Vojta Jeřábek: Denní centrum a noclehárna pro lidi bez domova - diplomní projekt 2014

Zavěšujeme další z diplomních projektů v letním semestru. V příspěvku naleznete opět odkaz na ISSUU publikaci celé práce, autorský text a oponentské posudky. Téma projektu je složité, aktuální a nesnadno řešitelné. Odpověď na otázku jak se bezdomovectví promítá do architektury, struktury měst a především kde jsou hranice kompetence architekta, se relativně rychle mění v čase. Čím závažnějším a rozsáhlejším jevem se bezdomovectví za posledních dvacet let v Evropě stává, tím méně problematice pravděpodobně přísluší romantizující pohled architekta. Otázky. Možná zbytečně brzo a předchůdně odpovídám. Nejdůležitější, co se minulý semestr při zpracovávání tohoto projektu stalo byly otázky, které si po dokončení projektu klade Vojta, jeho učitelé - tedy my,  i ostatní, kteří se účastnili diskusí. Za velmi angažovaný oponentský posudek děkuji Petru Pinkasovi a za tvrdou diskusi předsedovi diplomní komise Miroslavu Šikovi.

zde si můžete celý prolistovat kompletní projekt:
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

AUTORSKÝ TEXT

Pět minut od hlavního nádraží, na dohled městského jádra. Žižkov, jinde pevně se tyčící, přímo ve svém ústí najednou tápe v nejistotě. Místo, které zbylo samo sobě na pospas. Právě zde vzniká centrum pro lidi bez domova: obraz přístřeší, zároveň však otloukánek, sólista a nezvaný návštěvník. Dům, který nemá být ničím domovem; dům, který již svou přítomností dráždí. Se specifickou klientelou, tvrdošíjně se míjející s naším prostoročasem.

Materializovaná představa základního nároku člověka, vybízející společnost k reakci. Vymezení se, koexistence, spolužití či dokonce sousedství? Reaguje na okolí a okolí na něj, generuje obavy, pohoršení, zvědavost. Snoubí se v něm riziko patologie s potenciálem sociální emancipace. Balancuje na hraně přizpůsobení se a exkluze, mezi dvěma do značné míry mimochodnými světy.

Ráno se šlape do kopce, slunce v očích – severní svah. V únoru hřejivé paprsky potěší. Ještě není ani sedm ráno, což na jindy překotné Seifertce znamená klid před bouří. Stoupám Krásovkou k noclehárně, když tu se zpod její ochranné slupky začínají trousit skupinky nocležníků. No jo, pravidelné vypuštění osazenstva vstříc životu všedního dne. Zamlklí jednotlivci i nepočetné hloučky se pomalu šinou přes poloprázdné parkoviště směrem do centra, zajistit si nějakou tu obživu – každý podle svých možností. Některým známým postavičkám pokynu hlavou na pozdrav, ale moje kroky rychle směřují ke vchodu zaměstnanců. Však se ještě užijeme.

Vevnitř už je v plném proudu frmol přechodu z nočního noclehárenského provozu na denní centrum. Úklid ubytovacích prostor, jídelny po vypuklé snídani. Máme zhruba dvě hodinky do otevření denní části, přesouvám se tedy do své kanceláře v patře vyřídit nutné papírování. Zatím zde nečeká žádný klient k rozpravě, patro je nezvykle ztichlé.

Jak se blíží devátá hodina, začínám koutkem okna registrovat, že se na dvorku začíná shromažďovat stále větší dav. Přes okno proniká tu hlasitý smích, tam zvýšený hlas argumentující v nějaké seriózní disputaci. Povšechně je vidět napjaté očekávání, až otevřeme dveře oddělující promrzlé uličníky od teplé sprchy a talíře polévky. Scházím tedy dolů na recepci a s úderem deváté otevíráme všem potřebným, čekajícím v závětří stavby. Čekací plácek úspěšně snižuje riziko vyhrocené konfrontace s okolím: málokdo se vměšuje do záležitostí za průchodem na dvorek, většina kontaktů probíhá před vstupem na – jak říkáme – „pavlači“, kde se člověk snadno, opřen o zábradlí s cigaretou v ruce, dozví nejen nejčerstvější zprávy z ulice. Dokonce sem pravidelně dochází několik místních seniorů, jen tak si poklábosit a zanadávat na dobu a poměry.

Po průchodu recepcí si klienti ukládají různé nashromážděné cennosti (zde velmi individuální pojem) do skříněk a jsou plynule nasměrováni do sprch, případně rovnou vybaveni čistým oblečením. Srdcem domu je zcela jistě jídelna, do které lze prohlédnout přímo ze dvora, stejně jako do chodeb noclehárny i denního centra – každý ví, do čeho jde. Podle denní doby se pak lze plynule přesunout do denní části, nebo na některý z pokojů noclehárny – ty skýtají různé možnosti dle povahy klienta, provizorně zde může najít útočiště jak rodina s dětmi, tak klaustrofobik. Zařízení pro lidi bez domova u nás není zrovna nadbytek a tak se snažíme eliminovat co nevíce možných bariér, které by mohly stát mezi návštěvníkem a jeho chutí využít našich služeb. K dispozici je také kotec pro zvířata a ordinace lékaře a zubaře s vlastním vstupem – může tak být dostupná opravdu pro každého potřebného, tedy bezprahová.

Podmínkou hladkého chodu centra i v rámci okolního kontextu je také čitelnost jeho okolí, která nebude ze své podstaty přispívat k patologizaci místa. Při budování centra dostalo konečně důstojnou a přehlednou formu i přilehlé parkoviště kolem stadionu, které samo o sobě generuje potřebný ruch a hemžení usnadňující dohled nad zařízením. Tak se mi zdá, že do toho pestrého žižkovského kotle nakonec náš Šupináč přeci jen může patřit.
________________________________________________________________________

Oponentní posudek – ČVUT FA, letní semestr 2013/2014
Diplomní projekt: Denní centrum a noclehárna pro lidi bez domova
Autor: Vojtěch Jeřábek
Vedoucí ateliéru: Michal Kuzemenský, Ondřej Synek
Autor oponentury: Petr Pinkas

         Projekt noclehárny pro lidi bez domova, případně spojení s denním centrem by byla pro mě osobně intimní výzva. Každého možná někdy přepadnou temné myšlenky, co by se mohlo stát, kdyby... Rád se proto v rámci tohoto posudku tématem zabývám a nahlížím na něj z blízka. Za toto autorovi velmi děkuji.

         Diplomní seminář autora je vyčerpávající analýzou problému, včetně historických, společenských i typologických souvislostí. Nikoliv s humorem jsem se tázal autora, zda v rámci semináře neuvažoval o noclehu na lodi Hermes, kotvící na Vltavě. Často nad lodí přejíždím po Štefánikově mostě a skoro vždy alespoň vteřinu pomyslím nad kvalitou svého života s díkem, že je jaký je.

         Autor zvolil pro svůj projekt virtuální okolnosti, tedy existenci Koncepce řešení problematiky bezdomovectví na Magistrátu a s tím spojený pronájem konkrétního pozemku v sousedství stadionu Viktorie Žižkov. Přijmu autorovu konstrukci, že pozemek byl „zadán“ Magistrátem. Dovolím si však komentovat autorem presentovanou vhodnost tohoto pozemku pro danou typologii. Ačkoliv dnes je pozemek jistě zanedbaný, považuji ho za velice lukrativní, v samotném centru města, v sousedství VŠE, Seifertovy  ulice, Hlavního nádraží, radnice Prahy 3. Typologie noclehárny s sebou nese samozřejmou koncentraci lidí bez domova v okolí stavby a postupné zabrání přilehlého teritoria v pozitivním i negativním smyslu. I přes dlouhou úvahu nemohu s jistotou vyloučit, že umístění této problematické typologie mimo střed města, respektive mimo tak vizuálně exponované místo, by nebylo vhodnější.

         Autor, snad úmyslně, staví budovu „na oči“ a dává jí jakýsi význam, symboliku. Ukazuje problémy, které budova bude samozřejmě mít. Zastávám názor, že tato symbolika k této typologii nepatří, respektive je-li dávána do návrhu na úkor efektivity, ekonomičnosti, utilitárnosti a lapidárnosti výsledné stavby.

         Téma nenápadnosti vs. nápadnosti je dle mého názoru zásadní částí konceptu řešení v urbanistické rovině. Osobně bych se rozhodl pro nenápadnost, autor se však pravděpodobně rozhodl pro nápadnost, presentaci a otevřenost. Dům umisťuje s velkým předprostorem před hlavním vstupem směrem do Seiferovy ulice, používá skoro symetrickou fasádu se zvýrazněným  středem, tedy architektonické výrazové prvky, které objekt zviditelňují. Neuvádím tyto postřehy jako kritiku, spíše předkládám téma pro diskuzi a vysvětlení.

         Naprosto zásadní, možná důležitější než vnitřní členění, považuji napojení stavby na své okolí, na nejbližší vazby s místem, s lidmi. Sám autor v zadání diplomové práce používá větu: „Důraz bude kladen na čitelnost a bezpečnost veřejného prostoru, citlivé osazení domu do kontextu“. Řešení však autor nepředkládá. Prostor před domem je popsán jen jako schodiště a strmá rampa z parkoviště, prostor za domem není řešen bohužel vůbec. Projekt postrádá plán okolí stavby, dle mého názoru tak důležitý.

         Soustřeďme se tedy na provoz vnitřní.

         Velmi logické a příjemné je použití vnitřního dvora, ve kterém se budou lidé bez domova koncentrovat a uleví se tak prostoru před noclehárnou. Dvůr považuji za nejsympatičtější prvek návrhu. Další členění provozního schematu je vcelku jednoduché, jednotlivé sekce (denní / noční / zaměstnanci) jsou řazeny logicky okolo dvora.

         Ačkoliv je vnitřní členění lapidární a na první pohled funkční, jsou patrná některá provozní řešení, která nejsou řešena ideálně.

         Vcelku jasně je oddělen provoz veřejný od provozu zaměstnanců, v rohu půdorysu se však nachází blok, který v sobě kombinuje kuchyň, technologické zázemí, sklady potravin, sklady odpadků, prádelnu, sklad prádla, wc apod. Vše v jednom celku s průchozí prádelnou (pravděpodobně). V dané typologii předpokládám jasné řešení a pohyb odpadků ze všech částí půdorysu k odpadním nádobám. Tyto však v projektu nejsou vůbec, stejně tak jasně vymezené sekce a trasy pro „špinavý“ provoz nebo trasy pro zásobování potravinami.

         Výrazným prvkem v půdorysu je dvojice místností zaměstnanců pro kontrolu pohybu po objektu, místnosti mají výrazné prosklení do chodeb. Ačkoliv jedna z místností přiléhá k velkým společenským místnostem pro veřejnost, optické propojení k těmto místnostem chybí.

         Lékařský blok u vstupu do objektu postrádá jakékoliv zázemí pro lékaře (šatna, denní místnost, apod). Napojení na ostatní provoz zaměstnanců je navíc možný jen přes venkovní dvůr.

         Řešení půdorysu přízemí a půdorysu patra je řešeno nezávisle na sobě. Autor libovolně umisťuje hygienická zázemí v plánech bez technologických souvislostí, vertikální napojení nad sebou není zamýšleno, ačkoliv je počítáno s dřevěnými stropy bez podhledů a možnosti horizontálních rozvodů infrastruktury.

         Uvedené výtky nejsou zásadní, bylo by možné je v další variantě návrhu vyřešit, nyní však srážejí v počátku jasné a čisté řešení půdorysné dispozice okolo dvora.

         Materiálové řešení odvozuji pouze z osobního komentáře autora, v projektu není nikde specifikováno. Dřevěná konstrukce s viditelnými  konstrukčními prvky je velmi příjemná, vnitřní prostředí působí k ubytovaným mile, měkce.

         Je mi však velmi líto, že autor abstrahoval od jakéhokoliv řešení konstrukce stavby. Sbíjené příhradové nosníky jsou uložené pouze na obvodových stěnách, na straně vnitřního dvora v místě skleněných stěn levitují, stejně tak dřevěné trámové stropy (pod dvoupodlažní částí) nejsou nijak podepřeny a uložení druhého podlaží na nosné stěny není řešeno vůbec.

         Mám obavu, že zanesením konstrukční logiky do půdorysů a řezů by se půdorysné a architektonické řešení stavby značně změnilo.

         Nejsem si jist, zda jsou předmětem oponentního posudku podobné výtky, ale zásadním způsobem postrádám standardní součásti architektonického projektu tj. označení názvu místností, uvedení plošných výměr a kubatur, pohledy na stavbu ve velkém měřítku, technickou zprávu popisující provoz stavby, architektonické, materiálové a konstrukční řešení. Četba a studování architektonických plánů autora je tak i po osobní schůzce a vysvětlení, značně stížená, bez osobní presentace skoro nemožná. Prožitkově pojatý autorský text také nelze považovat za autorskou průvodní zprávu.

         Práci Vojtěcha Jeřábka doporučuji k absolutoriu a hodnotím stupněm C. Zdá se mi po prostudování autorova  diplomního  projektu, že velmi kvalitní práce započatá diplomním seminářem v průběhu tvorby vyvrcholila v době vzniku základního konceptu, následné řemeslné dokončení a finální fáze s presentací už však nedostaly potřebnou péči.

_________________________________________________________________________________

DIPLOMNÍ PROJEKT - HODNOCENÍ VEDOUCÍHO PRÁCE

autor projektu: Vojtěch Jeřábek

vedoucí práce: Michal Kuzemenský

Na Vojtově diplomním projektu oceňuji opravdovost přístupu. Vojtu znám jako člověka s vyvinutým sociálním citem. Projektu předcházela podrobná a nejen formální analýza problému. Někdy se člověk musí tragickým věcem smát, aby se nezbláznil, takovým lidem věřím. Vojta si nevybral téma lidí bez domova z plezíru nebo protože je to módní. O to více mne překvapil kontrast návrhu s vážností původních Vojtových úvah.

Bezdomovectví je problém, který nás bude provázet neustále a paradoxně to není jen problém, ale i přínos. Někdo nám, přizpůsobivým ukazuje, že se přizpůsobit neumí nebo nechce.

Od stavby určené bezdomovcům bych očekával utilitárnost a neokázalost. Paradoxem je, že Vojta na referencích ze zahraničí ukázal, že stavby, které se publikují, mají sklon téma interpretovat, romantizovat. Vím, dům pro bezdomovce za souseda nikdo nechce. Proto vypadaly publikované stavby rozverně jako mateřské školky. Není náhoda, že nejkapacitnějším zařízením pro bezdomovce v Praze je loď, která kotví na Vltavě – území nikoho. Stejně tak by mohli spát v raketě.

Diplomní projekt je stále akademická úloha a tedy bych si dal záležet, abych ukázal, že romantismus či maskování je nadbytečné. Vím, teď do toho projektuji svůj názor. Jak jinak.

V mých očích Vojta navrhl dům, který není špatný, ale je výlučný. Svým tvarem, materiálem. Je kusem umění, byť uměním dekadentním. Předpokládám pokračování. Přestřižení pásky tohoto luxusního zařízení pro bezdomovce by se určitě velice rád ujal nejeden primátor. Je to přece tak pěkné. Mne zajímá odlišná poloha. Zařízení pro bezdomovce jako standard, jako běžná „věc“, jako součást našeho života. Žádná sláva, ale rozhodně žádná hrůza. Běžný servis. Benzínová pumpa. Zde se filosoficky neshodneme, ale je možné, že to není o filosofii, ale o neodhadnutém nasazení úsilí do diplomního projektu. Je to téma k diskusi.

Součástí zadání byl i výběr místa a to je podle mého názoru z mnoha důvodů vybráno skvěle. Dobře místo znám.

Úloha související s bezdomovci je vlastně i teoretickou prací o takzvaných mezimístech, tedy o rozhraních, která lidi bez domova intuitivně využívají. Nehromadí se na každé stanici metra, jen na některých. Nespí v každém parku, jen v některých. Tohle je subtilní téma a úvaha nad ním v projektu nechybí, ale je zjednodušena. Vojta navrhl noclehárnu a denní centrum jako rajský dvůr, do kterého se dá vstoupit a problém se znepokojováním spoluobčanů je vyřešen. Ze dvora se celkem logicky dá vstupovat kam je potřeba, zároveň dvůr znamená jistou míru sounáležitosti klientely – což vyvolává další otázku: je to správné?

Abychom si rozuměli. Navržený dům se mi líbí, estetice rozumím, je mi blízká, jen polemizuji. Estetika se zdá drsná a pragmatická, ale odhaduji, že se jedná o architekturu, kde setsakra záleží na detailu.

Kritizuji neobratnost vložení objektu do svahu. Na jedné straně vzniká vstup do dvora zbytečně vysoko a na konci dvora stoupám ještě výš do administrativní části. 

Vojta zpracoval projekt, který mne nutí k delšímu a osobnějšímu zamyšlení, než je vhodné. Vážím si Vojtovy práce. Nebyl to banální půlrok. Nebyly to banální úvahy.

Za výsledek bohužel musím dát C.

Michal Kuzemenský 10.června.2014

________________________________________________________________________

jiný projekt od téhož autora >>