Prezentovat architekturu

Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.

Architektura se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo další koupil. Respektive aby si objednal architekta.  Z prezentování architektury se stalo průmyslové odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba než na fotografii.

Příjemci architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií, to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.

Prohlédněte si časopisy a architektonické servery. Je vám tam nabízen každodenní pohled na dům, domov, nebo něco umělého, naaranžovaného pro ten jedinečný okamžik? Civilní pohled nacházím vyjímečně a nadmíru si ho vážím. Ostatnímu říkám architektonické porno. Bohužel má zpětný efekt. Shodneme-li se, že výslednou prezentací architektury je dvanáct pornografických fotek, bude po vás, jako po architektovi, běžný konzument žádat toto porno propříště předem navrhnout (i zde se vyjímkám potvrzujícím pravidlo omlouvám). Díky prezentaci se význam i vnímání architektury posunul a posunuje.

Mojí chutí je obejít dům s běžným foťákem, vykašlat se na dohodnutá klišé a nafotit sadu momentek a ještě více fotek na místech, kde jsem měl chuť sedět déle. Nic víc jsem totiž nenavrhl. Jenom jeden z mnoha domů a domovů, které pokud se povedly, mají svoje kouzlo a charisma a to do dvanácti pornografických fotek těžko vmáčknete. Kam se dostala disciplína prezentace architektury?

Potěšil mě doporučený film o stavbách Alofa Loose od režiséra Heinze Emigholze. Jedná se o sekvenci statických filmových záběrů, které většinou porušují zavedená klišé, ale díky nim jsem jakž takž pochopil, kdo byl Adolf Loos, co dělal a že byl citlivý architekt. Máte-li čas hodinu a dvanáct minut doporučuji film zhlédnout. Není to na rychlé koukání. Dejte si čas. Svým studentům doporučuji na dvě hodiny přestat klikat, sednout si a v klidu koukat. Žádný ze záběrů neukazuje všechno.