Jsou křehcí. Není tak těžké někoho donutit udělat to, co
bychom si přáli. Otázkou je, k čemu by to bylo. Success. Samozřejmě. Jsme
ateliér, který je tendenční a nedělá cokoliv. Chceme přece výsledky. Máme
program a chceme jej učit. Kdysi jsem měl diskusi s jedním slovutným
architektem. Tvrdil mi, že v atelieru je potřeba nechat svobodně rozvíjet
studentovu osobnost. Po chvíli upřesňování pojmů jsem pochopil, že tím myslí,
nechat ho dělat i to, čemu učitel nerozumí. Odpověděl jsem mu: „Zkuste si
představit, jak Louis Kahn konzultuje Franka Gehryho.“ Architektura je jedna.
Vidění světa ne. Ve své roli by v ten moment byl Louis Kahn laikem.
Nerozuměl by. Výsledkem by bylo oboustranné trápení. Můj učitel, než mě vyhodil
z atelieru, mi řekl: „Demokracie končí přede dveřmi našeho atelieru. Tím,
že jste je otevřel, jste se rozhodl, že se budeme pokoušet mluvit společnou
řečí. Budeme se pokoušet dorozumět. I v rámci jedné tendence je to těžké“.
Druhý den mě vzal zpět.
Markét přišla s něčím, co výrazně vybočovalo z hranic našeho
atelieru (viz.video) . Nad prvním obrazem domu nám málem vypadly oči z důlků. Rozhodli
jsme se její práci konzultovat v rámci naší kompetence. Tedy tak, jak jí jsme
schopni rozumět my. Opravil jsem si názor. Je to možné. Není možné přistoupit
na hru studenta a pokoušet se rozumět jeho světu a laicky ho rozvíjet. Do
atelieru přišel proto, aby porozuměl mému. Je však možné jeho svět konzultovat
prizmatem mého.
Společná práce s Markét se podařila. Výsledný produkt
mohu kritizovat, ale není to třeba. Produktem není projekt, ale naše společná
diskuse. Risk se vyplatil. Je hrozně jednoduché sebrat studentovi vítr
z plachet a udělat z něj pitomce. Skvělé je, když se podaří nevzít mu
jeho osobitost a nechat mu volnost vývoje. Následující semestr se k nám Markét
přihlásila podruhé. Její hravost a osobitost zůstala, ale výsledek byl odlišný
od toho, co jsem právě zavěsil. Sebejistější a méně studentský. Esence Markéty
Součkové je v něm stále. To konečně posoudíte sami, až budeme zavěšovat letní
semestr minulého roku.
A k tomu co zde visí? Výrazně neekonomické. Anything
goes. Hravé, fantazijní až k hranici naivity a společenského kýče. Přesto
jsme přesvědčeni, že by si dům svoji klientelu našel. Ekologicky orientované bývalé
hippie? Možná. Museli by na to mít peníze. Movití alternativci. Betonový bunkr
vrůstající do bývalého náhonu postupně pohlcuje zeleň. Po betonových stěnách
stéká voda a mech zapouští nové a nové spóry. Po zelené střeše se dá chodit
jako po velkém řopíku. Několik dalších seniorů má v jeho blízkosti navrženy domky,
odkazující na kontejnerové městečko. Dva pokoje na jedno schodiště. Hrůza
každého investora. Plech, železo, dřevo, rez, zahrádky. Vše v akordu s místem.
Nebylo jednoduché to konzultovat. Bylo hrozně jednoduché to celé shodit ze
stolu. Jsem moc rád, že jsme to neudělali. AUTORSKÝ TEXT
Dámy a pánové, nechte se, tak jako já, unést na vlně řeky Rokytky.
Rokytka je úplně tenká nit, takové skoro nic kroutící se Prahou. Má však
ohromné schopnosti a kudy projde, tam čaruje. Umí naladit všechny možné
atmosféry. To díky ní je tenhle kus země v Podvinní tím, čím je. Místem, kde se
zapomíná na randál velkoměsta, kde hučení jezu, ptačí zpěv a šepot stromů
vytváří prostředí pro regeneraci lidských duší.
Tam, na rozhraní Rokytky, housenkové zástavby a parku Podvinní, se
nachází jedno velmi speciální místo. Má tvar hokejky s tlustou čepelí, stoupavý
charakter a je lemováno krajkou mohutných olší.
Hranici čepele směrem k parku vytyčil bývalý náhon, který dávno vyschl a
nechal se pohltit místy neprůstupnou džunglí. Člověk se málem bojí přiblížit,
aby ho to taky nepožralo, a tak si náhon dál, v klidu a míru, mizí pod nánosy
zeleně a tiše pustne. I díky tomu se téměř veškerý pohyb a dění v okolí
odehrává podél břehů říčky. Život tu jen tak plyne, rovnoběžně s Rokytkou,
tempem podobným jako voda v ní, a změna rytmu je spíše jedinečná. Rokytka není
cílem, je cestou a to je právě to, co se mi moc nezamlouvá. Chci zařídit, aby
se toto hokejkové místo stalo důležitým bodem, vyhledávaným cílem a co víc,
chci, aby bylo domovem jedné velmi specifické skupině lidí. Lidí, kteří rádi
pozorují, pomalu se pohybují, chovají se tiše a jsou obaleni nánosy vzpomínek,
stejně tak, jako je místní náhon zahalen do vrstev zeleně. To jen ta nejstarší
generace dokáže tohle místo naplno žít a ocenit. Bude s láskou poslouchat
ticho, které tu křičí do všech stran a přirozeně splyne s tou tichou
nehybností, která tančí kolem nás.
Postavím tu bydlení pro seniory. Chci co nejméně ukousnout z divokého
charakteru přírody, která tu panuje. Chci místo zpevnit, vytyčit hranici
zahrady housenkové zástavby, která tu naší hru s náhonem a Rokytkou ani trošku
nehraje. Chci dům včlenit do terénu, který tu zformoval už kdosi přede mnou.
Stavím na hraně koryta suchého náhonu a vkládám dům do náruče přírody, do
takového zeleného hnízdečka, které ho ochrání před nebezpečím města. Nechci
víc, než vytvořit další vrstvu, další slupku na této cibuli a následnou režii
svěřit do rukou přírody, ať si s novým elementem pracuje dál tak, jak jí apetit
zavelí. Počítám s tím, že jednoho dne dům zaroste zelení, že džungle ho pohltí
a pouze černé siluety tichých pozorovatelů v rozsvícených okýnkách, budou deklarovat
přítomnost domu pro seniory ukrytého ve chroští.
Kdože
je můj senior? To člověk hledající útočiště, klid a pohodlí v lůně syrové
přírody by tu chtěl asi žít. Člověk dobrodruh, člověk zasněný, člověk požitkář,
s kapkou punku na duši, člověk rybář a zahrádkář. Milovník řopíků, olezlých zdí a zrezlého
plechu. Až já budu jednou senior, chtěla bych tu žít. Bavilo by mě šplhat se na
střechu. Hledala bych všechny možné způsoby, jak ten vrchol pokořit. Po
některém ze schodišť, dokud zdraví dovolí, skrze knihovnu nebo si cestou dát
vířivku a jindy zas výletem přes okolní zahradu, po cestě stoupající od řeky až
na vrchol. Nahoře bych se cítila svobodná. Nechala bych vítr, ať mi cuchá
vlasy, bloudila bych mezi keři, potkávala záhony bylinek a trhala kvítky, jindy
bych poseděla s kámoši na některé z vyhlídek. Čučela bych dolů na zem a do
korun stromů, pozorovala ptáky a veverky a švitoření dole v parku. Ráda bych
poslouchala jez a bloudila po cestách lemujících a křižujících říčku. Bavilo by
mě, jak se okolí mění v ročních dobách a jak Rokytka plyne stále pryč, bez
ustání dál a dál, žene se do neznáma, stejně tak, jako čas, který odplouvá s
mým životem.
Žádné komentáře:
Okomentovat