Ze zadání do zadání a zpět

Zhruba na týden přerušujeme zavěšování prací minulého semestru. Pracujeme na zadání pro letní semestr. Zítra odpoledne bude viset ve škole na nástěnce, na školním internetu a večer, košatěji - s fotkami a videem, na tomto blogu. Nějaký čas zůstane první v pořadí, bez nových příspěvků. Zadání jsme připravovali s vědomím toho, co studentům podle našeho mínění chybělo. Ze zadání do zadání tedy nejdeme náhodou. Souvislosti. Studentům dělala problém nejen typologie bydlení ale především zachycení přirozeného komfortu, pohodlí, solidnosti, intimity, detailu domu. Stejně tak byl problém s artikulováním veřejného prostoru. Na podrobnou diskusi o jemnostech bydlení, obrazu domu a domova bylo méně času, než bylo třeba. Zadali jsme velký objem. K velkému objemu jsme se více, či méně naučili přistupovat. Tentokrát to tedy prohodíme. Bude dům, bude bydlení, nebude to velký objem, bude čas na subtility. Veřejného prostoru bude naopak více a bude složitější. Budou i doplňkové funce. V neposlední řadě přibude důležitý městotvorný prvek: voda. Řešením domu (domů) půjde předefinovat zadaný veřejný prostor ... který bude mít stejně jako minule sám o sobě nejednoznačný výklad, tedy různá řešení. Bude ovlivňovat a navazovat na široký kontext. Opět budeme navrhovat v území, které je aktuální a "v pohybu". Zadání bude otevřeno i pro bakalářský stupeň. Povede-li se nám splnit cíl letního semestru, budeme moci na chvilku opustit téma bydlení a věnovat se dalším tématům, která nám leží v hlavě ... ale to jsou předčasné úvahy. Prozatím roadmovie:

odevzdávka David Balajka - 7.semestr - zimní 2011

Všichni studenti měli stejné zadání. Parcelu v Karlíně u paty vrchu Vítkov. David si řekl o jiné zadání. Rozhodl se řešit samotný Vítkov. Později se ukázalo, že to byl šťastný tah. Protože prezentujeme společně, dělal David ostatním studentům nenápadnou zpětnou vazbu nebo spíš připomínku: Vítkov není jenom ta zelená strmá stěna, na kterou koukáte zpod trati. (v dalším semestru jsme model kombinace dvojího zadání zopakovali: celý atelier řeší Elsnicovo náměstí a bytový dům a dva z nich říčku Rokytky jako celek) Zde je Davidův projekt:

odevzdávka Zbyněk Mrkus - 9.semestr - zimní 2011

Zavěšujeme další práci zimního semestru. Princip Zbyňkova návrhu spočívá v rozdělení území na dvě části. To širší - východní, blíže k Lyčkově škole ponechává parcelu prakticky v původním stavu jako resentiment původního, obyvateli Karlína neformálně užívaného placu. Na tomto placu staví objekt knihovny, komunitního hobby centra, hřiště, skate vany pod zdviženou knihovnou… Objekt je inspirován industriálními stavbami Karlína a je umístěn co nejblíže k patě kopce. Zároveň odstiňuje prostor od vlaků a ponechává co největší místo pro neformální aktivity, dnes typické pro toto místo. Navrhovaný objekt je vlastně iniciací pro formálnější kulturní rozvoj současného užívání místa. Drobný posun otisku doby a fixace, udržitelnost současného genia-loci. Druhá, užší část pozemku – tedy de-facto proluka Pernerovy ulice, je hustě zastavěná obytnými bloky a mezi nimi je v ose ulice Šaldovy vstup na plánovanou vlakovou zastávku.

odevzdávka Jan Alinče - 11.semestr - zimní 2011

Zavěšujeme druhý semestrální projekt ze zimního semestru. Opět napřed obrázky, potom plachta a autorský text, na konci video. Na něm je vývoj Honzovy práce a záznam prezentace před oponenty - doporučuji shlédnout. Na úplném konci je naše hodnocení.

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Jan Alinče 11.semestr 2011/12

příprava nového zadání

odevzdávka Tomáš Feistner - 7semestr - zimní 2011

Zavěšujeme první odevzdávku. Nejprve obrázky, potom plachta a text autora, na konci video. Na něm je průběh Tomášovy práce a záznam prezentace semestrálního projektu. Na úplném konci hodnocení.

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Tomáš Feistner 7.semestr 2011/12

 

SOLITARY: Lucky losers - happy winners

V průběhu semestru jsem studentům pouštěl hudebníky, kterých si tak či onak vážím. Častokrát z toho vycházeli soliterní jezdci. Slíbil jsem tedy nedělní přílohu toho tématu.

V devadesátých letech se obecně fňukalo nad tím, že mp3 zabije hudební trh a „hudby bude méně“.  Nejenže tento posun nezabil hudební trh, ale hudby je více. Nesouvisí to pouze s nějakým mp3, ale také se změnou aparátu, na kterém se dá dělat „rokenrol“ a především nechuť být součástí průmyslového odvětví. Nový diskurs bohužel nezahubil továrny typu U2 ale trochu je znejistil, (papež a irská vláda těm zasloužilým umělcům dozajista pomůže). Soudobou hudbu už delší dobu hledejte jinde než v katalozích CBS. Distribuce, anonce a produkce nosičů se přesunula na net a přímo na koncerty. Na přelomu století se některé kapely začaly, ne náhodou, pojmenovávat po mezinárodních korporacích (Panasonic – svůj soud posléze prohráli a jmenují se Pan Sonic), nebo po  holyvůdských hvězdách (Charles Bronson, Philip Seymour Hoffmann …). Najít o nich něco smyslupného na netu je skoro nemožné a vyhledávací mašinky na ně nestačí. Vzkaz je jasný: přijď na koncert. Do detailu dotáhli metodu v polovině minulého desetiletí „witch house“ – jejich názvy se skládají ze značek a symbolů, které sice najdete v mapě znaků, ale gůgl je neumí. Většinou je to proložené spoustou trojůhelníků, takže někdy sedí název „triangle core“. My starší občas říkáme triangle shit, protože i z této „avantgardy“ se rychlostí světla stala manýra.

Když jsem byl malý, chtěl jsem mít kapelu. Bylo to dost komplikované a neměl jsem peníze na všechny ty kraviny kolem“ kytara, zesilovač …“  Upřímně řečeno, neměl jsem náladu ani na spoluhráče. Tyto hendykepy se změnily. Kapely zakládají jednotlivci. Tvoří mezinárodní komunitu, většinou se osobně znají, nebo o sobě vědí. Na svůj ekvipment nepotřebují kolonu kamionů. Stačí jeden kufřík (Sewn Leather), nebo si mašinky balí do svetrů mezi oblečení (Ignatz). Přijedou, rozbalí, zahrajou, prodají pár kazet, po koncertě dají pivo s publikem a zítra jsou jinde. Někdy zůstanou na dýl. Záleží na místním prostředí a lidech. Sewn Leather v Praze ani nedohrál koncert a rychle zmizel. Spousta z nich rezignovala nejen na hudební průmysl, ale i na vydávání ucelených „elpíček“.  Náhodný soubor tracků, který si koupíte na kazetě, nebo na CD, patří do série několika kusů, příště to bude jiné. Častokrát kupujete splity – tedy nahrávky několika projektů, které se sešly v jeden čas na jednom místě na netu, nebo ve fyzickém reálu.
Slíbil jsem výběr svých oblíbenců. Protože je jich hodně, bude to nucený výsek, který v případě odezvy bude mít pokračování.

známkování

16. ledna proběhlo známkování. Tedy přesněji: interní hodnocení probíhalo celý čtvrtek 12.ledna, šestnáctého jsme známky studentům řekli a zapsali. Známkování nemám rád. Nikdy jsem neměl. Na střední škole mi bylo hrozně líto, že si nemůžu při zkoušení formulovat otázky sám. Vzdělávání mě bavilo, ale pamatoval jsem si jiný druh média, než se mě většinou kdo ptal. Zajímaly mě informace, jejich analytické sestavování a praktická aplikace, nezajímaly mě data bez kontextu. Přesněji: nemám schopnost si je zapamatovat.
Teď jsem si to vyzkoušel z druhé strany. Je to hrozně těžké. Nejraději bychom všem kdo absolvovali náš ateliér dali jedničky. Byli dobří a dělali maximum. Pracovali jak nejlíp uměli. Maximum se oceňuje maximem. Za každým člověkem se skrývá příběh. Někdy dal maximum, ale podle svých kritérií. V tu dobu se mu třeba v životě dělo něco důležitějšího než architektura. Když se zamiluji (což nebývá často), vezmu si v práci blíže neurčené volno. Klientům zavolám, omluvím se a řeknu, že mě v životě potkalo něco důležitého.  Smyslem života je život. Smyslem studia je osobní vývoj. Nejraději bychom s Ondřejem udělili pouze „absolvoval(a) vs. neabsolvoval(a)“ a každého práci ohodnotili slovně. Na škálované známkování je potřeba být chladnokrevný, nebo velice citlivý. Nikdy však nebude dokonale spravedlivé.
Dalším faktorem je to, že před známkováním bychom museli podrobně projít školu, a porozumět maximu ostatních, protože s těmi se naši studenti známkou poměřují. V našem atelieru to měli studenti extra těžké. Dostali velký objem práce a propracovaný návod, jak si řešení co nejvíce zproblematizovat. Varovali jsme je předem a to mě uklidňuje.
Toto je matrice udělených známek:

Ve finále jsme známkování věnovali celý čtvrtek dvanáctého a zjistili jsme, jak důležitá zpětná vazba to pro nás byla. Znovu, s odstupem, jsme s Ondřejem o každém projektu diskutovali, vzájemně si argumentovali.  Bavilo nás to. Ve způsobu známkování jsme nakonec zvolili kombinaci dvojí metody: Dali jsme známky. Na šestnáctého jsme svolali INDEX SESSION. Verbálně jsme zhodnotili práci atelieru jako celku a každému studentovi veřejně řekli slovní hodnocení. V tu chvíli jsem zažil pocit skutečného zakončení semestrálních projektů. Posléze jsme se společně přestěhovali do Klubovny Povaleč a náležitě zakončili zakončení.

Co se nepovedlo nám? Řeknu to hlavní. V našem atelieru byl kladen hlavní důraz na kontext a kvalitu života. Nikoli na efekt. V kontextu Karlína návrhy neprudí, nejsou agresivní, sousedsky zvou. Diskuse o tom, jak organismus města přijme transplantovaný orgán byla hlavní, spolu s diskusí o komfortu života. Tedy vznikly propracované projekty, které nabízejí vnitřní pohodlí, pohodu, neformálnost, sousedství. Nepodařilo se nám spolu se studenty v konečném výstupu tuto esenci vytáhnout jako hlavní téma. Není viditelné a zřejmé. Tohle je potřeba příště napravit. Tedy oznámkovali jsme se: „c & c“. Šlo to líp, šlo to hůř, víme co zlepšovat. I za touto známkou se skrývají příběhy. Obecně by nám v průběhu semestru pomohlo, kdyby nás studenti důsledněji kritizovali, líp by se nám pracovalo.

Co bude dál? Připravujeme nové zadání. Přemýšlíme, co všechno můžeme zlepšit v příštím semestru. Přemýšlíme o organizaci a administrativě atelieru. Kupříkladu o smysluplném počtu studentů. V následujících týdnech na blog zavěsíme projekt po projektu, spolu se záznamem závěrečné prezentace, pokud se to podaří. Přednost má příprava nového semestru.

AVL - Atelier Van Lieshout

Jsme zhruba v polovině akademického roku. Je odevzdáno. Myslím, že je ten správný čas pověsit opravdu pěkné číslo. Van Lieshout je holandský umělec? architekt? magor? důlní kanárek? anarchista? ... který, jak by se mohlo zdát, nemá s koncepcí našeho školního atelieru nic společného. Navzdory tomu to tak je … i když ve finále se (možná) jedná o dobře artikulovanou antitezi.
Institucionalizovaný bastl, typologie konzumu, komentáře naivní touhy po univerzalitě a dokonalosti, čistotě a sexappelu. Autonomie, nomádství, odcizení, industrie, technokracie, autodestrukce, autoerotika, ale rozhodně ne autocenzura ... Joep Van Lieshout mne prostě inspiruje a nutí přemýšlet. Proto ho přidávám do zdrojového kódu. Vzhledem k tomu, že momentálně studenti nepracují na projektu, není třeba se obávat, že budeme pozítří konzultovat laminátovou díru do prdele.

V pokračování je vyjma fotek opět video:

 

shot by shot movie + pozvánka

Master Plan

Žijeme NONSTOP

ATELIER KEMPE THILL

ATELIER KEMPE THILL je další z ateliérů, které potřebuji zavěsit. V poslední době naši studenti častokrát v rámci kritiky slyší pojem „samozřejmý komfort“ nebo „obraz domova“ „praktické pohodlí“. Návrh obytného souboru není formální hra. Nezajímá nás bezcílné posouvání okénky. Vybízíme studenty, aby metodou animace, tedy představy reálného filmu, navrhli v jejich domě obyčejné pohodlné věci a netrápili se formálnostmi. Vím-li na začátku návrhu „o čem dům bude“, vytvořím-li později propracované prostorové schema, navrhne se mi dům skoro sám. Jistě, zjednodušuji, je to mnohem komplexnější a jednotlivé fáze návrhu se v akordu prolínají. Přemýšlím-li o schématu, mám v hlavě zároveň obraz domu, vím tedy i hloubku osazení okenního rámu, materiál vstupního portálu atd... obyčejný a neformální rozhodně neznamená nudný, tuctový. Naopak, hledání autentické osobitosti je cílem práce atelieru. Osobitost hledám ... hledáním obrazu. Při psaní se trochu ošívám. V každém pojmu si lze hodně nerozumět.
Práci ATELIERU KEMPE THILL záměrně uvádím realizací obytného bloku, kde je zřetelné, že architekt nekomplikoval bitevní pole, myslel na komfort obyvatele a našel jednoduchou cestu z bodu A do bodu B. Práci uvádím mimo jiné proto, že mu předcházelo zavěšení několika ateliérů, které pracují s ornamentem, tradicí, řemeslem, stavitelstvím, rukodělným detailem. Na pracech našich studentů se to zřetelně odrazilo. Trochu jsme se s Ondřejem polekali. Nenabízíme návody a už vůbec ne estetický kánon. Jejda. Rádi bychom otvírali cesty. Chceme, aby si naši budoucí kolegové uvědomili, že zdrojové kódy architektury jsou mnohem širší, než by se mohlo zdát z učebnic. Zatím jsme překvapeni, že si studenti berou z „nepapírových“ zdrojů méně než bychom čekali. A že jich je!
Dost jsem přemýšlel, jestli někde neděláme chybu. Proč třeba někoho nenapadlo vzít si…? Proč….? A proč…? Sliboval jsem to jednoduché ? Ne. Tak mám, co jsem chtěl. Dumám. Metoda našeho atelieru má dva základní kameny: 1.obraz 2.animace. Kombinací obojího se návrh mimochodně stává realistickým. Říkáváme všechno srozumitelně? Neopomíjím subtilní obrazy, které jsou mi předkládány a já je prostě „kulturně nečtu“?
KEMPE a THILL to s kontextem a subtilitou nemají paradoxně o moc jinak, než jejich „zavěšení“ kolegové. Jenom to není tak přehledné. Rukodělnost sice občas používají, ale stavitelský fundament interpretují běžným katalogovým prvkem. Specificky použitým. Prima. Hledejme svoje cesty. Pojem experiment má mnoho významů.

V pokračování je mimo fotek i video: