Ještě na skok zpět na začátek. Zanoříte-li před Výstavištěm vlak pod zem, nad Vltavu na Negrelliho viadukt ho prostě vrátit nelze. Moc velké stoupání. To jsou souvislosti práce se železnicí, které jsem chtěl, abychom si během semestru uvědomili. Zjednodušeně: město se podřizuje zákonitostem železnice, ne naopak. Dosáhnout rozumného souladu (v rámci města) je extra těžké.
Vojta tedy chtěl stanici pod zemí. Ne libovolnou, ale jako součást parteru domů, které navrhl před poslední frontu holešovického oblouku – do toho prázdného trojúhelníku, které většinou tvoří předpolí stanic, které navrhujeme. Nenechali jsme ho ze zadání vybočit.
Cílem semestru totiž nebylo pocvičit se v návrhu nádraží. Záměrem bylo uvědomit si problematiku míst, které dopravní infrastruktura jako vedlejší efekt produkuje, pokud na ně nemyslíte předem. Víceméně romanticky vnímáme ocelové viadukty ležící na dvou kamenných zhlavích z kyklopského kamene. To je skoro archetyp. Když se boural ten žižkovský u kina Ponec, skoro jsme si poplakali, že? Teď už to romantické není, nebo nám jen soudobá dopravní infrastruktura leze na nervy? Krásu tam neumíme najít nebo ji neumíme navrhnout? To byl na semestr dobrý plán a částečně se podařil. Přemýšlení o těchto místech bylo totiž trojským koněm vloženým do zadání.
Tedy Vojta chtěl městskou stanici, do níž by se vstupovalo parterem domu, a víceméně by se nemusela lišit od stanice metra. Koneckonců, cizinci nemusejí rozdíl vyjma barvy vagónů ani zaregistrovat. To nešlo. Zbytek semestru se zabýval neřešitelným úkolem, jak navrhnout stanici neviditelnou. V místě osy ulice dukelských hrdinů průhlednou, aby konstrukce viaduktu nerušila pohled na průmyslový palác. Co nejcivilnější, případně průhlednou, ideálně neviditelnou. Výsledek je dobrý, ale paradoxní. Stanice je takřka stavebnicí. Skoro průmyslovým prototypem. A přece si myslím, že městská stanice má nějaké vlastnosti. Mám pocit (pocit!), že dominantní stanice dopadly v tomto ohledu lépe. Ať byly sebehnusnější.
Už znáte možnosti. Dva předchozí autoři si vybrali stanici ostrovní – tedy s nástupištěm uprostřed. Je náročnější na prostor. Rozšiřuje viadukt, hýbe s jeho konstrukcí, poněvadž mění polohu kolejiště a přetvarovává jej. Uživatelsky je velmi komfortní. Pohybujete se v úrovni terénu, žvýkáte rohlík v párku, směr nahoru znamená vždycky odjezd, až tam si vyberete kam. Nepřemýšlíte, nehledáte. Stanici obslouží tři uzlové body, lehko je najdete. Obsahují vše. Výtah, eskalátor, i nárazové pěší schodiště, automaty na lístky, informace ... Naproti tomu boční nástupiště preferují hladký průběh estakády (tedy dopravní stavbu) a veškeré komunikační rozhraní musejí přesunout na fasádu – toto rozhraní se pak chtě nechtě stane hlavním architektonickým tématem zastávky. Vojta k prefabrikovanému viaduktu z boku přicvakl dvě boční nástupiště. Ostentativně mezi nástupištěm a estakádou ponechal distanci, aby zdůraznil … distanci. Pod estakádu vložil buňky (které jsou nezávislé na konstrukci estakády). Obraz doplnil jedním z archetypů železniční zástavky – stříškami, takřečenými „vránami“. Nemůže být nic ošklivějšího a zároveň nic hezčího. Prostě to je. Vy si toho vlastně nemáte všimnout. Sledujete? Už si toho nevšímáte. Je to jen zastávka. Neviditelná.
Vidím ji. Je na pohled příjemná a občansky pochopitelná. Součástí průmyslového prototypu je použití nostalgického dekoru – tak se to u nádraží patří (dlažby..). Přerušované stříšky by asi lezly na nervy nejen mě. Myslím, že bylo potřeba se rozhodnout jednoznačně. Nemusely tam být. Na lidi by prostě pořád pršelo, no a? Nebo by na lidi vůbec nepršelo, no a?
Největší slabinou zastávky je pěší komunikace z parteru na peróny. Vystoupete pěšky pět metrů rozdílu. Během toho na vás případně prší. Předem se musíte dobře podívat, kterým směrem jedete. Chvíli zaváháte, jestli se lístky skutečně dají koupit až nahoře, nebo máte předtím jít hledat automat. Eskalátory nejsou k dispozici. Výtahy by také narušovaly klid asketické zastávky, tedy jsou jen někde. Vy máte za úkol je najít a počkat. Jedete-li opačným směrem, najdete průchod a obejdete obchody v parteru. Ne. Není to extra pohodlné a přátelské. Ale vypadá to tak. Jsem si jist, že Vojta mířil k velmi přátelské zastávce. Tak příště bude pracovat s premisou, že to nejošklivější, co by nejradši neviděl, je bohužel zároveň to nejdůležitější na domě, který dostal za úkol a přesně na to se soustředí.Tady se pořád někdo na něco ptá a cestování je dobrodružství, říkala moje babička od dráhy.
AUTORSKÝ TEXT
Zastávka Výstaviště je na trati nová a bude sloužit jako doplňková stanice příměstské železniční sítě. Jako taková bude využívána převážně o víkendech, kdy se lidé svezou vlakem do Stromovky, a pak především nárazově při pořádání fotbalových zápasů v blízké aréně a při akcích Výstaviště, které mají potenciál přitáhnout lidi i ze vzdálenějšího okolí. Místní budou i nadále většinově využívat MHD.
Vzhledem k těmto důvodům navrhuji zastávku jednoduchou a prostorově úspornou, která potvrdí roli Výstaviště jako hlavní solitérní budovy a subtilním viaduktem uvolní její severo-jižní kompoziční osu - ulici Dukelských hrdinů. Stanice dále vytvoří nový parter pod navrhovanou tratí, protože okolní domy jej postrádají.
Zastávka je poskládána ze samostatných základních stavebních částí - ocelový viadukt ke kterému se ze stran přimknou konstrukčně nezávislé peróny a ze spodu pod něj vkládám parter. Po severní straně parteru běží podloubí otevírající se směrem k Výstavišti.
Peróny po stranách trati nechávají lidi komunikovat s ulicí a vyvaruji se díky nim tvorbě nájezdových oblouků před ostrovní zastávkou, které rozšiřují trať a ohrožují zachování chráněných drobných parkových objektů. Zastřešení zastávky je jen nad jejími komunikačními částmi, neboť zastřešení všude by bylo předimenzované a zbytečně zakrývalo výhled domům za sebou. Jedinými zdobnými prvky stanice jsou dlažby s ornamenty, neboť když člověk čeká na vlak a nudí se, tak je vždy lepší koukat na něco pěkného, než jen tupě před sebe do betonové zdi.
další práce stejného zadání jsou zde
more projects with the same semester task
Žádné komentáře:
Okomentovat