Tereza Šipková: "Bytový dům Plzeňská" - semestrální projekt ze zimního semestru 2015

A nenechala si tu bránu vymluvit a nenechala. Za žádnou cenu. A proto jsou studenti z druháku skvělí. Je to jejich první velký projekt, ale ničeho se nebojí. Občas dělají nesmysly, ale do atelieru přinesou odvahu. V půdorysech jsou systémové chyby, ale stejně tak kouzelná místa, na která by při rutinním přístupu zkušenější Terka třeba nepřišla. První práce druháků mají své charisma … a nebo to prostě vůbec nezvládnou. Terka se s tím porvala. Výsledek mi vyhovuje. Dům má systém, který lze uchopit a vylepšit. Víc není třeba. Stačí to vědět. Produktem našeho atelieru nejsou projekty, ale lidé, kterým se otevře hlava. 

Vojtěch Hasalík: "Bytový dům Plzeňská" - diplomní projekt ze zimního semestru 2015

Není třeba psát úvod. Jedná se o diplomní projekt. Níže si můžete přečíst text autora, oponentní posudek Martina Tycara a můj posudek vedoucího práce. 

Dominika Galandová: "Bytový dům Plzeňská" - semestrální projekt ze zimního semestru 2015

Nabízím polemiku. Tématem semestru bylo dostupné bydlení. Co to přesně v české legislativě bude znamenat a především jak bude praxe prováděna se postupně brzy dozvíme. Navrhnu-li takhle velký komplex, který je skutečně homogenní, co se týče standardu bydlení, tvrdím – není to bezpečné. Myslím, že smyslem je navrhovat struktury heterogenní, obsahující různý standard, kde nůžky různosti by v Čechách (empiricky odhaduji) neměly být příliš otevřené. Sociální snášenlivost zde není velká (opět odhaduji).
Navrhnu-li takový komplex z materiálu, který lze považovat za průmyslový (a v mnoha ohledech krásný) je nutné postupovat obezřetně. Pokud je celý komplex tvořen velmi výraznou, takřka postmoderní figurou pokrytou pravidelným rastrem stává se zároveň nápadným. Vyjma nezpochybnitelné krásy a síly, se může stát i stigmatem.

Vnitřek komplexu skutečně nabízí kvalitní úsporné byty. Zapolemizuji i zde. Předsíň je legislativně neodmyslitelná, avšak v našem atelieru není vyžadována. Pokud umí autor vyřešit dispozici lépe bez předsíně, považujme ji samu o sobě za relikt minulosti. Předsíně Dominika nenavrhuje, ovšem většinou ani nenabízí chytrou přesmyčku jak se bez ní obejít. V některých bytech to nevadí, v jiných je to očividné. Větší problém je celkem automatické umisťování záchodu do obytných místností. To bych fakt nechtěl. Neexistuje větší komfort nežli si nerušeně zaprdět. Dostávám se k architektonicky nejzajímavějšímu problému. Rozhodne-li se autorka předchůdně pokrýt strukturu domu tvrdě pravidelným rastrem oken, musí počítat s tím, že bude tento rastr mnohokrát měnit – zevnitř ven. I tak omezení rigidním rastrem částečně zůstanou. Ovšem: plánuji-li nabídnout obyvatelům náhražku lodžie kompletně se skrývající za dvěma prázdnými okenními otvory, je lepší přiznat, že lodžii prostě raději dělat nebudu. Protože nechci. Prostě ruší zamýšlenou krásu. Z logiky totiž vyplývá: vzniklý prostor je de-facto interiérem, kde je zima. Vím, vybourat do této fasády pořádnou lodžii by zkazilo celý koncept. Beru tedy lodžii jako malý dárek kuřákům a již mlčím.

Možna jen svoji siluetou mi komplex připomněl častokrát zmiňované stavby od Auguste Perreta v Le Havre. Ano, tam vznikaly byty po válce z jiné potřeby, jiného rozvrhu a pro široký segment uživatele s jiným rozpočtem. Přesto nakonec k článku přidávám několik obrázků – zejména kvůli rozvrhu ikonického bytu bez oddělené předsíně (sic!) … a podržme se, častokrát i bez loggie!!!

Michaela Štěrbová: "Bytový dům Plzeňská" - semestrální projekt ze zimního semestru 2015

Na zadané místo navrhla Michaela velkorysý dům, který se logicky stal předmětem diskusí. O jeho kvalitě nebylo pochyb, diskuse směřovaly k adekvátnosti v místě a velikosti. Mezi obsahem a formou zvolila autorka záměrný kontrast, podobný efekt jako nyní chápeme v architektuře tzv. Rudé Vídně či dělnických dvorů v Anglii. Zdánlivý nonsens, který je v současné době občas znovu k vidění na domech určených sociálnímu a dostupnému bydlení. Jsem zdrženlivější, žiji v Čechách. Ovšem krásný dvůr a mohutný dům, který opanuje okolí je něčím přitažlivý. Vnější solidnost a komfort padesátých let se promítl i do půdorysů. Čtyři byty na jádro. Aditivní rozvrh bytů tečuje buržoazní poválečnou modernu.

Půdorysy mají vtipnou vlastnost. Při odstranění jedné z ložnic (dětské) neztratí logiku, ale naopak zvýší se komfort bytu. Tato flexibilita navržená v dlouhodobém horizontu rezonuje s faktem měnícího se počtu členů domácnosti a případnou nechutí při každé změně měnit adresu. Výhodou větších bytů je jednoduchá změna z dvou-ložnicového na tří-ložnicový typ bytu a zpět. I takové situace přináší život a není nutné se nezbytně stěhovat. (Je potřeba doplnit, že dětské ložnice, aniž by se změnily výše zmíněné výhody, by zasluhovaly větší šířku než 2,175m.) Obecně jsou byty praktické a  pohodlné a není těžké si v nich představit děj. Je absurdní to napsat, ale napadá mě příhodné slovo „neobtěžují“. Architektura, která nedeterminuje uživatele je obecný návod jak vytvořit svobodný prostor.

Wartburg a ti druzí

Mimochodem, stala se nám taková zajímavá věc. V atelieru razíme postulát, že blbých baráků s fungujícimi garážemi je celkem dost. Tedy studenti v našem atelieru navrhují garáže pro automobily jako doplněk bydlení, ne jako jeho fundament, kterému se posléze podřídí celý dům. Ovšem tentokrát jsem díky hloubce dvora chtěl vidět schema garáží. Došlo k nepochopení. Důvodem totiž bylo ponechání co největší části vnitrobloku bez břemena suterénu, tak aby celý dvůr nestál na bloku garáží. Vyjma ekologického aspektu mě nebaví v řezech koukat na stoleté duby rostoucí na střeše garáží. Prostě jsem žádal schematicky vymezit místa, kde je fakt hlína. Někteří studenti logicky zašli za odborným konzultantem na garáže. Zcela správně. Od toho momentu se diskurs navrhování změnil. Celý dům byl podřízen rozchodu náprav automobilu. Zhruba takhle: sloup – pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika  sloup … nebo takhle: sloup – pneumatika - náprava - pneumatika - pneumatika - náprava - pneumatika - sloup. Sloupy se posléze ztopoří z garáží až ke střeše – poněvadž je to ekonomické a následně se ty rozpony náprav promítnou na fasádu. Prima. Čtou si populární knihy o „městech pro lidi“ ale ti samí architekti navrhují BYTOVÝ dům, který je plně podřízen rozponu náprav.

Třetí prezentace - zimní semestr 2016

Začíná to být konkrétní. Byty. Situace se komplikuje. Možnosti dvora jsou nekonečné. Přesně teď by se hodilo na tři týdny přestat a získat odstup. Přemýšlet na co vsadit. Zavěšuji šest za všechny.

Silvie Krčilová: "Bytový dům Plzeňská" - semestrální projekt ze zimního semestru 2015

Urbanismus. Projekt je platným pokusem dokázat, že blok a dvůr se dá vymezit i konfigurací solitérních domů. Se všemi výhodami, které solitérům patří, při udržení výhod, které přináší blok. Solitery jsou prakticky nedostižné v délce obalu domu – tedy osvětlené fasády, která je to, co uživatele konečně zajímá. Je skvělé, dokážeme-li tuto vlastnost propojit s klidem dvora a urbanistickou zřetelností bloku. Soudobá úvaha a potřebný segment inovace. Ze situace je zřetelné co je soukromý dvůr a kde soliterní domy vymezují niku veřejného prostoru, jako oddechnutí na rušné ulici. Prostupnost je vlastností navrženého celku. Neexistují jen dva póly: uvnitř a vně. Autorka nabízí sofistikovanější hiearchii soukromého a veřejného prostoru.

Prohlédnete-li detailněji půdorysy, zjistíte, že jsou poměrně měkce připravené k posunu od konceptu, k praktičtějšímu výsledku, který odhaduji, že by žádala realita. Návrh obsahuje - architektskou hantýrkou „gumovost“, či „projekční flexibilitu“, chcete-li to slyšet. Celkem lehko by se zvětšovaly společné obytné prostory bytů, situované většinou do špiček soliterů na úkor mírného zmenšení ložnic. Princip bytů by se nezměnil a získaly by na noblese. Stejně tak by s největší pravděpodobností nastalo radikální zvětšení bytů v posledních patrech rohových věží. 

Noblesa je po tento projekt klíčové slovo. Původní italská křehkost, kterou Silvie na Plzeňskou ulici přinesla, musela logicky trochu ztvrdnout. Posun do padesátých let byl příliš a hledání estetiky výjimečně tvarovaných domů zabralo hodně času i zkoušení. Pro výrazně tvarované domy jsem nabízel repetici hliníkové systémové fasády, ale autorka si omítku nenechala vzít. A to je taky fajn. Naše kolegyně nazývá křehkostí plasticitu „neviditelných“ opěrných zdí v okolí. Umí se dívat. Prozkoumejme jednu z prací, na kterých zpětně vnímám, o kolik více času jsme měli strávit diskusemi právě nad tímto projektem. Totiž: má velký potenciál a stejně tak velká rizika. „Je to křehké“, řekla Silvie úvodem semestru.