Další projekt na řešení Elsnicova náměstí a obytného domu je od Petry. Nesplnil jsem co jsem slíbil. Projekty nebudu zavěšovat ve stejném pořadí jako na obhajobách, ale tak, aby to bylo pestré. Architektura má jednu prima vlastnost: reaguje na zadání. Při vymýšlení klade odpor a je potřeba vyřešit někdy úplně protichůdné požadavky nebo řekněme parametry zadání. Z toho vyplývá,že na konkrétní místo s konkrétními parametry zadání neexistuje nekonečně mnoho řešení. V praxi to vypadá tak, že vznikne několik okruhů vyřešené tajenky, které se sobě principielně podobají. Na prezentacích Elsnicova náměstí jsme je dávali za sebou, tady je budeme věšet napřeskáčku. Maruščin projekt vytvořil sevřením Rokytky mezi dva domy romantické prostředí úzce související s vodou a oba domy rozdělily nepřehledná náměstí na dva jasně definované prostory s různým využitím. Petra vytvořila na zadané parcele skupinu soliterních domů (v jejím případě dva), které svým dělením , „škvírováním“,figurou, … reagují na parametry zadání. Takže uvidíte druhou z variant jak se k úkolu postavit. Posuďte sami. Práce je srozumitelná z videa, na blog věším jen několik obrázků.
 |
Elsnicovo náměstí
|
 |
Elsnicovo náměstí
|
AUTORSKÝ TEXTNebýt zámku na kopci a paláce Svět v mých zádech, těžko bych věděla, kde jsem. Vlastně ani takhle si nejsem jistá. Jsem vůbec ve městě? Na náměstí? To ne. Jsem na velkém a prázdném místě, kde je mi celkem nevlídno. Spousta místa, které nemá tvar. Nemá ani tvář. Místo, které samo si není jisto, čím vlastně je.
Ta nejistota je cejtit v každym jeho kousku. Tápe. Neví. Jako by nebylo ve svý kůži. Nejistota krásný mladý holky, kterou navlíkli do příšernejch šatů, aby nikdo nemohl objevit krásu jejích boků.
Tak ji svlékám. Ne celou. Odkryju jen kousek z jejích šatů. Takovej, aby ses mohl dotknout její hebký kůže.
Je třeba jasně říct, že Elsnicovo náměstí není náměstím. Je nábřežím malé říčky Rokytky. Na jižní straně, před palácem Svět, je pevným kamenným zakončením, hranou města. Slunný jižní svah v horní části pak měkce sestupuje k řece, až k její hladině. Na úrovni ulice Zenklovy se ale na pár metrů zastaví - místo pro trhy, posedávání, slunění.
Na druhé straně, náměstí Doktora Holého je nyní pomlkou mezi domy. Má tvar, ale nemá charakter . Aby se stalo náměstím, je třeba dát mu fazónu – městskou, kamennou. Stromy ano, tráva ne, tady ne.
Rokytka je zde spojujícím prvkem. Se změnou jejích břehů mění se i charakter okolních míst. Z jejího levého břehu tvořím kamennou promenádu se stromořadím, vysoko nad hladinou vody. Po jejím pravém břehu vede cesta. Procházková stezka libeňských, výletní stezka pražských. V návrhu je pro mne důležitá – oživuje místo, přivádí lidí. Respektuji její trasu podél řeky, její směr vnímám spíš proti proudu než –li s ním. Jdu tedy alejí stromů směrem od Vltavy. Přicházím k Elsnicovu náměstí. Tady cesta ztrácí dech. Protože odkrývám asfaltový plášť a navrhuji měkké nábřeží s řadou stromů, pomáhám cestě, aby pokračovala dál. Pomalu. Tady pod zámkem se mohou lidé zastavit, posadit, sejít k řece a osvěžit se , aby mohli, budou-li chtít, jít dál podél břehu. A půjdou-li, do cesty se jim brzy postaví pevná, vysoká a štíhlá hmota domu. Vlastně dvou domů, které při sobě stojí tak blízko, že si nejste jistí, zda průsmykem mezi nimi smíte projít. Odvážíte-li se, vstoupíte do jiného světa. Ruch ulice necháváte za sebou. Tady je klid. Pevná tvář domů se uvolnila, aby se otevřela zahradě, stromům, vodě a slunci. V těch domech bydlí lidé. Vypadá to, že se dobře znají. Posedávají na otevřených terasách, pijí ranní kávu a čtou noviny. A vůně různých chutí. Hmm, tahle vypadá na nedělní svíčkovou. Trochu jim závidim. Hlavně těm klukům, co z prostorných pavlačí udělali si bitevní pole. A co já? No, já si asi v hospodě U Jezu, dám pivo a něco k snědku. Jen nevím, kam se s tím posadím. Pod kaštan nebo k vodě…
Žádné komentáře:
Okomentovat