickému přístroji, tu tedy temné komoře. Podle fotografií nebo reprodukci vůbec se např. nedají posoudit moje bytová zařízení. Jsem si jist, že to na fotografii vypadne mizerně, neefektně.
OdpovědětVymazatFotografie totiž odhmotňuje, ale já chci právě, aby lidé v mých pokojích cítili kolem sebe hmotu, aby na ně působila, aby věděli o uzavřeném prostoru, aby cítili látku, dřevo, aby to zrakově, hmatově, vůbec smyslově vnímali, aby si směli pohodlně sednout a cítili židli na velké ploše svého tělového periferního hmatu a řekli: Tu se sedí dokonale. Jak já mám na fotografii někomu dokázat, člověku, který tuto fotografii vidí, že se dobře sedí na této mé, třeba skvěle vyfotografované židli?
Tak vidíte, fotografie nepovídá nic. Fotografie kreslí hezké nebo méně hezké obrázky. Jimi se lidé odvádějí od nejvlastnější věci. Falešně se vychovávají. Fotografie klame. Nikdy jsem nechtěl svými věcmi někoho klamat. Tu metodu zavrhuji. Ale naši architekti jsou vychováváni a vyrůstají jen a jen z této metody klamání; svou proslulost zakládají na pěkných výkresech a krásných fotografiích. Dělají tak vědomě, vědouce, že lidé jsou tak bezradní, že jim stačí výkresová, fotografická iluse, aby v tom bydlili a dokonce chlubili se tím. Přitom jsou zákazníci tak málo k sobě upřímní, když v těch věcech výkresech a fotografiích se sebe zapřením bydlí, že si to ani nechtějí přiznat.
A kousek před tím ještě tvrdí:
Já vůbec nepotřebuji své návrhy kreslit. Dobrá architektura, jak se co má stavět, může se psát.
Parthenon možno psát.
(Adolf Loos, O šetrnosti)
nase smyslove vnimani je stejne tak klamave a neuprimne, jako objektiv fotoaparatu...ne li vice...
Vymazatikdyz o fotografovani prakticky skoro nic nevim, myslim si, ze fotografovani je nahled na svet sam o sobe...nema nic reprodukovat nebo imitovat a uz vubec ne vnimat
sama podstata vnimani architektury je neskutecne klamava...ale zaroven natolik vzrusujici, ze nam nedava spat...clovek je tak slozity problem, ze jsme ho ani za tak dlouhou dobu nedokazali vyresit ba ani se reseni mozna jen dotknout...
nicmene ze sveho dosavadniho smysloveho pozorovani jsem si uvedomil jednu vec, na kterou se neda spolehat nikdy...a tou je prave smyslove pozorovani...
jiri
V zásadě mohu polemizovat už s premisou, že architektura je sama o sobě něco vědomě „vnímáníhodného“ (neřku-li ve smyslu artefaktu). Proto jsem použil příměr s chlebem. Stejně tak rád používám přirovnání s kamenem, stromem a cestou. Mísí se umělé a rostlé a je celkem fuk, jak klamavé je moje vnímání, pokud svět nevnímám jako sled obrazů. Chléb jím. Po cestě jdu. Na kámen si sednu. O smyslovém klamání a případně kýči mohu mluvit až ve chvíli, kde se nechám unést obrazem, pak se sám nad sebou dojmu jak jsem citlivý a nakonec tento obraz vyfotografuji.
VymazatProto tvrdím, že architektura má s uměním společné toliko některé nástroje potřebné ke vzniku, ale uměním není. Stejně tak uměním není sebelépe vyfotografovaný krajíc chleba na dřevěném prkénku s nožem, neřku-li chléb. Chleba se jí, architektura se žije. O kvalitě obojího lze diskutovat a přemýšlet. Ovšem můj každodenní život se neodehrává v diskusních sekvencích nebo permanentním vědomém smyslovém vnímání, ale v mimochodném užívání, žití. To je ostatně rozdíl mezi sexem a pornografií. Sex je intimní prožitek, kde je dovoleno vše a běžné kategorie jako krása a rozum ztrácejí smysl. Prožívám „stav nepřemýšlení nad samozřejmým“. U pornografie je to naopak. Nad tím jak to vypadá, přemýšlí štáb profesionálů a následně konzument porna.
Miluji scénu z filmu Smoke, kde trafikant fotí každý den, ve stejný čas a ze stejného místa a úhlu tutéž křižovatku. Na žádné smyslové vnímání se nespoléhá. Používá hodinky a stativ. Výsledek rituálu nabere na síle ve chvíli, kdy si album prohlíží někdo, kdo v trafice nic podobného neočekával. Až nad obrovskou sadou náhodných a zdánlivě totožných fotografií si uvědomí, jak odlišné místo každý den míjí … že ho smysly možná klamaly a neupozornily na jedinečnosti okamžiku. Zkuste si totéž představit obráceně. Muž jdoucí každé ráno se zastavuje na křižovatce, zapojí všechny smysly a dumá nad jedinečností místa a okamžiku. Skončil by buď ve svěrací kazajce nebo jako redaktor lifestylového časopisu.
dokazu pochopit, ze se zivot neodehrava v permanentnim vedomem smyslovem vnimani...nejsem uplne presvedcen, jestli se da uzas, nad necim, vysvetlit jako smyslove klamani nebo kyc...mozna je to nejzranitelnejsi misto, na ktere vsak mozna existuje spravne podchyceni, nevim...
OdpovědětVymazattaky casto premyslim, jakym zpusobem je clovek ovlivneny vecmi beznymi oproti vecem, ktere bezne nejsou...o to vic jsem fascinovan tim, kdyz si lide tyto veci osvoji a prijmou je jako bezne...daji se tyto veci zamerit? nebo vysvetlit? daji se bezne veci rozlisit do spravnych a spatnych kategorii? kdyz povesim polici do vysky, kam na ni nikdo nedosahne, je to spatne? co je prinosnejsi? to, ze mam polici na knizky, kterou si bezne neuvedomuji nebo nejakou zaprasenou vec, ktera me kazdy den rozciluje a drazdi smysly natolik abych pro ni hledal uplatneni popripade si ji proste jen oblibil? urcite oba pripady maji urcite kvality...presto je pro me pohyb v extremech daleko prinosnejsi a taky zajimavejsi cestou jak hledat prave veci bezne...samozrejme, jen pod podminkou, ze je clovek otevreny jakekoliv pravde...pokud ne, tak je to hlupak...
jeste mam jeden priklad, ktery je z knihy Cerna labut od Taleba (mimochodem velmi doporucuju) a jedna se o spekulaci nad 11/9 v NY, udalosti, ktera mela na vedomi obrovsky dopad...jde v podstate o pripusteni si udalosti, ktera se naprosto vymyka beznemu zivotu nebo ocekavani...co kdyby se nasel nekdo, kdo by tuhle udalost dokazal predpovedet a nejak zamerit...udelaly by se vsechna EXTREMNI opatreni a k utoku by nedoslo...zpetne, by bylo cela akce nejspise kritizovana, pro svou zbytecnost a investovane naklady...onen 'prorok' by byl za sve konani spise zatracen nez oslavovan jako hrdina...a zivot by plynul beznym tempem...
v podstate mi jde o to zjistit jestli prave tyhle nenapadne nebo napadne mozekdrasajici zalezitosti nejsou prave klicem k onomu poznani (schvalne nerikam uzasu)?
mozna jsou tyhle veci ale proste nepredvidatelny...jako s tim chlebem...vsechny ty informace v nem jsou, ale nikdo ho prilis neobdivuje...obdivovat jej zacne az v dobe kdy se neco zmeni...jako nedostatek, valka...temihle okolnostmi se moc lidi nejspis nezabyva...otazka je, jestli by to taky melo smysl...
ach jo...je uz pozde
jiri
Je zajímavé, jak různí lidé zajímají o podobné témata nezávisle na sobě. poslední dobou čítám o vnímání architektury všemi smysly a internetu je toho najednou plno čtu o tom snad na každým serveru či magazínu na který narazím. Je to pro mě nové téma, na které jsem narazil náhodou a úplně mi to změnilo pohled na situaci. Vy tady píšete o prezentace hotového díla, ale mě by více zajímalo prezentování nerealizovaných projektu. Přesnějsi plachty a vše okolo nich. Nejvíce mi snad vadí, že na plachtách nejsou nijak prezentovány procesy. Velký význam mají vizualizace nebo zákresy, které nemají žádnou vypovídajicí hodnotu. Vizualizace se používaly, když se měl projekt prezentovat širkové veřejnosti, která měla někdy problém s pochopením půdorysu a řezu. Myslím si však, že na škole by se tento způsob neměl praktivovat, protože většina projektu bude viděna jinými studenty a veřejnosti bude málo. Jako student si myslím, že dokážu pochopit výkresové plány a nepotřebuji k tomu digitální produkci těchto prostor. Ptám se, zda by mohl na školách platit zákaz používání vizualizací a zákresu na plachtách. Myslíte, že by to přispělo ke zlepšení výsledného projektu a poukázání na odfláklé práce?
OdpovědětVymazatnguyen the anh
fa cvut
U nás v atelieru je realistické zobrazení návrhu stěžejní část odevzdání. Jde o to rozlišit co je produktem semestru, resp. mojí práce a co je nástroj jak k produktu dojít. Produktem je jednoznačně to, co se student naučí, jak hluboko se dostane v úvahách, co mu zůstane v hlavě. Můj nástroj jak toho docílit je trvat na přesném formulování první vize, řekněme motivace každého detailu návrhu a posléze zostřování návrhu bez ztráty prvotního „PROČ“ a „CO“. Tedy studenti mi kupříkladu nepředkládají varianty. Je to nefér – dvě varianty většinou vzniknou z důvodů, že v ani jedné z nich není něco řešitelné a obě dohromady tvoří iluzi vyřešeného problému. Nutím studenty problémy řešit. Vybírat si „něco za něco“, pokud problém nemá ideální řešení, nebo to ideální řešení hledat.
VymazatPodobně je to s deníkem. Dokumentování průběhu práce je pouze interní nástroj. Dokumentujeme ho i tady na webu i v odevzdávaných denících a videích. Ale prezentovat pouze proces je iluze hotovosti a komplexnosti práce. Záměrně trvám na odevzdání hotové a ukončené práce, která se formálně co nejvíce blíží tomu, co budou studenti odevzdávat v praxi. Komplexnost je samozřejmostí. Stručnost zatím nesplněným úkolem.
Paradoxně jsme přemýšleli o úplném opaku, než píšete. Proces navrhování dělat pouze pomocí realistických zobrazení z reálného horizontu a konečnou prezentaci to samé. Realita. Proto se dům navrhuje, ne? Nad krásou plánu či intelektuálním procesem se uživatel města nebo domu rozplývat nebude. Snažíme se odevzdání dělat maximálně srozumitelnou a populární formou, směřovanou laikům, ne architektům. Stejnou disciplinou jsou „odborně-populární“ texty.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
VymazatRozumím co mi říkáte a naprosto souhlasím. Aby bylo zobrazení realistické, je třeba ho neudělat realisticky. Je potřeba použít nadsázku. Tedy bylo by na dlouhé povídání co to je realistické STATICKÉ zobrazení. Oči nezabírají statický záběr, mozek tak jako tak vnímá kontext který čočka oka nezabírá, roli hraje momentální stav mysli, počasí ... atd ... atd ... Na tohle téma jsme studentům udělal takovou mikropřednášku na téma zobrazování a promítali jsme hyperrealisty počínaje Schikanederem konče. Vaše přirovnání k podplácení a lhaní a českou realitu je poměrně daleko tomu co mi běhá hlavou, ale připadám-li Vám jako oportunista a lhář, který podřizuje svoje chování úspěchu, nic nenamítám. Co běhá hlavou Vám neovlivňuji. Připomínám, že zobrazením architektury se prakticky i teoreticky zaobírají odborníci nejen v Česku, ale po celém světě. Od sofistikovaných úvah po podlézavý šunt. Srovnání s fotografií není úplně možné, je to jiná disciplína s jiným cílem. Faktem je, že některé fotografie dovedou realitu podchytit zřetelněji než sama realita a ukázat jí divákovi, který není zvyklý pozorovat svět. Poněvadž to opravdu není diskuse na krátko odpovím (volně)slovy Vladimíra Kokolii: "Aby člověk sdělil pravdu, je třeba občas lhát". Dává Vám to smysl?
Vymazat(Neprudím, ale připomínám pravidlo, že na náš blog nelze psát anonymně. Podpis považuji za samozřejmost. Tedy prosím svůj příspěvek do 24 hodin dodatečně podepište, jinak bude bohužel jako ostatní anonymy smazán. Díky.)
Klíčové je rozlišení mezi domem (objektem) a domovem (tj. kde se bydlí v pravém slova smyslu). Mnoho architektů navrhuje domy a prožívá jemně řečeno frustraci z momentu, kdy se z nich stávají domovy. A naopak, každou chvíli se setkávám v nějakém čerstvě dokončeném domě s klientem, který se omlouvá, že se mu dům stává domovem ("nemáme tu uklizeno", "nesehnali jsme ještě pořádnou designovou lampu, tak tu máme zatím tu od babičky, která... (a následuje 5ti minutový zajímavý příběh o tom, čím (a kým) vším si lampa prošla - k nezaplacení)"). Je to bludný kruh – snaha o prezentaci architektury jako domů přivádí klienty, kterým je pak nutno o to složitěji vysvětlovat, že se jim dům má stát domovem (i v tom smyslu, že pochopí-li to, přestanou řešit celou řadu najednou nepodstatných hovadin).
OdpovědětVymazatPallasmaa a McCarter ukazují v jedné nedávno vydané knize na zajímavý paradox: zatímco časopisy, zabývající se tzv. architekturou, prezentují jen domy (bez života a kontextu), lifestylové magazíny naopak ukazují domovy (celebrit)...
Něco málo k prezentaci od S. Fialy
OdpovědětVymazathttp://life.ihned.cz/lide/c1-59141080-nadrazujeme-rychlost-nad-kvalitu-rika-architekt-stanislav-fiala-autor-stavby-roku-2011