Zákon o
bydlení z roku 1901 by se dal v Holandsku považovat za první
politický impuls k systémovému přístupu jednak k rozvoji bydlení a zároveň
plánování města. Slovo "zároveň" má klíčový význam. Synergie je stav, kdy
spokojeni jsou všichni. Druhým klíčovým slovem je motivace. Telegraficky lze význam Zákona zúžit na
princip: město poskytovalo podporu, respektive bylo ze zákona povinno garantovat
hypotéku pro libovolný subjekt, který splnil zákon o bydlení. Protože v Zákonu o bydlení byly obsaženy i klíčové
nástroje pro rozvoj plánovaného města, byly spokojeny všechny zúčastněné
strany: městské správě vyrůstalo přirozenou iniciativou město jaké požadovala,
občané měli kde bydlet a stavitelé měli co stavět. Celkem jednoduché. Zákon dal
základ systému spolupráce tří subjektů: správy města, soukromého sektoru a kolektivních
bytových družstev. Vývoj vztahů všech subjektů se pochopitelně vyvíjel a
modifikoval. Politici se postupně naučili formou motivace zasahovat do rozvoje
města. Jako laický modelový příklad lze uvést stav „onemocnění“ části města – například
vznik ghetta. Správa města má v takovém případě nástroje, které okamžitě použije
k nápravě. Nástroje jsou jednoduché: splníš-li určité podmínky, snížíme ti
daně, poskytneme dotaci a podobně. Do slova podmínky si dosaďte antidotum
napravující libovolný patologický jev. V roce 1902 to byla podpora
malometrážních sociálních bytů , které byly o řád kvalitnější než předražené
spekulativní slumy (v zákoně bylo mimo jiné velmi přesně kvalitativně popsáno co je byt: hygienické normy,
rozměry, plochy …) . Později to byl stejný tlak na vznik adekvátního bydlení
pro střední třídu. Tedy solidní středometrážní byty. Výsledek podpory bydlení pro střední třídu v roce 1927 předčil očekávání a přinesl další souvislosti. Zákon například zakotvoval
povinnost vypracovat obcím nad 10 000 obyvatel plán rozvoje města a
každých deset ho aktualizovat … Příkladů lze uvést spoustu, stejně tak jako
přeložit zde celý Zákon. Není to důležité. Podstatný je princip. Od té doby
uplynulo více než století, ale myslím, že princip není jiný. Výsledkem není jen
kompaktní město, ale tradice státu (města), považující strategické plánování za svojí
povinnost.
Paradoxní,
ale po chvíli přemýšlení logický fakt je, že Zákon o bydlení v roce 1901
iniciovali holandští liberálové. Dostali bychom se do složitějších úvah o
definici svobody, zodpovědnosti, občanství, ale není to cílem této eseje.