Jsou křehcí. Není tak těžké někoho donutit udělat to, co
bychom si přáli. Otázkou je, k čemu by to bylo. Success. Samozřejmě. Jsme
ateliér, který je tendenční a nedělá cokoliv. Chceme přece výsledky. Máme
program a chceme jej učit. Kdysi jsem měl diskusi s jedním slovutným
architektem. Tvrdil mi, že v atelieru je potřeba nechat svobodně rozvíjet
studentovu osobnost. Po chvíli upřesňování pojmů jsem pochopil, že tím myslí,
nechat ho dělat i to, čemu učitel nerozumí. Odpověděl jsem mu: „Zkuste si
představit, jak Louis Kahn konzultuje Franka Gehryho.“ Architektura je jedna.
Vidění světa ne. Ve své roli by v ten moment byl Louis Kahn laikem.
Nerozuměl by. Výsledkem by bylo oboustranné trápení. Můj učitel, než mě vyhodil
z atelieru, mi řekl: „Demokracie končí přede dveřmi našeho atelieru. Tím,
že jste je otevřel, jste se rozhodl, že se budeme pokoušet mluvit společnou
řečí. Budeme se pokoušet dorozumět. I v rámci jedné tendence je to těžké“.
Druhý den mě vzal zpět.
Markét přišla s něčím, co výrazně vybočovalo z hranic našeho
atelieru (viz.video) . Nad prvním obrazem domu nám málem vypadly oči z důlků. Rozhodli
jsme se její práci konzultovat v rámci naší kompetence. Tedy tak, jak jí jsme
schopni rozumět my. Opravil jsem si názor. Je to možné. Není možné přistoupit
na hru studenta a pokoušet se rozumět jeho světu a laicky ho rozvíjet. Do
atelieru přišel proto, aby porozuměl mému. Je však možné jeho svět konzultovat
prizmatem mého.