My jsme my, oni jsou oni a kdo jste vy ?

Dnes proběhla v našem atelieru první čtvrteční přednáška a diskuse. Skupina, která analyzuje takzvanou „romskou otázku“ pozvala Jana Černého ředitele Programu sociální integrace a Petru Klingerovou výkonnou manažerku Programu sociální integrace, oba z organizace Člověk v tísni. Organizace se mimo jiné zabývá vznikem ghetta, ať už se jedná o jeden dům, či celou čtvrť. Dá se očekávat, že s dopady celosvětové ekonomické krize, se bude tento problém prohlubovat. Český stát není schopný tuto situaci dlouhodobě řešit. Kvalita zvolených postupů závisí pouze na schopnosti jednotlivých magistrátů a samospráv. Ty často volí řešení, která v konečném důsledku vedou ještě k dalšímu vyhrocení situace. Naše ateliérové zadání pro tento semestr neřeší nějaký speciální program bydlení, ale zvolené místo samo o sobě vyžaduje vhled do problematiky.

Už sám fakt, že jsme zadali toto téma do seznamu analýz o něčem vypovídá:
To, že se v jedné místnosti sešlo vice než třicet vzdělaných lidí a řešilo situaci „my vs. oni“ je paradox. Normální by bylo zadat studii využití území v Karlíně, s preferencí obytné funkce a všechno ostatní by mělo samozřejmě vyplynout. Bohužel, samozřejmé to není. Nejen v Karlíně je samozřejmé pořešit situaci zamezením vstupu na potenciálně veřejně sdílený prostor pruhovanou závorou a elektronickou kartou pro rezidenty. Proto se ze samozřejmosti stává Téma. Přednáška a diskuse trvala více než dvě hodiny a kromě odpovědí na konkrétní dotazy byla vlastně občanskou naukou pro Evropany začátečníky. Jdete-li kolem školy, děti lepí na okna svoje výtvory. Pokud ta škola stojí v Amsterdamu, trkne vás jedna drobnost: postavičky na obrázcích mají více barev. Nejsme zvyklí společně žít a především reflektovat společný život. Zoufalé postavení bílého dna společnosti, které se nezřídkakdy hrdě nazývá střední třídou, si svojí frustraci vybíjí na vybraných vinících. Výsledná diskuse tedy nebyla pouze o cikánech, ale i tom jak „dědeček a babička, ujídaj nám z chlebíčka“. Krátce řečeno: byla o slabých. Studenti se logicky ptali odborníků na řešení. „Jak to vyřeším ?“ Dokonavý vid slovesa znamená konečné řešení. To už známe. Nejedna parta kreativců leccos v minulosti vyřešila poměrně efektivně.
Nevyřešitelnost situace je axiom a jediným řešením je přemýšlet o ní průběhově, stále jí reflektovat a osazovat do kontextu. Vždy, když někdo začne operovat s pojmem „my a oni, já to vyřeším“, mělo by se nám v hlavě rozblikat varovné světýlko. „My a oni“ je nepostřehnutelným začátkem boje a embriem pruhovaných elektronických závor. Samozřejmě, právě toto je nechtěný paradox naší diskuse.

Ne, nejsem naivní a nejsem sociální inženýr. Pouze plánuji neustále přidávat další argumenty k výchozí tezi atelieru: architektura není královnou umění. Architekt je filosofem lidského habitatu ( a momentálně je mu třeba občanské nauky).
Mluvilo se o státní politice bydlení, důsledcích plošné regulace nájemného i o kulturních kořenech masového přesidlování. S příchodem hygienické moderny, hnusné, stísněné a velice nemoderní čtvrti jako Smíchov, Karlín, Žižkov osídlilo dno, okraj a cikáni, kterým nyní po letech přátelsky nabízíme, aby vysmahli do slunečně luxusního corbusiánského modelu – na sídliště Černý most. V hype postdělnických čtvrtích platíme vysoké nájemné, punktuelně ochraňujeme industriální komíny a pečujeme o kýč. Mluvilo se o fake vlajce a „mezinárodním svazu romů“ jehož umělohmotná korektnost se dobře fotografuje a věší na net. Mluvilo se o tom, proč cikáni nešetří peníze, proč mají dobrý přehled o tom, jakou hodnotu má měděný okap ve sběrně a jak dlouhý se dá unést ve dvou lidech. Mluvilo se o tom, co je pilířem cikánské kultury. Mluvilo se o tom, proč když někdo z cikánů poruší rodinou solidaritu, je exkomunikován. Mluvili jsme o tom, jakou odvahu je třeba mít ke koupi háčku na obraz, neumíte-li v obchodě vysvětlit co chcete. Hledali jsme hranici mezi naivním pečovatelstvím a korektním partnerstvím. Zjistili jsme překvapivá specifika školy na Lyčkově náměstí, která bezprostředně sousedí s řešeným územím. Mluvili jsme o mnoha dalších jevech, faktech …

Mluvilo se otevřeně, věcně, vtipně a vážně. Za přednášku a diskusi moc děkujeme. Začali jsme cyklus „injektážních čtvrtků“, kdy budeme do našeho atelieru zvát externisty, kteří nám diskusí doplní téma týkající se našeho zadání a obecně naší profese. Příští čtvrtek diskuse nebude, protože se musíme naplno soustředit na rozjezd konceptu. Některý z příštích čtvrtků budeme diskutovat s primářem spinální jednotky v Motole, který sám jezdí na vozíku, jeli třeba, nešetří sprostými slovy a je to zhruba náš vrstevník. Podaří-li se nám otevřít téma, třeba se dozvíme víc než ze skript.

související odkazy:
programy sociální integrace 
člověk v tísni