Jenda
Veisser je další z autorů většího zásahu
do veřejného prostoru. Elsnicovo náměstí je navrženo poměrně konzervativně
a s klidem: odkrytá Rokytka, před Palácem svět je nábřeží, zámecký park svažující
se k Rokytce, protíná pokračování oblíbené pěší trasy podél řeky. Oč je
levá část řečeného prostoru civilnější o to je náměstí dr. Holého
neformálnější. Náměstí se svažuje k hladině Rokytky.Jeho tématem je průmyslové
rameno řeky: přístavní betonové vany, suché doky, zdánlivě slepé. Myslím, že
v konečném návrhu je prostor prezentován drsněji než by působil a i bez
ohledu na podání bych přemýšlel o jeho přesnějším významu. V betonové vaně jsou hřiště a zázemí
akcí, trhů ... Je velice těžké
navrhovat zdánlivě rostlý, tedy jako kdyby původní nově obydlený industriální
prostor. Hrana kýče je velice blízko.
Tématem domu
je různost zástavby Zenklovy ulice, reps. Rozdílnost její uliční a odhalené
zadní, rozsypané fronty. Podobná úvaha jako Romana, ale úplně protichůdná
estetika. Dům zdánlivě působí jako jednoduchý skladebný systém, ve skutečnosti
je to romantizovaný chaos. Velká okna, repetice a beton ukazují kamsi do
Japonska, ale ani tam není dořečeno. Nakročím, nadechnu se a zaskočí mne
zbytečné detaily, třeba dělení oken. Když už, tak už! Chtělo by se mi zařvat. Dořečená tvrdost může ve výsledku působit
jemněji a adekvátněji než váhání. Tvrdost domu přece láme luxusní materiál –
červený probarvovaný beton. Uvnitř domu jsou prostory s jasnou a hotovou
estetikou, která mi nedává příliš svobody, ale klientelu si přesně představit
dovedu.
Shodli jsme
se, že návrh je kvalitní, má velký potenciál, ale jako kdyby mu chyběl poslední
krok. Zaostření, či soustředění. Použití archetypu či reference, jako
záchytného bodu nebo naopak ještě větší abstrakce. Takhle je výsledný dojem
atraktivní, ale matoucí. Je to jemné a romantické nebo brutální a nepatřičné? Je
to komfortní dům nebo syrové kontejnery? Kontrastní nebo intaktní? Chybí
vyčištění výrazu, vstřícné mrknutí okem, sebeironie a lehkost. Další
z projektů, nad kterými přemýšlím. Měli jsme víc tlačit na pilu? U autora
jako Jenda Veisser myslím nepatřičné – zanedlouho z něj bude jemný a
citlivý architekt. Více času a klidu? Co
si myslíte?
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
Elsnicovo náměstí - Libeň
|
 |
AUTORSKÝ TEXT
Oblast podél Rokytky
není centrem, nýbrž rozhraním. Rozhraním mezi městskostí "Palmovky" a
maloměstskou Starou Libní. Zámek má právo na dotek s říčkou. Odkrývám Rokytku.
Náměstí Dr. Václava Holého chápu jako sídlištní náměstí - přívětivý, svobodný a
trochu drsný prostor pro hrátky na které jinde není místo. Dům chce být
libeňský. Drží Zenklovu ulici. K Rokytce se jeví více jako shluk domů
nahromaděných přirozeným vývojem.
Minulost
Území, které zkoumáme
bylo od pradávna ovlivněno dvěma základními faktory. Severojižní cestou a
říčkou Rokytkou. Tvrz (později zámek) byl vybudován na kopci nad soutokem
Rokytky a Vltavy. Rokytka byla vždy spíše barierou než spojujícím elementem.
Osídlení vznikalo podél cesty, dále od říčky, která znamenala nebezpečí.
Židovské město, bylo založeno v místech dnešního Metrostavu, v místech častých
povodní jako zcela nouzové řešení, ne náhodou odříznuta říčkou Rokytkou od
osady Libeň. Továrny průmyslové , výstavba činžáků i dnešní vývoj s ohniskem Na
Palmovce kompletně destruoval a přestavěl Židovské město i vše na jih od
Rokytky. Rokytka však svojí magickou silou novou výstavbu přes sebe přelít
nenechala. Betonové přemostění před automatem svět je mementem tohoto boje.
Libeň jako souměstí mělo vždy několik charakterů. Jiný charakter má Zámek a
podzámčí, Stará Libeň, která si do dnes uchovala svoji historickou strukturu,
činžáky vystavěné na zelené louce a Zdevastované Židovské město. Tyto rozdílné
charaktery se střetávají na místě, kam navrhuji bytový dům.
Naše území není
centrum, ale rozhraní a tak je k němu potřeba přistupovat.
Podzámčí
Odkrývám Rokytku,
svah od zámku se dostává až k říčce, přírodní břeh, pokračování aleje. Vše
součástí zámeckého parku. Zámek znovu nabývá své vznešenosti. Skví se na kopci
nad vodou.
Na jih od Rokytky
Bloková zástavba
překrývá židovské město. Tato část Libně chce mít městský charakter, ulice,
nábřeží podél Rokytky. Náměstí Dr. Václava Holého je dnes rozpačité. Nedokáže
konkurovat přirozeným centrům Libně, není ani parkem. Navrhuji z něj učinit
univerzální prostor, kde bude vše možné. Plácek za městem pro hraní i cirkus.
Od Trhů po v zimě bruslení, v létě koncerty, festivaly, lunaparky, jarmarky.
Aby dění nerušilo a prostor byl propojen s Rokytkou,
navrhuji snížit terén náměstí o cca 3m. Vzniká jakýsi opuštěný dok, betonové
koryto, rozšířená náplavka. Na Rokytce stavím jez v místech bývalého mlýna.
Mírně tak zvedám hladinu v jejím meandru. Místo kam zajdu když nechci být
rušen. Se slečnou, sám, nebo se opít s kamarády.
Bytový dům
Parcela je na samém
konci Staré Libeňské zástavby při Zenklově ulici. Na místě střetu libeňských
charakterů. Bytovka na ně reaguje. Respektuje Starolibeňskou zástavbu na sever
od školy. Přejímá její principy. K ulici drží pevnou fasádu. Fasáda je
pevná. Otáčí se k zámku. Stavba se směrem k Rokytce prezentuje jako součást
staré Libně. Je v kontrastu k blokům přes řeku. Přimyká se zahradami a svoji
skutečnou velikost zastírá. Můj dům respektuje školu, nebrání ani možnému
využití školního pozemku pro případnou dostavbu školy. Ke školnímu dvoru působí
chtěně nedokončeně. Vnitřní dvůr, polosoukromý prostor, je komunitní místo,
místo sousedského potkávání. 10 bytů má přímo vstup do tohoto prostoru.
Součástí je altán k sousedskému klábosení. Velkou část dvora zabírají soukromé
zahrady a terasy. Snaha různosti bytů, pro různé sousedy. Stavba přes své
čerpání z rozpolceného charakteru Libňě chce být jednotnou. Chce přidat svůj
díl do Libeňské skládanky. Užívám barvený beton pro její sjednocení. Okna se na
fasádě zvětšují směrem od školy a gradují nad Rokytkou. Dům jimi stvrzuje svoji
současnost.
|
Žádné komentáře:
Okomentovat