Pozvánka na prezentace projektů letního semestru

O čase

Filosof Jan Sokol řekl (volně citováno): „Když někdo řekne ‚nemám čas‘, tak nemluví o linearitě času a jeho nedostatku, ale o preferencích“  … jinými slovy mluví o tom, že svůj čas věnuje něčemu jinému než vám.

Proč se na našem blogu objevuje méně příspěvků? Není to proto, že bych neměl čas. Mám. Věnuji ho něčemu jinému. Sobě. Zjistil jsem, že ho potřebuji. Není to změna trvalá. Zase to tu zhoustne, ale ne hned.

Ve čtvrtém semestru jsem si uvědomil jeden fakt. Jsem limitně unavený. Náš ateliér byl odborníky hodnocený jako nejlepší na škole, dostali jsme nějaké Olověné Dušany, naši studenti získávají ceny v soutěžích, práci v Curychu. Mám z toho velkou radost a učení mě baví. Škola mi z původních 8 600,-Kč zvedla plat na 10 a kousek,-  … to mě tak nějak přesvědčilo, že škola, resp. stát má, oproti předpokladům, smysl pro humor. 

Kromě radosti, jsem za poslední semestry limitně unavený z vydělávání si jinou prací na tuto. Do mého života přibyl extrémně vysoký tlak, trvalý zánět uší a jiné destruktivní drobnosti. Rozhodl jsem se popřemýšlet o prioritách. 

Učení je i dál mojí radostí. Na to si udělám čas. Mírně jsem ho zkrátil. Snažím se studentům pomoci přemýšlet: někdy v budoucnu si studenti uvědomí, že jsou jedinou silou, která může ovlivňovat, kdo je bude učit a kolik času jim věnuje. Je možné, že tou dobou je už budou architekturu učit dělníci z Ukrajiny.

Jsem šťastný. Na to čas mám. 

Proč plánovat?

Schwarzplan je jedním z nástrojů architekta nebo řekněme urbanisty, jak zaznamenat svůj návrh. V našem atelieru zatím děláme víceméně jenom úlohy, které svým měřítkem balancují na hraně architektury a urbanismu. Tedy studenti mohou, respektive musejí považovat úlohu za architektonickou, tedy i domy jsou detailně jejich úkol, vzešlý z jednoho pera (spolu s urbanistickým návrhem). Součástí návrhu je ale i urbanistická úvaha, respektive je všudypřítomné urbanistické uvažování, ve kterém ale architekt domy jako takové za svůj návrh nepovažuje. Navrhuje strukturu města a prostor mezi objemy domů. Domy co nejpřesněji, ale zároveň co nejuniverzálněji „reguluje“, tak aby naplnily urbanistický záměr – tedy širší a časově nesrovnatelně delší měřítko.

Náš způsob zadávání úloh není náhoda. Výsledkem by mělo být, aby se absolvent našeho atelieru uměl na každý úkol podívat oběma pohledy. Metodu nazýváme otáčení talíře. V průběhu pracovně zkoušíme, aby na chvilku sundal, či sundala nohu z plynu a zkusila se podívat na svůj urbanistický plán očima architektky, která přijde po urbanistovi. Chtělo by se jí na tomto plánu pracovat? Nenastavil urbanista pravidla moc přísně nebo moc neurčitě? Jsme zastánci přesné regulace. Lépe zní přesného zastavovacího plánu a přesných pravidel. Investor, architekt a i občané netápou. Každý zná, co ho čeká. Má to jeden háček. Tato přesná pravidla nesmějí být přeurčená, řekněme buzerativní … jinak se žádnému architektovi nebude chtít naplňovat urbanistický plán (ať už ho nazveme jakkoliv). Urbanista mu vezme vítr z plachet a uzurpuje architektovu kreativitu. To je chyba.

V českých zemích se většinově žvaní o svobodné ruce trhu, nedotknutelnosti soukromého majetku. Většinou je tím špatně zakrýván diletantismus a neznalost toho, co se v soudobém urbanismu děje v západní Evropě. Tam se reguluje velice přesně, vyžaduje to extrémní množství práce, ale výsledek neznamená restrikci či buzeraci investorů, nebo okrajování invence architektů. Je-li zastavovací plán správně zpracován, znamená svobodu pro všechny zúčastněné. Opak zdejší české kafkárky. Oddechnutí. „Zde něco pevně platí a mohu se o to opřít, mohu se spolehnout, mohu to vyžadovat“. Víceméně pravý opak českého „Tak jak to uděláme šéfe?“

Czech contemporary architecture

... and little bit Slovak & Vietnamese.

zimní OLOVĚNÝ DUŠAN 2013

zadání - letní semestr 2013

Tento semestr začal jinak než ostatní. Téma jsme měli vymyšlené. Přednesli jsme ho studentům a ti čekali na to hlavní. Kde to bude? To byl jejich první úkol: rešerše „nemocných“ míst v Praze. Studenti dostali pouze orientační vstupní parametry a volnou ruku.  Minulý čtvrtek každý prezentoval minimálně dvě taková místa, s odůvodněním a grafickým doprovodem. Finálně proběhla diskuse. Píšu-li „nemocných“, máme v paměti i bakterie, bez kterých se nedá žít. Myslím, že neplánujeme místa uzdravit za cenu ztráty jejich identity.  Dnes jsme studentům na základě jejich podkladů určili jedno společné zadání. Jak dopadlo? Takhle:

Jak zbohatnout

Víme, že netrpělivě čekáte na nedělní přílohu. Vážíme si toho.  Je to zodpovědnost. Protože celá redakce musí doležet zánět uší, aby navždy neohluchla, vkládáme sem tentokrát jednoduchý naučný film. Vlastně takové komplexnější „Jak na to“. Pravděpodobně Vás napadne na co. „42“ odpověděl by hlavní počítač a ten Vám odpoví pravdivě na každou otázku.

odevzdávka Eli Kochová a Míša Kloudová - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Celý vtip řešení Elišky a Míši lze popsat velice jednoduše. Nechaly se inspirovat dvěma protikladnými světy, řekněme dvěma obrazy, které považovaly za patřičné pro místo i obsah. Zahrádkářskou kolonií a klášterem v přírodě. Spojování „vysokého“ a „nízkého“ přináší riziko nepatřičnosti, kontrastu, kýče, výsměchu. Jak se to povedlo v tomto případě?.

odevzdávka Mirek Pazdera - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Mirkův dům svojí prezentací trochu vzdoruje porozumění, na jak jednoduchém principu je vymyšlený a především co všechno nabízí. Tedy: pět v zásadě stejných viladomů spojených dlouhou zasklenou verandou. Jednotlivé autonomní domy, které jsou částí celku. To je první chytrý krok. Chodba veranda může být procházkou, posezením nebo utilitou pro obsluhu a provoz. Každý dvůr bude mít pravděpodobně jinou atmosféru, někde bude zelinářskou zahradou, někde petangovým hřištěm. Pnutí, resp. hiearchie soukromého a sdíleného prostoru je ostatně tématem, které se prolíná celým projektem. V přízemí má každý dům společenské prostory, kam může pozvat sousedy na společnou akci, (stejně tak jako do dvora). V měřítku celého komplexu reprezentují téma soukromého a sdíleného oba koncové body. Vlevo je to společenská a servisní část domova (včetně stacionáře, klubu a restaurace), vpravo společná divoká zahrada. Oboje propojené právě tou chodbou-verandou, na kterou jsou jako korálky navěšeny jednotlivé domy. Do nich mohu od Rokytky vstoupit vlastním vstupem, tak jako jsem byl zvyklý vstupovat do svého domu celý život, nebo použít chodbu – verandu. V přízemí každého domu je kromě společenských částí také ošetřovna a místnost sestry. Stále totéž téma: celek versus autonomní dům.

Druhým důležitým tématem projektu je „nahlížení“ nebo srozumitelněji: průhledy. O pohledech z verandy už řeč byla, o nahlížení do společenských prostor jednotlivých domů také. Neméně důležité jsou venkovní branky, kterými může chodec při procházce podél Rokytky nahlížet do dvorů. Stejně tak je to s divokou zahradou. Je obehnaná zdí s brankami. Patří domovu, ale lze do ní nahlédnout. Důležitým momentem je i fakt, že obyvatelé domů vidí ze svých oken sousední domy a dvory. Je to mimochodný opak instituce: „vidím sousedovic dům“.  Ne náhodou jsou z každého bytu francouzská okna na dvě strany, situovaná přes roh – různost výhledu. Projekt nerozlišuje bydlení na „tvrdší“ a „měkčí“ péči (jak bylo v zadání), ale je evidentní, že provozovatel může jednotlivé domy diferencovat. Je to prostě chytře vymyšlené. 

odevzdávka Vojěch Hasalík - zimní semestr 2012 - bydlení pro seniory

Jako první z prací zimního semestru zavěšujeme práci Vojty Hasalíka. Pro osvěžení je možné podívat se na zadání semestrálního projektu sem. Letos jsme „omladili“ atelier a přijali i studenty bakalářského stupně. Kladli jsme na ně totožné nároky jako na ostatní. Znamená to, že toto je teprve třetí projekt, který Vojta na škole udělal.

Všichni studenti našeho atelieru zpracovávají stejné zadání, tak aby si mohli být vzájemně mentory, učit se od sebe navzájem a diskutovat o společném úkolu. V ideálním případě by si měli být vzájemně větší autoritou, než jim může být učitel. Jejich profesní prestiž a vazby se tvoří již nyní a v atelieru se snažíme míchat vědomí energie kolektivu, tedy hodně si pomáhají a zároveň osahávají sebevědomí a zodpovědnost jednotlivce. Bývají to rozhodnutí, kdy mám říct kolegovi svoje pracně získané know-how a zároveň vědět, že si vzájemně nemůžeme dovolit odevzdat odfláknutou práci. Na prvním projektu neuvidíte srovnání s ostatními způsoby řešení místa i programu. Každé místo nemá nekonečně mnoho řešení. Architektura je disciplína ovlivněná kontextem a beru-li kontext vážně, znatelně si tím zúžím mantinely … což neznamená menší nárok na kreativitu, ale větší. Tím je ostatně architektura architekturou. Parametrickou od nepaměti byla, je a bude. Bez ohledu na momentálně módní slovo, které ztratilo původní význam (a nyní většinou vyjadřuje pravý opak).

Výstava školních projektů všech ateliérů na Fakultě architektury ČVUT

V tomto 14-18.1.2013 a pravděpodobně i v následujícím pracovním týdnu (21 až 25.1.3013) má věřejnost, laická i odborná , jedinečnou možnost prohlédnout si otevřené ateliery Fakulty architektury FA ČVUT a udělat si tak dílčí názor na kvalitu školy.

Děkujeme, že to jde

Pokud jsme zveřejnili jeden absurdní dokument, je fér zdokumentovat i ten druhý a poděkovat. Zde je:

NONSTOP Television

nedělní příloha - Praktický stojánek na tužku

Tušíme, že se na nedělní přílohu těšíte už od čtvrtka. Tentokrát přinášíme stručný návod, jak si z přírodního materiálu vyrobit praktické držátko na tužku či doutník.

pozvánka na prezentace

nedělní příloha - Brian Chippendale

Brian Chippendale je umělec s poměrně širokým záběrem. Počínaje komixem, malbou, koláží nekonče hudbou. Asi nejlíp ho budete znát v souvislosti s kapelou Lightning Bolt – to je dvoučlenný projekt, kde hraje Brian bicí, hluk a kontaktního mikrofon. Druhý člen Lightning Bolt je introvertní Brian Gibson, o kterém někdo tvrdí, že hraje na basu a někdo, že to je kytara. Viděl jsem je na sedmičce a tvrdím, že je to úplně jedno. On sám k tomu říká: “Hele když na kytaru natáhneš tři stejný basový struny, který různě naladíš, pak jednu od kytary a dvě na bendžo a ty hodně podladíš, tak to by byl div, aby to neznělo tak dobře, to by umělo i úplný hovado.” Ale zpátky k Brianovi číslo jedna. Narodil se 22.července a žije v Providence, Rhode Island.Okdud asi ne náhodou padá hodně dobrejch kapel.

Takže Brian bubnuje Lightning Bolt, u kterých se rok založení udává 1994, ale satanví, jak to bylo doopravdy. Odhaduju, že to tehdy na Rhode Islandu dost kvasilo. Mindflayer je totiž další kapela, kterou Brian založil, tentokrát s Mattem Brinkmanem, kterej hraje na elektrickej generátor zvuku. Kdo se mnou jel autem, jeho ušní bubínky si to možná pamatujou. Mimo zakládání kapel se svýma kamarádama se věnuje sólovýmu projektu Black Pus. Tam dovedl svůj způsob hry na bicí na hrot – kromě bicích, totiž nohama obsluhuje i paměťový krabičky, který buďto jedou samy o sobě a obsluhuje je nohou, nebo je nohou připne na kopák, mimoto zpívá do kontaktního mikrofonu. Celý to schema bych docela rád viděl nakreslený.
Ze všech dokumentů i osobně působí Brian jako neuvěřitelně hodný a živý člověk, který osciluje mezi vnitřním klidem a přebytkem energie. Největším zážitkem z koncertu na sedmičce pro mě vlastně byla jeho řeč těla. Normálně jsem jako ostatní zevloval v hledišti a popíjel nějakou limonádu, načež mě někdo velice laskavě poprosil, jesli bych se nepostavil kousek vedle – Brian Chippendale s bubnem v ruce. Bicí postavil sám doprostřed hlediště a zbytek koncertu jsem měl permanentní honičku, kdy do nich konečně spadnu. Po koncertě jsem seděl a fotil pomalé rozkládání bicích. Jeden z těch kdo si přišel s Brianem popovídat ho poprosil, jestli by ho nemohl nakreslit na buben, Brian vytáhl z kapsy černou tlustou fixou a nakreslil ho. Jak to celé souvisí s architekturou, ptáte se? No, to je těžká otázka, ale nemůžu říct, že nesouvisí.

Prezentovat architekturu

Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.

Architektura se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo další koupil. Respektive aby si objednal architekta.  Z prezentování architektury se stalo průmyslové odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba než na fotografii.

Příjemci architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií, to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.

Nejnovější novinky, hodinky a holinky

Jeden investor mi řekl: „Heleďte, dyť vono se to v tom počítači navrhuje samo“

„Ano“ odpověděl jsem „skoro samo, jenom do té dírky ze strany musíte říkat: chci to ještě hezčí, chci to ještě hezčí, ještě hezčí a pak to pošlete na tiskárnu“

Hezké svátky, veselý Konec světa a šťastný Nový rok od *atelieru kuzemenský & synek.

MILITARY AREA

Někdy před třemi týdny jsem se vypravil ke karlínské Invalidovně. Jsem sice karlíňák, ale uvědomil jsem si, že jsem si jí vlastně nikdy pořádně neprohlédl a neobešel. Bezprostřední důvod výpravy bylo povídání se studenty, jak se špatně vyrovnávají s velkým objemem stavby, kterou navrhují. Používají slova jako monotonní a podobně. Druhý, velmi podobný důvod, byla jejich tendence řešení zahrad a dvorů. Mívají pocit, že zahrada také nemůže být prostě zahrada, vyžaduje každých deset metrů jiný povrch, nějakou atrakci, krátce řečeno mnohost. (Trochu jim křivdím, ale oni mi to prominou)

Tedy vypravil jsem se k podobné instituci, jakou letos navrhujeme. Chtěl jsem záměrně historickou a předesílám, že jsem si tam nepoctivě a předpojatě šel potvrdit svojí tezi. Ano. Invalidovna je velký objem, i když zrealizovaná byla pouhá devítina původního plánu. Na fasádách používá různé formy repetic a monotónně nepůsobí. Hledal jsem důvody proč. Ty důvody chodím hledat velmi často a nepředpojatě. Jakým kouzlem lze něčeho dosáhnout. O tezi překreslování domů, které nám připadají úplně v pořádku, až městsky „útulné“, jsem již psal. Pokud je totiž překlopíte zpět do plánu, dostaví se překvapení. Působí velice stroze a monotónńě a pak nastává to hledání kouzla v reálu. Čím to je? Kde je to kouzlo? Je to soklem? Je to římsou? Je to skvěle zvolenou repeticí otvorů nebo ideální plasticitou fasády, způsobem vložení okenního rámu nebo souhrou s kontextem? Prostě se učím. Chodím a pozoruji. Se zahradou a veřejnými prostranstvími to není jinak. Tedy jsem si na zahradě Invalidovny potvrdil svojí tezi: prostě zahrada … plus cosi … konec konců můžete se podívat na fotografiích. Kouzlo. Bylo hezké počasí, všude koberec spadaného listí a kolem mně pobíhal můj pes. Dobře se přemýšlelo. Tedy napadlo mě cosi z úplně jiného soudku.

Věšení po číslech - HUGGENBERGEFRIES ARCHITEKTEN

Ve čtvrtek jsme měli krátkou improvizovanou mikropřednášku. Zjistili jsme, že nám to chybí. Podporovat naše konzultace a mentorování referencemi, příklady, neřkuli vlastním výzkumem je nezbytné. Tedy jsme se rozhodli bez velkých příprav studentům promítnout a říct téma, které nám připadá právě aktuální k průběhu práce. Tentokrát to byla práce atelieru HBF, tedy vlastně jednoho jejich konkrétního domu. Na něm jsme si ukazovali nejen jednotlivé detaily a kvalitní řemeslo, ale především obecný fakt. Svébytnost a excelentnost v souvislostech. Teze mikropřednášky byla najít vztah mezi vizí …  pracovně ji nazvěme jedinečností či originalitou a kvalitní spotřební architekturou, tedy prostým dobře zvládnutým řemeslem. I takový příklad jsme ve zdánlivém kontrastu promítli.

Obecně v našem atelieru zásadně nepodporujeme tezi: „Teď si ještě vyzkoušej cokoliv, v praxi stejně nebudeš moct nic“. To je totální hovadina. Učíme něco jiného: „Realisticky si zuž mantinely již teď, nauč se excelentně nakládat s málem, které víš, že v praxi prosadíš a pak to také tvrdohlavě dělej“
Tedy v krátkosti jsme promítali studentům „kvalitní spotřební návrh domova důchodců“ v kontrastu s domem od HBF. Je nutné studenty připravovat na praxi, kde se nikdo extra nebude ptát na jejich úžasné vize, ale většinou narazí na pragmatického developera, který nejprve položí ty nejpraktičtější otázky týkající se návrhu, v soutěži se podívá na obrázky, od kterých bude předem něco čekat a pak teprve začne slyšet na jemnosti navíc, na originalitu, na excelenci. Málokdy naopak.
Mikropřednášku vyprovokoval fakt, že nám domy ve zlomovém okamžičku navrhování připadaly málo pohodlné, málo otevřené, málo teras … prostě skýtajících málo obyčejných světských radostí pro uživatele … resp. studenti si nedávali práci tyto vlastnosti exponovat v dokumentaci. Většina z nich však má kvalitní koncept, náběh na originalitu, zvláštnost ... a i to "pohodlí a domov". Jedno bez druhého lze vyjímečně, je ale potřeba to ukázat. O tom bylo to krátké povídání. Za dva dny ho následovala mikrosmršť digitálních odkazů, jak vypravují svoje návrhy domova seniorů ateliery, které bereme jako referenci.
I když ne všechny práce atelieru HBF jsou moje srdeční záležitosti, zavěšuji je mezi „čísla“, protože to prostě umí  … a to i v té komerční bázi, která je důležitá. Nesouhlasíte?

Jak nám jde jak?

Proběhla prezentace třetí fáze návrhu. Prezentace trvala dva dny, práce dva týdny a zabývala se tím, jak udělat z konceptu či vize dům, tedy návrh konkrétního domu včetně okolí. Většinou to bývá nejtěžší moment ateliéru. Práce se napohled zpomalí, nejde to rychle, začíná jemná práce a někdy zjištění, že koncept měl chybu a z jemné práce se stane demolice a znovu lépe … právě teď se rozhoduje o jemnosti návrhů a jejich praktičnosti, užitnosti, intimitě, subtilitě výrazu. Jako kdyby se na moment zastavili, a přitom studentům jede hlava naplno. Mimo prezentaci nám mimoděk na monitorech ukážou spousty variant a fraktálů variant. Vše polodokončené, protože to je přece tak blbé, žejo ? V tu chvíli nepomáháme svým kolegům vybrat tu nejlepší, ale vracíme je na začátek a nenápadně se jich ptáme: PROČ jsi vlastně původně navrhoval a CO to mělo být? … A je tohle ono?

Hlava jim jede naplno …. a v tomhle období zoufalého nenacházení toho, co mají na mysli a je těžké to udělat, se nejvíc učí. Nemusejí na to přijít hned. Svým kolegům věříme. Trochu se o ně bojíme, škola je přetěžuje velkým množstvím předmětů a cvičení, s jejichž smysluplností se plánuji seznámit. Jsou unavení. Tedy leitmotivem našeho atelieru je úvaha: architektura není smyslem života. Smyslem života je život.

Nejde to hned? Půjde to později. Dělejte to s radostí. Držíme palce. Vaše projekty v našich hlavách.

Nedělní příloha - Flammend Herz

Albert (90), Herbert (84) a Karlmann (90) jsou tři chlápci, který měli spletitej život, složitý vztahy, ne vždycky jim to klapalo, ale krom evidentního tahu na bránu mají jednu věc společnou. Tetování.

Herbert je legenda subkultury. Pochází ze solidní švýcarské podnikatelské rodiny. Pro podnikání má tedy přirozený vlohy a začne podnikat v sektoru, který ho neobyčejně zajímá. Zakládá první tetovací salon v Německu. Vybral si odvětví, který má budoucnost. Je to prostě průkopník.
Karlmann se narodil do luxusního prostředí, sluhové, předem určená budoucnost, dobře zajištěný sňatek. Mělo to jeden háček. Svůj život si představoval kapku jinak a navíc ho od mládí fascinovala ta modrá barva … a pak potkal Herberta. Zámecký pán začíná v šedesáti letech pracovat jako elév v tetovacím studiu a jeho spokojený život je zachráněn.
Albert pochází ze zemité holandské námořnické rodiny a sám pracuje celý život jako námořník. Ten první život. V osmdesátých letech se na festivalu tetování v Hamburku potkává s Herbertem a začíná mu pomáhat v jeho tetovacím salonu.
Flammend Herz je dokumentární film o třech chlápcích, kterým je dohromady 270 let. Šli za svojí představou života a nijak extra se s tím nepárali. Budete vo tom doufám přemejšlet, že jo?

Schriftführer

Jak dopadla druhá fáze?

Práce našeho atelieru je rozdělena do několika fází. Prvních čtrnáct dní si odpovídáme na otázku PROČ, tedy zjišťujeme motivace a smysl návrhu. Druhé tři týdny odpovídáme na otázky CO, tedy studenti mají tři týdny samostatné práce, na jejímž konci by měli být schopni přesně popsat svoje řešení. Říkáme tomu také „obraz domu“ nebo „o čem to bude“. Obsahem této druhé fáze je neintelektuální sdělná koláž domu vloženého do území – tak, abychom si rozuměli co dál konzultujeme, jaký svět má student na mysli … Obsah druhé fáze se nám osvědčilo konzultovat na ateliérovém soustředění v Oboře. Obsah prezentací, tedy všechny promítané obrázky a fotky modelu sem zavěšuji na videu. Tentokrát doporučuji jednoznačně raději video, které je na konci příspěvku. Těch pár obrázků co tady vidíte, neodráží systematičnost práce studentů. S Ondřejem jsme se shodli, že jsme s prezentovanou prací spokojeni. Každý návrh má potenciál být skvělý. Na jednu stranu je to radost a na druhou stranu se mi dokola promítají možnosti pokračování jednotlivých projektů, takže starost. Jsme v tom až po uši, až do ledna si s Ondřejem moc neodpočineme. Právě jsme nastartovali třetí fázi, kde odpovídáme na otázku JAK – tedy cizelujeme z konceptu projekt. Stejně je to príma. Je neděle večer, sedím doma, uvařil jsem si čaj, zapálil cigaretu a píšu o tom, co mě baví.

Joseph Smolenicky - nenápadný půvab buržoazie

Lázně? Děláte lázně? Máte dvě možnosti. Obkreslit to od Zumthora nebo se oběsit. Podle všeho existuje ještě třetí cesta. Josef Smolenický se vykašlal na listování časopisy a z několika zdrojů složil svůj vlastní obraz lázní. Při míchání šejkrem se možná usmíval. Nevím, osobně ho neznám, i když jsme vrstevníci a měli jsme stejného učitele. Odhaduji, že švýcarská klientela v bílých županech si ten nenápadný půvab bez velkého zkoumání užívá. Český architekt může nervózně přemýšlet, do které škatulky to nacpat.

Po každé společné prezentaci konceptu, tedy po pěti týdnech od začátku semestru si znovu a znovu klademe úkol vypustit naší profesi ze samoreferenčního vakua, ve kterém sama sobě žere ocas jako had v kruhu. Stále je to znát.

Našim studentům věříme víc a víc. Opakovaně je zkoušíme provokovat cizokrajnými referencemi v zemi, která ráda škatulkuje a listuje časopisy a přitom jen vyjímečně používá vlastní obrazy architektury, natožpak autentickou teorii. Tedy předhazuji k zamyšlení ony avizované lázně. Fotografie jsou zde jako další ze startovních bloků k úvahám o zdrojích architektury.

Ideální příklad člověka, který není spoutaný ambicí časopisů válejících se na stolku u kadeřníka je Jožo Smolenický. Tak ho trochu zneužijeme a spolu s ním nahodíme nahrubo vidlemi druhý mantinel. Jestliže na studentech stále cítím okovy námi zbanalizované profese, Jožovi to myslím nehrozí. Studenty provokujeme ke hře, lehkosti, fascinaci a objevování něčeho doopravdy nového. Jožo si hraje a objevuje. Samozřejmě, takhle jednoduše to s přístupem Josepha Smolenického není. Má to pravidla, teorii a je to složité, ale hlavně vám musí bušit srdce. Znáte to? Pořád to není ono, cítíte spoustu věcí, které se musí ve vašem návrhu otisknout, stále to nesedí … a pak to přijde. Najednou porozumíte. Svět architektury je mnohem širší a rozmanitější než se zdálo. Jako prorazit bariéru zvuku. Ne, tohle poznání nejde zaplatit a postup se nelze jednoduše naučit. Jediné co lze dělat je vysypat několik pytlů balastu, které studenty zcela zbytečně drží na zemi. Kdo jim pak zajistí bezpečnost? Kde je to ustředění a uzemění? O tom je odvaha. Třeba se jim někdo vysměje. A? Do dlaní selský rozum a hurá na ulici. Koukat, poslouchat, prožívat, přemýšlet, fotit. Reálný svět! Je to důležitější než knihy, důležitější než sezení v lavici. Přichází něco nového. V našem atelieru stále hledáme, co v těch pytlích je a co všechno je možné vysypat (a co nabrat). Zdá se to těžké a pan Smolenický říká:

"Je to druh duševního cvičení, které děláte sami se sebou (zhluboka se nadechne): "Nemáte své osobní představy o světě!" Nemyslete si, že: "Toto je možné, tohle není dovoleno, toto je kýč a tohle je moderní." Snažím se zbavit těchto kategorizací. Překvapivé je, že existují dva paralelní světy. Svět akademických architektů, a pak architekti, kteří produkují velké množství návrhů, na základech skutečného světa. V případě akademických architektů, každá generace produkuje své vlastní mýty: digitální architektura, minimalismus a tak dále; nový a nový mýtus jednou za několik let. Existuje rozpor mezi světem, ve kterém žijeme a architektonických mýty. Já se zajímám víc o „široký“ svět, než o jeden akademický. Konec konců, mýty jsou jen teorie, nic víc. Je potřeba myslet víc strategicky! Neříkejme "musí to být digitální, aby to bylo moderní, a nesmí to být historizující". Místo toho bychom se měli ptát sami sebe jinak. Jaký je motiv a smysl? Co zapadá do našeho konceptu? Přitom zdánlivě podporuji pojmy ze zakázaného území. Domnívám se však, že je to nejvíce nedogmatické použití architektonických prostředků z celé možné široké škály zdrojů."

(volně jsem kousek přeložil, originál celého rozhovoru pro A10 si můžete přečíst zde)

Nedělní příloha - Architektura s architekty

Pozdravy z Obory

Óbora bora začíná

Soustředění v Oboře začíná právě dnes ve 12:00 zdejšího času. Bývalí studenti ateliéru pokud nezachytili - jsou samozřejmě zvání. Prezentace II.FÁZE projektu pojede až do neděle.

Dobrý den, já jsem architekt.

„Dobrý den, potřebujete něco?

„Dobrý den, ne nic, jen tady fotím tudle stavbu“
„To není stavba, to je kolna“
„Aha“
„……“
„Jsem architekt, jedu kolem a prostě se mi líbí tahle stavba“
„Aha. Kolna, kolna je to“
„Aha“

LOVE

Precizní, elegantní, úsporná, intimní. Hanekeho Láska
autor recenze Tomáš Stejskal (převzato ze sereveru aktuálně .cz pro edukativní účely - děkujeme)

Recenze - Téma i titul nejnovějšího držitele Zlaté palmy z Cannes vyvolávaly už před prvním uvedením velká očekávání. Hanekeho analyticky odtažitý pohled na lidskou společnost, schopný přitom vyvolávat celou škálu zneklidňujících emocí, tady ustupuje tématům sice nikoli hojně zobrazovaným, přesto svým humanismem bližším širokému vkusu. Žádné mučení, sadismus, (sebe)vraždy. Hanekeho novinka dostává svému titulu a láska tu je ústředním tématem, hned na první pohled však lze vidět, že jde o vyobrazení ne zrovna běžné. Z jedné strany jde o vztah dvou starých lidí, z druhé o proces umírání.

Haneke není zdaleka tak intimní, jako třeba Andreas Dresen ve snímku Sedmé nebe, přestože ukazuje podobné momenty. Jeho vyobrazení života šťastného páru (jako vždy se manželé jmenují Anna a George), zasaženého Anninou mrtvicí a následujícím ochrnutím, se sice vůbec nevyhýbá tělesnosti, místo detailů a realismu však míří Hanekeho precizní scénář a úsporná, elegantní režie k abstraktnějším cílům. Po propracované, avšak poněkud chladně perfekcionistické Bílé stuze, vykazující kvality velké literatury, natočil Haneke komornější dílo, které zvláštním způsobem balancuje mezi odstupem a blízkostí, mezi vzájemností a samotou. Oproti složitosti předchozího filmu se tady opět vrací minimalistické drama, uzavřené po celou dobu (s výjimkou jediné scény) do prostorů pařížského bytu obou manželů.

Nedělní příloha - nabídka bílého zboží

Veřejná prezentace I.FÁZE semestrálního projektu

Veřejná prezentace výsledků I:FÁZE začíná v 10:00 ve čtvrtek 4.října až do 22:00 (případně dřív) a pokračuje v pátek od 10:00 zbytek. Obsah I.FÁZE je zde.

Bude to prezentace a zároveň průběžná diskuse na vytvořenými programy a typologickými schematy - tak, abychom se od sebe vzájemně dozvěděli co nejvíc - budeme společně hledat, klást otázky ... a opékat tousty.

Zároveň projdeme všechny vytvořené podklady ... fyzický model ve finiši:

podzimní konference

Architekt Honza Žalský nás pozval na zakončení svého dne architektury. V chatové kolonii v Libni jsme na dveře promítali a povídali o projektech na Elsnicovo náměstí. Podzimní slunce bylo nízko, oheň plápolal, kouř se převaloval krajinou. Překřikoval jsem děti, které hrály fotbal nebo apokalypsu. Bavilo nás to? Bavilo! Díky.

Tahle země je pro starý

Se sborem Elpida jsem se poprvé seznámil na benefiční akci DIVOCE PROTI AFI. Zanedlouho o nich šel časosběrný dokument na ČT24. Dávám sem na něj odkaz, film nejde vložit.

V pokračování je záznam části karlínskýho koncertu:

my a den architektury

Senioři láska sex

Wolke 9 (česky Sedmé nebe)  natočil režisér Andreas Dresen v roce 2008. Film pobral řadu cen na mezinárodních festivalech a okrajově se dostal i do české distribuce (Aerofilms). Proč ho doporučuji ?

Je to úplně obyčejný, solidně a civilně natočený film. Ona je vdaná, s manželem žije spokojeně a aniž by chtěla, přeskočí jiskra s jiným a už to jede … film s obvyklou a předvídatelnou zápletkou. Jediná věc je jiná. Věk aktérů příběhu. Najednou je film o něčem jiném. Nebo ne?

I.FÁZE

Hlavním úkolem první fáze je vygenerovat schéma vazeb a současně s tím napsat přesný stavební program. Proč? Důvody jsou hned dva. Bydlení pro seniory je v současné době živá otázka, neřkuli módní téma, které momentálně probíhá transformací. Studenti sice mají v zadání základní platné typy bydlení, které má stavba obsahovat a jsou obsaženy v české legislativě. Zároveň však po studentech chceme získat zpětnou vazbu, zdali neexistuje způsob lepší, resp. zjistit ideální vazby a kombinace v takovém domě (či domech) a najít nové, potřebné. Druhý důvod zadání schématu a stavebního programu je stejně důležitý a týká se smyslu architektury. Architektura není volná tvořivost, ale prakticky vždy plníme nějaký určitý konkrétní úkol. Na parcelu s nějakými určitými vlastnostmi má architekt navrhnout stavbu určitých parametrů. To je základ našeho řemesla. Jednou z hlavních vlastností architektury je, že návrh klade odpor. Ze začátku se to většinou zdá nevyřešitelné: na takhle divnou parcelu mám navrhnout takhle komplikovaný program?? To přece nejde, to je jasné. Nakonec to jde. Každý architekt zná ten pocit, kdy mu poskočí srdce, když zjistí: to je ono! Jakou roli v tom hraje „královna umění“? Velkou. Během celého návrhu je stále přítomna. Ale to předbíháme. Zatím mají studenti za úkol navrhnout nevyřešitelný program, který pak budou muset splnit. Nevyřešitelnou parcelu už znají. Konec první fáze je 4.října, resp. 5. října, kdy proběhne společná prezentace a diskuse. Výsledkem bude to, že se vzájemně dozvíme o úplně nových možnostech propojení, možná o nových funkcích, které je vhodné do domu integrovat, možná úplné zpochybnění. Můžeme zpochybňovat vazby i velikostní nároky, svoje i kolegů.  Následovat bude buď syntéza, nebo bude každý dělat svůj, typologicky mírně odlišný model domova pro seniory. Tato fáze je klíčová, protože právě v ní můžeme společně přijít na něco inovativního. Na způsob organizace bydlení, nová spojení, či integrací funkcí, které jsou neobvyklé, něco pozitivního přináší. Výsledkem práce bude tedy schema a sestavení standardního stavebního programu. Tento den, či dny považujeme za extra důležité. Právě v těchto dnech budeme odpovídat na kruciální otázku CO? stavíme a můžeme za pochodu upravovat vstupní parametry. Právě v tuto dobu můžeme přijít na něco nového, co pak bude ovlivňovat návrh a kvalitu architektury. Naposledy. Pak je budeme plnit a řešit otázku JAK?

V druhé fázi si studenti budou muset znovu samostatně projít sledem otázek PROČ, CO, – tentokrát prizmatem architektury – tedy budou hledat dům, či „obraz domu“, o čem to má být, řekněme po staru: koncept. Po těchto třech týdnech studenty opět čeká společná několikadenní prezentace v Oboře. Následně začnou řešit otázku JAK. Té se nezbaví až do odevzdání, resp. Až do termínu vymýšlení odevzdání – tedy JAK svoje myšlenky co nejjasněji sdělit divákovi.

Zpět ke dvěma prvním týdnům. Mimo společný základní úkol se studenti rozdělili do šesti skupin, které zpracovávají podklady a za každou skupinu je vždy zodpovědný jeden ze studentů a rozděluje práci ostatním i sobě (1.domovy pro seniory rešerše, 2.fyzický model území, 3.Schwarz plány, 4.výsek situace našeho území, 5.3D model, 6.otagování důležitých míst ve schwarzu). Skupiny musejí spolupracovat, jinak je práce nezvládnutelná. Zazpíváme si, ne ?

START

Zadání zadáno, extranet extranetuje, kontakty zkontaktovány, vedení uvedeno, skupiny seskupeny, FTP zřizujeme, klíček od skříňky najdeme. Zimní semestr začíná. Na novou partu se můžete podívat zde .