odevzdávka Tomáš Feistner - 7semestr - zimní 2011

Zavěšujeme první odevzdávku. Nejprve obrázky, potom plachta a text autora, na konci video. Na něm je průběh Tomášovy práce a záznam prezentace semestrálního projektu. Na úplném konci hodnocení.

2012 © atelier kuzemenský & synek FA ČVUT, vypracoval Tomáš Feistner 7.semestr 2011/12

 

SOLITARY: Lucky losers - happy winners

V průběhu semestru jsem studentům pouštěl hudebníky, kterých si tak či onak vážím. Častokrát z toho vycházeli soliterní jezdci. Slíbil jsem tedy nedělní přílohu toho tématu.

V devadesátých letech se obecně fňukalo nad tím, že mp3 zabije hudební trh a „hudby bude méně“.  Nejenže tento posun nezabil hudební trh, ale hudby je více. Nesouvisí to pouze s nějakým mp3, ale také se změnou aparátu, na kterém se dá dělat „rokenrol“ a především nechuť být součástí průmyslového odvětví. Nový diskurs bohužel nezahubil továrny typu U2 ale trochu je znejistil, (papež a irská vláda těm zasloužilým umělcům dozajista pomůže). Soudobou hudbu už delší dobu hledejte jinde než v katalozích CBS. Distribuce, anonce a produkce nosičů se přesunula na net a přímo na koncerty. Na přelomu století se některé kapely začaly, ne náhodou, pojmenovávat po mezinárodních korporacích (Panasonic – svůj soud posléze prohráli a jmenují se Pan Sonic), nebo po  holyvůdských hvězdách (Charles Bronson, Philip Seymour Hoffmann …). Najít o nich něco smyslupného na netu je skoro nemožné a vyhledávací mašinky na ně nestačí. Vzkaz je jasný: přijď na koncert. Do detailu dotáhli metodu v polovině minulého desetiletí „witch house“ – jejich názvy se skládají ze značek a symbolů, které sice najdete v mapě znaků, ale gůgl je neumí. Většinou je to proložené spoustou trojůhelníků, takže někdy sedí název „triangle core“. My starší občas říkáme triangle shit, protože i z této „avantgardy“ se rychlostí světla stala manýra.

Když jsem byl malý, chtěl jsem mít kapelu. Bylo to dost komplikované a neměl jsem peníze na všechny ty kraviny kolem“ kytara, zesilovač …“  Upřímně řečeno, neměl jsem náladu ani na spoluhráče. Tyto hendykepy se změnily. Kapely zakládají jednotlivci. Tvoří mezinárodní komunitu, většinou se osobně znají, nebo o sobě vědí. Na svůj ekvipment nepotřebují kolonu kamionů. Stačí jeden kufřík (Sewn Leather), nebo si mašinky balí do svetrů mezi oblečení (Ignatz). Přijedou, rozbalí, zahrajou, prodají pár kazet, po koncertě dají pivo s publikem a zítra jsou jinde. Někdy zůstanou na dýl. Záleží na místním prostředí a lidech. Sewn Leather v Praze ani nedohrál koncert a rychle zmizel. Spousta z nich rezignovala nejen na hudební průmysl, ale i na vydávání ucelených „elpíček“.  Náhodný soubor tracků, který si koupíte na kazetě, nebo na CD, patří do série několika kusů, příště to bude jiné. Častokrát kupujete splity – tedy nahrávky několika projektů, které se sešly v jeden čas na jednom místě na netu, nebo ve fyzickém reálu.
Slíbil jsem výběr svých oblíbenců. Protože je jich hodně, bude to nucený výsek, který v případě odezvy bude mít pokračování.

známkování

16. ledna proběhlo známkování. Tedy přesněji: interní hodnocení probíhalo celý čtvrtek 12.ledna, šestnáctého jsme známky studentům řekli a zapsali. Známkování nemám rád. Nikdy jsem neměl. Na střední škole mi bylo hrozně líto, že si nemůžu při zkoušení formulovat otázky sám. Vzdělávání mě bavilo, ale pamatoval jsem si jiný druh média, než se mě většinou kdo ptal. Zajímaly mě informace, jejich analytické sestavování a praktická aplikace, nezajímaly mě data bez kontextu. Přesněji: nemám schopnost si je zapamatovat.
Teď jsem si to vyzkoušel z druhé strany. Je to hrozně těžké. Nejraději bychom všem kdo absolvovali náš ateliér dali jedničky. Byli dobří a dělali maximum. Pracovali jak nejlíp uměli. Maximum se oceňuje maximem. Za každým člověkem se skrývá příběh. Někdy dal maximum, ale podle svých kritérií. V tu dobu se mu třeba v životě dělo něco důležitějšího než architektura. Když se zamiluji (což nebývá často), vezmu si v práci blíže neurčené volno. Klientům zavolám, omluvím se a řeknu, že mě v životě potkalo něco důležitého.  Smyslem života je život. Smyslem studia je osobní vývoj. Nejraději bychom s Ondřejem udělili pouze „absolvoval(a) vs. neabsolvoval(a)“ a každého práci ohodnotili slovně. Na škálované známkování je potřeba být chladnokrevný, nebo velice citlivý. Nikdy však nebude dokonale spravedlivé.
Dalším faktorem je to, že před známkováním bychom museli podrobně projít školu, a porozumět maximu ostatních, protože s těmi se naši studenti známkou poměřují. V našem atelieru to měli studenti extra těžké. Dostali velký objem práce a propracovaný návod, jak si řešení co nejvíce zproblematizovat. Varovali jsme je předem a to mě uklidňuje.
Toto je matrice udělených známek:

Ve finále jsme známkování věnovali celý čtvrtek dvanáctého a zjistili jsme, jak důležitá zpětná vazba to pro nás byla. Znovu, s odstupem, jsme s Ondřejem o každém projektu diskutovali, vzájemně si argumentovali.  Bavilo nás to. Ve způsobu známkování jsme nakonec zvolili kombinaci dvojí metody: Dali jsme známky. Na šestnáctého jsme svolali INDEX SESSION. Verbálně jsme zhodnotili práci atelieru jako celku a každému studentovi veřejně řekli slovní hodnocení. V tu chvíli jsem zažil pocit skutečného zakončení semestrálních projektů. Posléze jsme se společně přestěhovali do Klubovny Povaleč a náležitě zakončili zakončení.

Co se nepovedlo nám? Řeknu to hlavní. V našem atelieru byl kladen hlavní důraz na kontext a kvalitu života. Nikoli na efekt. V kontextu Karlína návrhy neprudí, nejsou agresivní, sousedsky zvou. Diskuse o tom, jak organismus města přijme transplantovaný orgán byla hlavní, spolu s diskusí o komfortu života. Tedy vznikly propracované projekty, které nabízejí vnitřní pohodlí, pohodu, neformálnost, sousedství. Nepodařilo se nám spolu se studenty v konečném výstupu tuto esenci vytáhnout jako hlavní téma. Není viditelné a zřejmé. Tohle je potřeba příště napravit. Tedy oznámkovali jsme se: „c & c“. Šlo to líp, šlo to hůř, víme co zlepšovat. I za touto známkou se skrývají příběhy. Obecně by nám v průběhu semestru pomohlo, kdyby nás studenti důsledněji kritizovali, líp by se nám pracovalo.

Co bude dál? Připravujeme nové zadání. Přemýšlíme, co všechno můžeme zlepšit v příštím semestru. Přemýšlíme o organizaci a administrativě atelieru. Kupříkladu o smysluplném počtu studentů. V následujících týdnech na blog zavěsíme projekt po projektu, spolu se záznamem závěrečné prezentace, pokud se to podaří. Přednost má příprava nového semestru.

AVL - Atelier Van Lieshout

Jsme zhruba v polovině akademického roku. Je odevzdáno. Myslím, že je ten správný čas pověsit opravdu pěkné číslo. Van Lieshout je holandský umělec? architekt? magor? důlní kanárek? anarchista? ... který, jak by se mohlo zdát, nemá s koncepcí našeho školního atelieru nic společného. Navzdory tomu to tak je … i když ve finále se (možná) jedná o dobře artikulovanou antitezi.
Institucionalizovaný bastl, typologie konzumu, komentáře naivní touhy po univerzalitě a dokonalosti, čistotě a sexappelu. Autonomie, nomádství, odcizení, industrie, technokracie, autodestrukce, autoerotika, ale rozhodně ne autocenzura ... Joep Van Lieshout mne prostě inspiruje a nutí přemýšlet. Proto ho přidávám do zdrojového kódu. Vzhledem k tomu, že momentálně studenti nepracují na projektu, není třeba se obávat, že budeme pozítří konzultovat laminátovou díru do prdele.

V pokračování je vyjma fotek opět video:

 

shot by shot movie + pozvánka

Master Plan

Žijeme NONSTOP

ATELIER KEMPE THILL

ATELIER KEMPE THILL je další z ateliérů, které potřebuji zavěsit. V poslední době naši studenti častokrát v rámci kritiky slyší pojem „samozřejmý komfort“ nebo „obraz domova“ „praktické pohodlí“. Návrh obytného souboru není formální hra. Nezajímá nás bezcílné posouvání okénky. Vybízíme studenty, aby metodou animace, tedy představy reálného filmu, navrhli v jejich domě obyčejné pohodlné věci a netrápili se formálnostmi. Vím-li na začátku návrhu „o čem dům bude“, vytvořím-li později propracované prostorové schema, navrhne se mi dům skoro sám. Jistě, zjednodušuji, je to mnohem komplexnější a jednotlivé fáze návrhu se v akordu prolínají. Přemýšlím-li o schématu, mám v hlavě zároveň obraz domu, vím tedy i hloubku osazení okenního rámu, materiál vstupního portálu atd... obyčejný a neformální rozhodně neznamená nudný, tuctový. Naopak, hledání autentické osobitosti je cílem práce atelieru. Osobitost hledám ... hledáním obrazu. Při psaní se trochu ošívám. V každém pojmu si lze hodně nerozumět.
Práci ATELIERU KEMPE THILL záměrně uvádím realizací obytného bloku, kde je zřetelné, že architekt nekomplikoval bitevní pole, myslel na komfort obyvatele a našel jednoduchou cestu z bodu A do bodu B. Práci uvádím mimo jiné proto, že mu předcházelo zavěšení několika ateliérů, které pracují s ornamentem, tradicí, řemeslem, stavitelstvím, rukodělným detailem. Na pracech našich studentů se to zřetelně odrazilo. Trochu jsme se s Ondřejem polekali. Nenabízíme návody a už vůbec ne estetický kánon. Jejda. Rádi bychom otvírali cesty. Chceme, aby si naši budoucí kolegové uvědomili, že zdrojové kódy architektury jsou mnohem širší, než by se mohlo zdát z učebnic. Zatím jsme překvapeni, že si studenti berou z „nepapírových“ zdrojů méně než bychom čekali. A že jich je!
Dost jsem přemýšlel, jestli někde neděláme chybu. Proč třeba někoho nenapadlo vzít si…? Proč….? A proč…? Sliboval jsem to jednoduché ? Ne. Tak mám, co jsem chtěl. Dumám. Metoda našeho atelieru má dva základní kameny: 1.obraz 2.animace. Kombinací obojího se návrh mimochodně stává realistickým. Říkáváme všechno srozumitelně? Neopomíjím subtilní obrazy, které jsou mi předkládány a já je prostě „kulturně nečtu“?
KEMPE a THILL to s kontextem a subtilitou nemají paradoxně o moc jinak, než jejich „zavěšení“ kolegové. Jenom to není tak přehledné. Rukodělnost sice občas používají, ale stavitelský fundament interpretují běžným katalogovým prvkem. Specificky použitým. Prima. Hledejme svoje cesty. Pojem experiment má mnoho významů.

V pokračování je mimo fotek i video:

EXKURZE ŽLUTÉHO PANÁČKA - manuál

Napadla mě taková hra. Vznikla náhodou: Ida Čapounová mi chtěla ukázat, jak si na gůglu vytipovala obytnou čtvrť, kterou podle struktury považovala za urbanisticky hroznou. Vydala se na procházku a když asi půl hodiny hledala to místo, zeptala se obyvatelů. Zjistila, že tím příšerným územím už docela dlouho chodí a libuje si, jak skvělé to tam je. Uvědomil jsem si jednu drobnost. Vy všichni máte v paměti tahle obyčejná místa, kde Vám bylo fajn. Seděl Vám profil ulic, vyhovovaly Vám domy, stromy, stoly na ulicích, prostě čert ví co. Pokud se tam nezřítí letadlo, nevybuchne sopka nebo jiné štěstí, nedostane se území do učebnic.  Přesto máte chuť to místo ukázat ostatním? Je to stejně jednoduché jako následující příklad. Dáte dvakrát, třikrát přibližovací printscreen, pak pustíte ze řetězu žlutýho panáčka a přidáte pár dalších  PrtSc. Budete-li mít chuť, napíšete k tomu pár slov a přidáte lokační odkaz  GoogleMaps. To je všechno. Ostatní si to projdou sami. Jasně, má to fígl, taky mě to napadlo: co když tamtudy nejel žlutej panáček, že jo? No, tak takový placy neuvidíme. Tím líp, řekl jsem si. Smyslem hry je ukázat kouzlo úplně obyčejných míst, která zná i žlutý leader. Follow him. Úspěch hry? Záleží na Vás. Když nikdo nepošlete nic, tohle je poslední článek toho tématu. Práce mám dost. Budete-li posílat, vznikne nová rubrika, která se bude jmenovat: EXKURZE ŽLUTÉHO PANÁČKA. Smysl hry?  Rád se nechám překvapit. Je to na vás. Pravidla hry? Neotisknu cokoliv. Když otisknu, bude nadpis, autor, kopyrajt a tyhle běžný věci. Zaslané odkazy nezneužiji k žádným jiným účelům, než k zavěšení na tomto webu, pod Vaším jménem. Kam poslat ? Na tento e-mail . 

Zde je pilotní příklad:

Architekt Domů Tatínek

Architekt Domů Tatínek je rozjíždějící se projekt studenta našeho atelieru Aleše Hamhaltera & Kristýny Staré. Ponechme stranou lehce nekorektní název, nad kterým by si posteskla Zaha Hadid s Alenou Šrámkovou, domy prostě mívají i maminky a pojďme k věci. Libreto autorů projektu zní zkráceně takto:

“Architektura doby nikdy nebyla tvořena architekty samými, ale byla, a je vždy dána poptávkou, kterou vytvářela společnost, ať již reprezentována dominantním jedincem či jednotlivci z řad občanské společnosti. Poptávka vychází z konkrétních potřeb jednotlivých lidí, okolností doby a její konkrétní zhmotnění je ovlivněno skrze vkus a kulturní úroveň.
Pokud si jako architekti vezmeme za cíl ovlivnit vkus a architekturu doby, jediná cesta vede přes ovlivnění společnosti jako celku. Uvědomme si však, že měnit názor a vkus hotového člověka je mnohem těžší, nežli se pokusit ovlivnit teprve utvářející se osobnost, která bude vytvářet kulturní úroveň blízké budoucnosti.
Místo, kde se tvoří kulturní úroveň národa je rodina, těsně následována vzdělávacím systémem. Věřím, že je to právě vzdělání a všechny jeho stupně, kam by se měla směřovat naše pozornost.
Současně je všude slyšet, jak je náš školní systém zkostnatělý, založený na memorování telefonního seznamu dat, letopočtů a vzorečků, bez viditelného smyslu jejich použití v praktickém životě. Přičemž témata spojená s architekturou a urbanismem by mohla sloužit ke spojení těchto jednotlivostí do smysluplného celku.
Z vlastní zkušenosti si myslíme, že žáky by více bavilo a vnímali by prospěšnějším učit se o fungování měst, kdo je tvoří, kde si mohou postavit dům a kde by to bylo výhodné, nežli se "šprtat", kolik tun uhlí se vytěží v ostravské pánvi.
Bylo by přitažlivější naučit se ve fyzice, kolik doma protopím energie a jak to ovlivnit, než neustále dokola "sjíždět" kalorimetrickou rovnici pro smíchání abstraktních tekutin. Bylo by i představitelnější dozvědět se, jak se dráha Slunce promítá do života lidí a jejich obydlí, než počítat dobu oběhu měsíce kolem Jupitera.
Projekt vychází z předpokladu, že společnost není hloupá, a že pokud jí poskytneme relevantní informace, dokáže se na jejich základě rozhodnout.
Projekt, jemuž se bude věnovat náš blog, se zaměřuje právě na vzdělávání o architektuře, urbanismu a bydlení obecně, v rozsahu od mateřské školy po školu střední, jež by mohlo podchytit problémy, s nimiž se potýkáme.
Zajistit, že lidé budou vědět, co vše se architektům/urbanistům/územním a strategickým plánovačům honí hlavou a co vše zohledňují při navrhování. Ukázat lidem již v jejich raném věku, že existujeme, že se nás nemusí bát, a že jsme zde, abychom jim poskytli službu, jejíž podstata tkví v možnosti přispět ke kvalitě jejich života.“

Co myslíte? Povede se jim to? Dělají to dobře, špatně, nebo něco mezi tím? To můžete sledovat na blogu Architekt Domů Tatínek zde. Odhaduji, že tamtéž můžete radit, fandit, pomáhat, dávat tipy, ptát se - architektura je Vaše.
V pokračování si můžete pustit video z pilotního workshopu v mateřské školce Bílá:

KUDY DO MNICHOVA A PROČ ?

Před časem jsem zde na blogu upozorňoval na zajímavou akci. Ze studentů našeho atelieru, pokud vím, nejel nikdo, ale re:rozvědka samozřejmě vyrazila. Znát naše (řekněme) ne-mainstreamové kolegy z Evropy považujeme za důležité. Přikládám dokumentární film, který je vyvážený a pravdivý: cesta trvala stejně dlouho jako přednášky, tedy není možné to tajit. Režie, kamera, střih a postprodukce: Honza Vlach, řidič: Ondřej Synek. Photo: Jiří Žid, Second Unit: Hanka Procházková. Summary slovy Honzy Vlacha: "...sledujte Věšení po číslech (3:50 a 4:14 už visí). Nebo se nás zeptejte. Je dost o čem mluvit."
Článek se měl původně jmenovat „KUDY DO EVROPY A PROČ ?“. Mám totiž takovou tezi, jejíž pravdivost není absolutní, považujete-li za evropanství kariéru v BIG či jiném nadnárodním pop-studiu. Ta teze zní: Evropu začneme zajímat, až začneme navrhovat českou architekturu. Méně národovecky řečeno: až budeme specifičtí a pro Evropu zajímaví. Máme co dávat, máme co učit, jenom o tom nevíme, nebo se za to stydíme. U olomouckých syrečků je nám to jasné a u architektury ne? To je Záhada.

Vánoční besídka v 644*)

start FÁZE V. - odevzdání

Na průběh páté fáze se tentokrát můžete vyjímečně podívat předem:

prezentace návrhu FÁZE IV. - pokračování

Dobře to dopadlo. Vyjma neživých nemrtvých odprezentovali všichni. Na rozdílu čtvrtka, kdy prezentovalo šest lidí a pondělka, kdy jelo 18 lidí jsem si uvědomil, jak absurdní je lhát, že se lze něco naučit v povinném počtu 24 studentů na atelier. Nejde. Zodpovědně ne. Já vím, jasně, souložit se také dá 30 sekund. Myslím, že to dělají králíci. Nejsem si jistý, že se to chci naučit a nevím, jestli bych se odvážil nazvat to milováním. Každopádně v pondělí jsme pomilovali osmnáct lidí po dvaceti minutách a připadali jsme si tak nějak …. nedokončení, řekl bych. Buď se máme co učit, nebo se budeme muset ještě nějak pohonit. To zodpovědně promyslíme. Na videu se můžete podívat na stav unie. Jako obvykle je to němý film, takže nevíte, co tomu říkáme. Úkolem této fáze bylo „vyloupnutí materie“ a většinou jsme říkali, že je hodně co dělat a častokrát předělávat, posuďte sami. Myslím, že studenti zpětně pochopili, proč jsme chtěli "obraz o čem to bude" hned na začátku semestru, po čtrnáctidenních analýzách. Nyní někde chybí osobitost, někde Karlín, někde komfort a pohodlí, někde intimita, někdy je to na opravdu skvělé cestě, někdy se zoufale posunuje okénky. Bude to dobrodružné, držíme palce a těšíme se. Veselé Vánoce.



Jako obvykle fotky:

prezentace návrhu FÁZE IV.

"Velké" jsme plánovali na jeden den opakující se během čtrnácti dnů. Podstatou práce našeho atelieru je diskuse, která se rozbíhá během konzultací. Hmmm. Protože nemůžu mít ve škole psa a v deset nás ze školy někdo rozhlasem vyhodí, nemůžeme dokončit rozdělanou práci. Tedy Velké prezentace se začly institucuonálně přehupovat do dvou dnů .... a logicky všichni studenti v hlavách počítají s tím pozdějším termínem. Tedy napsal  jsem mail, kde bylo jasné, že VŠICHNI přijdou připraveni první den. Naše metoda spočívá mimo jiné v tom, že se studenti nejlépe učí od sebe na vzájem - reší ten samý problém. 
Přišlo jich šest. Plánoval jsem odejít domů. Spánek by se mi moc líbil. Pak jsme studenty v příjemné pomalé atmosféře odkonzultovali, alespon dostali času jak se patří.

Ateliery od nás nedostane student, který tuto poslední konzultaci neabsolvuje. V pondělí jsme plánovali bez keců nepřijít a spát - dtto jako studenti ve čvrtek. Jsme fakt hrozně unaveni, Ondřej i já,  to by nevěřili. Takže v pondělí jinak. 1. varianta: solidně odkonzultujeme 13 lidí, kteří se dají stihnou do normálních večerních hodin, ti co nezkonzultují budou vyhozeni z atelieru. 2.varianta: odkozultujeme, úplně všechny, co konzultovat měli a máme tedy na každého několik vteřin. Jsem zvědavý, kterou verzi si studenti hlasováním vyberou.
(většinou mi argumentují tím, že mají tolik předmětů, takže "nic nestíhají". Hmmm, pokud je výsledkem to, že v magisterském stupni neovládají například typologii bytového domu, tak bych se být školou zamyslel).

Zde je video a pod ním jako obvykle fotky:

pozvánka na prezentace IV.FÁZE návrhu

Po dvou týdnech individuálních konzultací přišel termín ukončení IV.FÁZE. Ukončení každé fáze návrhu se děje formou prezentací, které jsou otevřeny veřejnosti. Pravidla hry jsou stejná jako vždy: 1.naše kafe je Vaše kafe (nedostatek hrnků bude řešen samozřejmě velice flexibilně), 2.naše limonády jsou Vaše limonády 3.naše židle jsou naše židle 4.Vaše telefony nebudou zvonit. Termíny: Čt 15.12.2011 od 10:00 nejpozději do 19:00, Po 19.12.2011 od 12:00 nejpozději do 21:00. Jste srdečně zváni a Vaše slovo je vítáno. Obsah IV.FÁZE návrhu si je možné osvěžit zde .

HUISWERK

HUISWERK ARCHITECTEN zavěšuji pět minut po dvanácté. Letos se rozdělili na dvě party: Bowenbouw Architecten a Collectief Noord.  Vzhledem k tomu, že to bylo nedávno, stránky HUISWERK jsou stále platným dokladem jejich práce. Vřele doporučuji web prolistovat. Mimo jiné je velice zajímavé sledovat způsob získávání zakázek. První ceny v „malých“ soutěžích: policejní stanice, hasičská stanice, dostavba mětského centra atd … inspirativní. Profil studia je pro mne ideálním reprezentantem neupocené kanceláře architektů 40+-. Z prací studia je cítit humor, poctivost, švih a ze způsobu vedení kanceláře transparentnost.

HildundK

Termín „česká přísnost“ mi připomíná něco jako „betonová pneumatika“ nebo „kukačka z hodin odlétá do teplých krajin“. Češi nikdy přísní nebyli a pravděpodobně nebudou. Z několika důvodů. Hledejte je sami, je to přísnější. Na západ od Rozvadova se staví poměrně střízlivě a nevím, jak to nazývají. Možná „německá přísnost“. Mnichovští HildundK umějí být přísní jaksepatří, když je to namístě. Není to jediná struna. Klíčová slova jsou: humor, nadhled, střízlivost, adekvátnost, kontext, solidnost, stavitelství, pečlivost, detail, ornament, řemeslo, tradice. Je radost koukat se na někoho jak staví, ví proč, ví co, a nemá to okoukané. Vlastně má, ale to by byl dlouhý článek o tom, kam se kouká a jak s tím pak nakládá.
Mnichovské studio Hild und K Architekten bylo založeno v roce 1992 bývalým studentem Miroslava Šika Andreasem Hildem a Tillmannem Kaltwasserem. Poté co „K“ zemřel, převzal jeho roli společníka v roce 1999 Dionys Ottl. Neznáte-li, seznamte se. V pravém sloupci je přidaná adresa kvalitních webových stránek.

VĚŠENÍ PO ČÍSLECH

Studenti neznají reference, které bych očekával, že budou znát. Vlastně jsem myslel, že se od nich v tomto ohledu hodně nového dozvím. Není tomu tak, příčiny jsou vedlejší. Uvědomil jsem si, že požadujeme po studentech způsob uvažování, který neznají a při kterém je mimo jiné potřeba opřít se právě o tyto reference. Zjednodušeně řečeno o práce architektů, pro které nejsou jedinou referencí učebnice architektury a časopisy, které se válí u kadeřníka. Původně jsem si vzal úkol, který nejsem schopen plnit: plánoval jsem zavěšovat odkazy na architekty či studia, doplnit je iniciačním článkem, videem, vysvětlit proč jejich práci považuji za inspirativní atakdál. Nemám na to čas, příčiny jsou vedlejší. Rozhodl jsem se k jiné variantě: prosté zavěšování odkazů do pravého sloupce tohoto blogu. Budu se snažit při každém zavěšení nového odkazu upozornit podobně lapidární anoncí jako je tato. Jako čtvrté v řadě tedy upozorňuji na MONADNOCK, kteří zde visí už týden:

nedělní příloha - TIP NA VÍKEND

A je tady sobotní vydání s nedělní přílohou. Tentokrát vám poradíme JAK SI PRODUKTIVNĚ UŽÍT DEPRESI. Nejprve je třeba kvalitní depresi pořídit. To dá rozum. Vzhledem k tomu, že čtenáři blogu jsou poměrně kreativní, nebude to velký problém. Způsobů je nekonečně mnoho. Některým z vás stačí obyčejný nákup. Pokud i v železářství, kam jste si šli původně pouze pro hřebíky, hrají nahlas vánoční koledy, máte jí poměrně bez práce. Někdo potřebuje víc. Z člověka, kterého znáte dvacet let a původně jste si ho vážili, se stal neonormalizační aparátčík bez skrupulí, plně vybavený selektivní pamětí. Prostě kamarád do nepohody. Máte-li nadbytek času, můžete ho s klidným srdcem nazvat sviní. Šup a máte jí. Kdo si opravdu neví rady jak na to, odkaz je třeba zde nebo zabodněte nůž kamkoliv do jakýchkoliv novin a chvíli čtěte. Můžeme se tedy shodnout, že ulovit depresi je bezproblémový úkol. Většina čtenářů považuje za denní rozkaz deprese se co nejdříve zbavit. Volejbal, badminton a tak. Opak je pravdou. Důležité je udržet jí produktivně až do pondělí a opravdu pořádně si užít Week-End. Zbavovat se deprese je zbytečné mrhání energií a každý odborník vám řekne, že o to dřív se vám vrátí i bez vánoční koledy. Škoda rozkopaných popelnic. Nehazardujte. Jde to i po dobrém. Ideální je počasí kolem nuly a mírné mrholení. Slabší povahy si musí zatáhnout závěsy a pustit Swans. Někdo musí vymalovat asfaltem obývák. Je to na vás. Čím víc keců, tím hůř. Svojí cestu si musí najít každý sám. Jste dospělí lidé a máte naši důvěru. Vy to dokážete ! Víkend vám pěkně uběhne a v pondělí se vzbudíte do růžova. Ideální čas poslat neonormalizátora bez emocí do prdele. Enjoy!


.


Nedělní strip ? Samozřejmě:

WAS GEHT UND WO ?

Konference s podtitulem: DIE JUNGERE ARCHITEKTURSZENE IN EUROPA



WAS GEHT UND WO je konference pořádaná Technickou universitou Mnichov 9.prosince 2011: vhled do soudobé (nedávné) architektonické scény v Evropě. Jakými metodami mladá generace reaguje na podmínky, kterými je ovlivňována dnešní architektura … Odhaduji, že se nejedná o formální akci. Podle jmen a práce studií, která budou přednášet a diskutovat předpokládám, že se chtějí setkat, ukázat práci, seznámit se. Pokud pojedete, budete to mít lehce komplikované, protože většina studií pochází z protestantského kulturního prostředí a na jejich práci je to samozřejmě vidět. Jako takové je k nám nepřenositelné (… na to ostatně častokrát narážíme při konzultacích v našem atelieru). Esence jejich práce a především přístup k navrhování, ale může být zajímavý a aplikovatelný v tradičně nestřídmém a zdobném českém prostředí. Odhaduji, že styčným bodem konference bude, velmi zjednodušeně řečeno, „každodennost“.

Na flyeru akce si všimněte, že území východní Evropy je prázdné. Není to náhoda. Zaplnit jej budete muset v budoucnu Vy. Většinu jmen a architektonických studií pravděpodobně neznáte. Zdejší média zajímá jiný segment. Být Vámi, tak se jedu podívat, co tvoří Vaši generační kolegové v praxi. Být mnou … tak bohužel nejedu, pátek je jeden ze dnů, kdy si musím vydělat peníze na to, abych Vás i nadále mohl učit na „české technické universitě“. Tak šup na kola.

Čekáte na ten důležitý odkaz, že jo ? Zde je. Dozvíte se tam vše potřebné. Potřebná je i motivace:

překvapení

Všimli jste si. Celý semestr studenty fotím a filmuji. Včera se situace nečekaně obrátila. Vstoupili jsme do ateliéru, hrála hudba z Popelky, nekompromisně si nás posadili na židle, byli jsme nepřipravení, zaskočeni, překvapeni, přistiženi. Moje povinnost je dát video, které studenti filmovali, na blog, protože jim to také dělám. Tady je:

Nedělní příloha – KAM ZA KULTUROU

A opět je tu nedělní příloha sobotního vydání. Tentokrát bude o kultuře. Je neděle. Část z vás právě teď pracuje, někteří sportujete, někdo přemýšlí, jestli půjde nakupovat vánoční dárky nebo vyvraždí rodinu, někdo se vydal až do Přírody. Ostatní se vypravili za Kulturou. Máte za sebou týden života. Vstáváte pravděpodobně v půl osmý, poněvadž tak je tomu v Rakousku - Uhersku zvykem. Dojdete do atomárny a tam máte těžkou volbu: podívám se na net, nebo začnu drtit hned ? Kolem oběda hned dvě osudové volby: půjdu do sebe nasypat fodder ve dvanáct, nebo až v půl jedný ? V přeplněné restauraci opět volba: budu na dotykovým displeji vyřizovat maily ? Vpodvečer končí první směna a začíná druhá. Socializace. Kdo nikam nechodí, jako by nebyl. Znám machry, co za večer zvládnou tři akce a víc. Překračují normu o 300%. Jedna ze tří akcí musí být kulturní, ob den multikulturní. Je kolem půl dvanácté PM a šichta končí. Kultura je za námi a je třeba se vyspat na další směnu v atomárně. Neděláte to tak a cítíte výčitky svědomí ? Hmm, zatím nabízím kulturní tip, o atomárně bude řeč někdy příště.
Dostal jsem totiž spásný nápad a hledám pro něj partnera, který sežene evropský grant. Sám to nezvládnu. Uspořádám výstavu. Ideální je Valdštejnská jízdárna. Prostor bude rozdělen na kóje 2,5 x 2,5 metru. Tak a teď to podstatné. Vstupné. Nebude nijak nízké, protože kvalitní kulturu nelze dostat levně (že jo). Zaplatíte vstupné a dostanete lístek. To je velice důležité. Materializuje fakt, že nemarníte čas. V každé kóji bude postel. Na postel si můžete lehnout a dvě hodiny beztrestně ležet a spát. Právě konzumujete kulturní akci. Odhaduji, že tak spokojeně a bez výčitek svědomí jste se ještě nevyspali.
Já vím, je to geniální. Samozřejmě. Geniální nápady nevytlačíte, ty přicházejí neplánovaně. Tenhle přišel v den, co jsem měl mít po šichtě přednášku v Roxy. Řekl jsem si: „Nabídneš publiku, jestli se nechtějí na nějakou přednášku vysrat a pořádně si zdřímnout“. Zaplatili šedesát korun, takže by se necítili provinile. Lehli bychom si a povídali, postupně by se povídání vytrácelo, vytrácelo a vytrácelo, až bychom všichni spali. Sálem by se ozývalo spokojené oddychování. Možná jsem někoho svojí disciplinovaností připravil o krásný zážitek, na který se mu teď seběhly sliny. Tak se omlouvám. Příště.


Tradičně nechybí nedělní strip:

re:přednáška v ROXY/NoD

NEUTRALFRESH

IV.FÁZE start

IV.FÁZE motto: „JAK – materializace, aneb co jsem navrhl … aby bylo jasně zřejmé co můj čin znamená pro Karlín, pro investora, pro občany, pro Prahu, pro společnost, + vztah k platné legislativě".
Blíží se finální odevzdání: délka semestru = míra zjednodušení, aneb nelze sdělit všechno, ale je nutné přesně sdělit to podstatné a specifické pro návrh + strukturálně všechna data = informace co jsem navrhl. Závazný obsah IV.FÁZE mají studenti na extranetu v devíti bodech. Způsob práce - důraz na individuální konzultace. Veřejné prezentace IV.FÁZE čt.5.12.2011 (od 9:00) a po.19.12.2011 (od 12:00).

LEGOlandTheEnd

Ve čtvrtek 24.listopadu skončila III.fáze návrhu, která se pracovně jmenovala „JAK - aneb reálnost konceptu“. Práci všech studentů si můžete útržkovitě prohlédnout ve třech na sebe navazujících příspěvcích, tento je třetí z nich.  Jako vždy video a v pokračování příspěvku jsou fotky, plus se dozvíte co bude dál:

sobotní vydání - příloha BYDLENÍ

Každé správné sobotní vydání má nedělní přílohu BYDLENÍ. Nejinak tomu bude i na tomto blogu. Specielně pak v tomto čase předvánočním, který je v plném běhu už od srpna, najdete v přílohách co pěkného si pořídit domů. Považujete-li za svůj domov město, je dobrou inspirací dát si pod stromeček fungující ulici a poloveřejný*) průchozí dvorek. Veselé Vánoce.

Pokračování prezentací LEGOstruktury

21. listopadu proběhly další veřejné prezentace navržené struktury. Pravděpodobně jste si všimli, že jsme za pochodu změnili schema práce. Při počtu 28 studentů je neudržitelné hrát na „Velké pondělky“. Rychlost ubírá na kvalitě a společně se studenty jsme se shodli, že nám minulé pondělí protékalo mezi prsty. Prezentovalo se ve stresu - že je třeba něco stihnout. Škrtli jsme kvantitu a zpomalili ke kvalitě. Prezentuje se stručně, ale diskutuje a kritizuje se řádně a do hloubky. Všechny nás to nakoplo mnohem víc. Stejným principem budeme pokračovat i dál. V atelieru sedí a pracují i ti studenti co ten den neprezentují. Zasahují do diskuse, kritizují svoje kolegy. Na skok nás navštívil Jiří Klokočka, česko - vlámský docent urbanistického návrhu na škole Sint-Lucas Architectuur v Gentu a vedoucí projektant urbanistického ateliéru města Kortrijk (Belgie). Doporučuji přečíst ani ne měsíc starý rozhovor, který se netýká, jak by se podle nadpisu mohlo zdát, Liberce, ale principu navrhování: zde
Při psaní tohoto textu mi docvakla ještě jedna drobnost. Skřípe mi pojmenování studenti. Před mýma očima se totiž z našich studentů stávají lidé, kteří jsou si vědomi váhy svojí práce a dělají jí s maximálním nasazením. Moji kolegové.

Stručné shrnutí videem a v pokračování několik fotek. Enjoy:

Plán jízdy

Dnes, to je v pondělí 21.11, pojedou veřejný konzultace od 14:00 dokud budeme potřebovat. Ve čtvrtek dtto, (ale druhá polovina) od 9:30, dokud budem potřebovat. Oboje veřejné. Na obou částech nás zajímají postřehy lidí zvenčí. Chcete-li přiďte zase.

Nejde

Když něco klade opravdu velký odpor, většinou se na to máte chuť vykašlat. Zodpovědný člověk si to ještě dvakrát ověří, bojuje a pak konstatuje: „fakt to nejde“ a vykašle se na to zodpovědně. Češi mají regionální recept. Všechno jde. Odborně se tento postup nazývá „Vosrat to“, píše se s velkým „V“ (jako Victory) a za dvacet let bude pojem v učebnicích vlastivědy a občanské nauky.
Nevím ani odhadem, kolik město Praha vykázalo nově zbudovaných cyklostezek. Hodně. Když jsem to číslo četl, překvapilo mě. Pak jsem to pochopil. Za cyklostezku magistrát považuje ty bílé čáry, které alibisticky kreslí podél krajnice frekventovaných ulic. Mají několik shodných vlastností: 1. Náhodně se kříží s automobilovou dopravou 2. Chybí jakékoliv značky a výstrahy pro řidiče automobilů, že cyklostezku křižují 3. V některých místech, kde malířovi definitivně došla inspirace, cyklostezku náhle ukončí v nejproblematičtějším místě. Zde je potřeba zamávat křídly jako Jan Tleskač. Panikařit není potřeba, když se kreativec vrátil ze svačiny ke kompjůtru, namátkově někde navrhl pokračování a tam je možné s létajícím kolem bezpečně přistát. Nejsem úplně pozorný, proto budu rád, když mi někdo z čtenářů ťukne, je-li někde v Praze semafor kombinovaný se signalizací pro cyklisty.
Jezdím zásadně autem. Cyklostezky pozorně sleduji. Jednak se mi nechce někoho zabít a druhak sledování bezuzdného alibismu zpestřuje nudnou jízdu. Černý humor mám rád. Jízda se stává zábavným kabaretem, pozoruje-li se mnou cyklostezky „Holanďan“. Nevěří, že to není vtip a už vůbec nevěří, že to opravdu magistrát taxuje jako úspěch a sčítá nakreslené kilometry. Na téma „proč si to necháme líbit“ a „kdo za to půjde bručet“ se s „Holanďanem“ už dávno nebavíme.

Protože toto je sobotní vydání, bude opět křížovka, ale nejprve několik instruktážních filmů, jak se řeší nemožné u sousedů:

Veřejný prostor

Mám jeden letmý postřeh. Většina studentů má problém definovat veřejný prostor. Neumí rozlišit, kde je ho potřeba „pojednat“ (jejich žargon) a kde je potřeba sundat nohu z plynu. V tomto ohledu jsou studenti velice zkaženi přehlídkou Městské zásahy.

Studenti se bojí prázdna. Neumějí „prázdno“ vnímat jako kvalitu. V mém žargonu (odborníci prominou), takové prostory nazývám „místo kam přijíždí pouť“, „místo kde zastaví cirkus“, „místo kde dáme neformální fotbálek“ , „pokecáme sedíce na kolech“, „rozeberem auto a namontujem tam pořádný repráky“, „zahrajem si kuličky“, „zahulíme“, „nadechnu se“. Jasně, takový prostor je potřeba zodpovědně navrhovat (!) mnohem složitěji než agresivní kýč městských zásahů. Je to nesrovnatelně těžší a zahráváme si s ohněm. Chápu. Přesto „plácek“ (ano, tak jsem tento typ neformálního veřejného prostoru odborně nazval), tedy místo bez modernistické buzerace, je to, co soudobému městu chybí. Byl (a je) součástí genia-loci post-periferních čtvrtí. Složitá antiteze ? Ano. Je třeba se jí věnovat s maximální teoretickou i praktickou péčí.

A naopak: rozlišit, kde je potřeba tlačit na pilu … a tam s velikou pečlivostí navrhnout a definovat (pojednat – sic!) každou hranu parteru, sezení, osvětlení, odpadky, parkování, kola, brusle, vozíčkáři, bezdomovci … a to tak, aby tato tvrdá definovanost zůstala v zadním plánu. Něco jako rytmická linka v hudební skladbě. Nevnímáte jí, posloucháte-li melodii. Jakmile zmizí nepovšimnutelná rytmika, skladba se rozpadá na nesmyslné fragmenty.

Obě formy městského prostoru se doplňují. Vzpomeňme na prázdnou letenskou pláň. Stále se tam něco dělo. Pamatujete ? Chvíli fotbálek, chvíli baseball, někdy divadlo, někdy demonstrace, někdy petang, někdy cirkus, sem tam zaparkovaný autobus. Vadilo vám to? Jestliže ano, pak vás pokračování textu pravděpodobně ještě více rozčílí. Plácek zvolna přecházel do komponovaných letenských sadů a do přesně definované hrany svahu, za kterou dodnes vděčíme někomu, komu bychom neradi děkovali. Na druhé straně Letenskou pláň definovala frekventovaná ulice Milady Horákové (bu bu bu). Na Letné bývalo město městem. Zkomplikoval jsem to ?

8-bit LEGOland

Happy Mondays

Bizarní potěšení: přijíždět do Prahy po D1

Barbora Šťastná
 7.listopadu 2011

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohlo dojímat něco tak ohyzdného, jako je hradba paneláků Jižního Města, vynořující se na obzoru, když přijíždíte do Prahy po dé jedničce. A přece to tak je. Když se na město dívám takhle zpovzdálí, znovu se pro mě stává tím, čím bylo kdysi dávno, když jsem do Prahy dojížděla každou neděli večer ze svého domova v sudetském pohraničí: neprobádaným a dobrodružným místem, velkým neóny osvětleným příslibem nejrůznějších zážitků.
Nepopírám, že existuje spousta hezčích pohledů na Prahu, a že osvětlená silueta Hradčan je bezesporu půvabnější než ty obří zelené ukazatele a krabicovitá skladiště podél dé jedna. A přece právě tohle je pro mě nejvíc vzrušující způsob, jak se dívat na město, ze kterého se během let stal můj domov: pomalu se ponořovat do civilizace v její nejošklivější a nejbrutálnější podobě, nechat kolem sebe klouzat reklamní billboardy, pomalu projíždět mezi svítícími paneláky a činžáky až k Nuselskému mostu… to všechno ve mně stále znovu probouzí pocit, že v tomhle městě (a v mém životě) se může stát cokoli.

Under pressure II.

Vedení školy mi zakázalo brát do školy psa. Minulých třináct let jsem byl zvyklý, že pes je součástí mého života, tedy i mojí práce. Akceptovali ho moji klienti, byl zvyklý chodit na stavby, na jednání k developerům, do zasedaček, do mojí kanceláře. Klienti zjistili, že je uklidňuje, dobře se nám jedná. Nejsem pro psa žádná výhra. Nesportuji, neběhám s ním po lesích, ale jednu zásadní věc dostal: se vším všudy jsem ho vzal do mého života. Láska je to jediné co mu můžu dát a zjistil jsem, že to je možná víc než jogging. To co jsem dával já jemu, dával on mě a je možné, že kvůli němu jsem živ a zdráv. Ten pes už nežije. Teď mám pětiměsíční štěně a plánoval jsem jako samozřejmost to samé. Mohu to honosně nazývat pedagogickou metodou, ale není to potřeba. Když je v nějaké skupině někdo slabý, trochu nepředvídatelný a komický, někdo před kým je třeba se shodit, aby nás chápal, změní se klima celé skupiny. Lidé se víc otevřou a skupina se semkne. I o tom je učení. Je možné, že pětiměsíční Vojta klima atelieru ovlivnil jednou návštěvou. Tohle jsem našel na zdi, když jsem dnes přišel do atelieru:

Ta miska zůstala ležet na místě, kde jsem jí nechal. Nemohl jsem se zeptat, kdo udělal artefakt, prostě jsem vyběhl ven, trochu se vydýchat a zakouřit si. Dojalo mě to. Pak jsem se vrátil nahoru a mohla začít práce:

Sergison Bates - architektura na druhý pohled

To je UFO, že ?

... a na druhý pohled možná ne:

hledám bydlení. Zn.sociální

Jiný kontext, jiný kraj, jiný mrav. Vkládám video pro rozostření představy obrazu sociálního bydlení (low cost housing – chcete-li). Samozřejmě i v londýnském kontextu je to pravděpodobně bonbónek, za který, pokud se nepletu, pobrali autoři nějaké ceny. Každopádně není špatné rozšířit si pohled.