odevzdávka Jan Holub - 8.semestr - letní 2012

Na první pohled by se mohlo zdát, že nejvíc energie Honza věnoval domu. Možná to tak i bylo, ale právě proto je dobré upozornit na urbanistickou stránku projektu. Juraj Matula, jeden z oponentů, řekl o Honzově projektu zhruba toto: „Většinou tady řešíte problém, kdy pacient přijde k doktorovi a stěžuje si na bolesti srdce. Teda začnete okamžitě hodně komplikovaně zkoumat a operovat srdce a všechno se točí kolem něj. U tohohle projektu mám pocit, jako kdyby si někdo stěžoval na bolest srdce, doktor ho dobře vyšetřil a pak se podíval úplně jinam a jednoduše mu vytrhl trn z paty a tím ho uzdravil.“  Tahle volná citace má samozřejmě licenci nadsázky, ale platí. Je dobré si prohlédnout dva černobílé plány na začátku. Zastavěním volného prostoru, který je de facto urbanistickou pomlkou v blokové zástavbě, zpevnil autor celé Elsnicovo náměstí a dal vyniknout meandru Rokytky a s ní spojené zeleně. Vtipné, jednoduché. Projekt má samozřejmě diskutabilní moment - šířku jedné z ulic na bývalém náměstí. Dům sám o sobě je nepochybně atraktivní a zrovna v tomto případě si myslím, že Honzovi chyběl konkrétní partner, řekněme investor či developer. Zatím je tedy dům flexibilní laboratoří, která by nutně musela být oponována realitou. Posuďte sami, stojí to za to. Máte-li názory nebo otázky, pište je raději sem než na fejsbůk.

Elsnicovo náměstí - Libeň

Elsnicovo náměstí - Libeň

Elsnicovo náměstí - Libeň

Elsnicovo náměstí - Libeň

AUTORSKÝ TEXT: Libeň / - 2 + 1 

Zadané území je dnes příkladem jako ze slabikáře jen pomalu se měnících českých veřejných prostor. Elsnicovo náměstí je reliktem poválečné víry v neochvějnou pevnost  a příjemnou povahu betonu s asfaltem a Holého parkonáměstí slouží občanům města asi tak dobře, jako každé podobné parkonáměstí – pro pár bonvivánů z přilehlého supermarketu.

Je potřeba obě náměstí zrušit a na jednom z nich postavit dům.

Území dnes vymezené dvěma nenáměstími, Elsnicovým a Dr. Václava Holého, je důležitým a dnes bohužel nefunkčním veřejným prostorem v Libni. Je to prostor v kontextu Libně výjimečný tím, že obsahuje vodní tok, který je jeho největší hodnotou a potenciálem do budoucna. Pokud nahlédneme místo v širších souvislostech, lze poměrně zřetelně pozorovat tří nejdůležitější aspekty v urbánní struktuře – již zmíněný vodní tok Rokytky, nadprůměrný výskyt vegetace a pravidelnou blokovou zástavbu. Nejhodnotnější specifikum území – vodní tok ve městě – se v místě objevuje ve dvou souvislostech – s přírodním břehem i přísně regulovaným korytem. Voda je však v současné chvíli zadolováním na téměř půlce prostoru úplně diskvalifikována. Ruku v ruce s Rokytkou se táhne pás zeleně, který v části Elsnicova náměstí přechází do zámeckého parku a pokračuje dále Thomayerovými sady a po vodě směrem k Vltavě. Takřka kontinuální zelená cesta, která je hojně využívaná, je opět v místě Elsnicova náměstí – přesněji mezi Zenklovou ulicí a podzámčím – přerušena a subvencována asfaltem s květináčovou zelení. Bloková zástavba táhnoucí se severojižním směrem a po vnějším okraji přirozeně formovaná meandrem Rokytky, je v místě velmi pravidelná až na jediný omyl – náměstí Dr. Václava Holého.

Cílem mého návrhu a celkového přístupu k přeměně území je tyto tři vysledované celky posílit doplněním jejich kontinuity a dát tak dějům v místě čitelnost, lokálně aplikováno koncepcí „mínus dvě náměstí plus jeden dům“. Území dnešního Elsnicova náměstí tak vnímám spíše jako pokračování prostoru podzámčí a zelené cesty na nábřeží, kde zachovávám současnou kvalitu volnosti a otevřenosti místa, se zámkem v jeho dominantním postavení. Doprava je v místě nově vedena pouze jižní variantou; tok Rokytky je v místě odhalen, ale nikoliv zpřístupněn – zachovávám obě nábřeží. Voda je vizuálním doplňkem prostoru, lze si k ní / nad ní sednout, vstoupit do Rokytky lze ale kdekoliv jinde...

Reaguji tak na různorodé charaktery po délce toku řičky, které se v kontextu proměňující se městské zástavby přirozeně utváří. Veškerý zbylý veřejný prostor se v místech, kde je Rokytka přístupná, snažím koncentrovat k ní. V dnešní situaci, kdy je veřejného prostoru zjevně příliš mnoho a je od vody vzdálený, mi připadá jako logický krok jeho zásadní redukce. Ruku v ruce s tím se prostor náměstí Dr. Václava Holého zdá být spíše do počtu a pozici Rokytky nechtěně oslabující, takže ho celý zastavuji domem. Doposud (vědomě) opominutá část místa, která přiléhá k základní škole Bohumila Hrabala, v mém řešení území nehraje důležitou úlohu. Zástavbu na něm koncipuji jako rozšíření budovy školy v minimálním objemu, který dodefinovává Zenklovu ulici a odděluje zelenou školní zahradu od ruchu hlavní cesty.

Dům na (bývalém) náměstí Dr. Václava Holého je nejcitelněji definován svou parcelou, respektive její hloubkou. Záměrem je doplnit blokovou strukturu a navázat na okolní šířky ulic, což ve výsledku znamená hloubku domu 28m, jinými slovy tedy ani dům, ani blok. Cílem mého řešení je tak vyplnit místo něčím, co by se navenek - do ulice chovalo jako obyčejný dům, a zároveň v sobě ukrývalo kvality okolních bloků – intimní prostory vnitřních dvorů. Výsledkem je tak vyplnění 28x85m půdorysné plochy strukturou, která se proměňuje v ploše a prostoru ve skladbě bytů, hloubce traktů a typu komunikací s ohledem na kontext okolních ulic, světové strany, oslunění atp. Struktura je proložená třemi malými, pavlačemi navzájem propojenými dvorky, do nichž se obrací důsledně všechny! exterierové prostory bytů. Vytváří se tak intenzivní sousedské prostředí a uliční fasády domu jsou díky tomu prosté balkonů, jak je v Libni dobrým zvykem. Parter domu se ve stejné logice proměňuje v závislosti na povaze okolních ulic; umí absorbovat komerci, bydlení, kancelářské prostory malého měřítka i parkování. Dům by měl absorbovat všechny pomyslné kategorie převážně nájemního bydlení, kdy na severní fasádě a ve vnitřních traktech domu jsou byty menší koncipované kupříkladu jako startovní bydlení, střední patra s lepší orientací (V-Z, J-V a J-Z) s převahou středometrážních bytů a velkými bytovými jednotkami na nárožích domu, v posledním patře přecházejícím v mezonetové byty s druhým patrem soukromých teras.

Z hlediska strategie a celkového nastavení na naše poměry nestandartní skladby domu by bylo možné uvažovat kupříkladu model, kdy veřejný prostor poskytne město k zastavění v tom případě, že v něm bude vlastnit určitý, předem dohodnutý počet bytů (malé – sociální a startovní i velké - pronajmutelné třeba skupině studentů jako alternativa kolejnímu bydlení) a bude tak v místě moci lépe kontrolovat demografický balanc.