odevzdávka Michal Mráz - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Michal sám sobě připravil prostorově - typologicky těžký úkol. Do přízemí umístil všechny veřejné funkce domu seniorů a na střechu tohoto přízemí „klášterní dvůr“. Díky svažitému terénu je přízemí vlastně suterénem, tedy většina plochy nemá přímé světlo ani větrání. Klíčovým úkolem tedy bylo, jak obě patra propojit a zároveň osvětlit. Zároveň jak vtipně vyřešit prostorový rozvrh rozložitého přízemí – čtverec - opět souvislost s osvětlením a otevřeností, respektive výhledy ven i vhledy dovnitř.

Takový rébus lze vyřešit, když si předem určím hiearchii. Vymyslím několik uzlových témat, na kterých „srdce“ domu utáhnu. Michalovi se to nepodařilo. Projekt trpí nezaostřeností. Vsadil na příliš mnoho karet. Dům má spoustu hezkých míst a silných momentů, které však dohromady netvoří hiearchickou linku. Fascinující prostor vnější chodby otočené do parku a přes „double screen“ nechávající obyvatelům rozhodnout, zdali si otevřou výhled do parku (i zpět dovnitř) ...  vlastně se i při popisu použitých prostředků točím v kruhu, tak aby byl návrh čtenáři jednoduše srozumitelný. Pokládám si tedy relevantní otázku, jestli vytvoření těžko popsatelného labyrintu se spoustou míst, které je potřeba objevovat, není samo o sobě kvalitou. Ano. Mohlo by být, avšak ani na tuto kartu není plně vsazeno (nebo důrazně prezentováno?).

Vnějšek domu trpí podobným syndromem. Je velice solidní, pevný s jemným dekorem (vlys horní římsy, zábradlí ...) ale i zde chybí jasná pointa. Jako kdyby měl Michal strach odkrýt karty, sdělit na co vlastně sází.

Za zmínku stojí skleník stojící uprostřed klášterního dvora. To je skvělý nápad a v koexistenci s dvorem by pravděpodobně vznikl specifický a intimní svět domova. Navíc poměrně pragmatický. Skleník mimochodem stojí nad klubem důchodců v přízemí a druhotně jej osvětluje – další z mnoha na začátku zmíněných skvělých momentů. I u skleníku a dvora postrádám odvahu skočit do vody. Udělat to pořádně. Zdůraznit téma a následně z něj těžit.
Projekt Michal Mráze rozhodně není špatný ... ale zároveň ani dobrý. Odvaha je pravděpodobně klíčové slovo. Patří k němu i nutnost škrtat všechno nadbytečné a posilovat silná místa ... nebo naopak zesílit a tematizovat mnohost, labyrint. Je prostě potřeba zaostřit. Je potřeba doříct myšlenku. Až potom se autor dozví, zdali se spletl. Tady cítím mnoho zadních vrátek, a tudíž se Michal dozví málo.

AUTORSKÝ TEXT

Východiskem návrhu je teze ´domov seniorů jako příjemná varianta prožití stáří´. Nabídnut je dům velkorysý, s cílem poskytnout nejen pocit bezpečí, tolik nutný po změně domova, ale také volnost a vědomí, že můj život teď není v rukou jiných. Nastalé období života je nepochybně možné prožít s noblesou a grácií. Není cílem potenciál parcely využít jednostranně. Naopak. Čím raději tudy lidé půjdou, tím zajímavější interakce proběhnou.
            Odchod do domova seniorů je často vnímán negativně. Je to pravděpodobně tím, že tento akt odchodu z místa, které znám a mám ho rád, si spojím s přechodem do poslední fáze života, s tím, že smrt je na dosah a také s častou představou domu jako nemocniční stavby.
            Chtěl bych na tyto představy zapomenout a nabídnout obraz domova, ve kterém najdu trochu jinou, alternativní, kvalitu života, než na kterou jsem byl zvyklý doposud, nabízející možnost rozvoje duševního a fyzického, navázání nových přátelství a život v komunitě lidí blízkých věkem i každodenními problémy. Ale ghetto to není, lidé z okolí jsou vítáni.
            V hlavě mám obraz domu na dotek s přírodou, přeneseně i doslova. Dům je principiálně koncipován jako klášter. Směrem dovnitř se tváří velice neformálně, směrem ven naopak seriózně, nikoli však přísně či odtažitě. Z této strany je naopak velice transparentní. Nikdo se nemusí bát nahlédnout a vstoupit   do prostor v parteru, kde se oba světy mísí a zakusit esenci života tady. A naopak, já jako obyvatel, tu najdu rozptýlení. Mohu se zapojit do děje a snadno tu strávit celý den přesouváním se mezi vířivou koupelí, klubem seniorů či restaurací nebo si jen tak sednout a pozorovat  cvrkot lidí přicházejících a zase odcházejících.
            Den ale také mohu trávit uvnitř ve vyvýšeném dvoře. Můžeme ho nazvat rajskou zahradou. Je tu klid, vidím nebe, stromy z parku přečnívající přes střechu, jsem venku. Najdu tu také jedno zvláštní místo. Ač s průhlednými stěnami, přece s vlastním mikroklimatem. Místo, kde mohu na všechno zapomenout a meditovat při nenáročných, ale o to povznášejících činnostech. V tomto skleníku mám kout se svým záhonkem květin, ponk s nářadím nebo jen oblíbené křeslo. Mám to tu nejradši při dešti, kapky bubnují na průhlednou střechu a přece na mě nemohou, příjemně strávené odpoledne.
            Bydlet mohu sám nebo s partnerkou. Pokoj mám prostorný, s vlastní koupelnou a malou kuchyňkou a balkonem, ze kterého vidím na řeku a na lidi procházející kolem. S bezpečím bytu za zády. Tím, že část domu u řeky je na dotek vedle aleje stromů, opravdu se tam sotva vejde, mám koruny na dosah, jen se natáhnout. Šumění listů, probleskující paprsky. Stromy jsou na jihu, v létě je tedy v pokoji stín, v zimě je naopak světla více, když listí opadá.
            Procházka kolem domu je, řekl bych, romantická až tajemná. Travnaté předpolí, následuje venkovní ´chodba´, místo podél řeky, kde stromy naléhají na dům, a kde je trochu šero, a která směřuje k hučícímu jezu. Když je hezky, sedí tam na lavičce pod stromem spousta lidí, někteří i grilují a užívají si slunného dne. Za ním, za pomyslnými dveřmi se otevře napoprvé překvapivý prostor. Stromy jsou tu vyšší a starší, i větve jsou výš a tvoří pomyslný strop. Venkovní obývák. Interiér v exteriéru. Za obývákem park, na podzim hrající všemi barvami, v zimě krásně bílý. Mohl bych tu jít stokrát a pokaždé to bude překvapivé. Otevřenost - komprese - dekomprese. V obou směrech.
            Těšit se do domova seniorů nemusí být nic zvláštního. Nejdu sem na smrt. Pobyt si tu mohu užít a využít ho k obohacení dosavadního života. Vlastně si ani nemusím nějaké podstatné změny všimnout.