IV.FÁZE start

IV.FÁZE motto: „JAK – materializace, aneb co jsem navrhl … aby bylo jasně zřejmé co můj čin znamená pro Karlín, pro investora, pro občany, pro Prahu, pro společnost, + vztah k platné legislativě".
Blíží se finální odevzdání: délka semestru = míra zjednodušení, aneb nelze sdělit všechno, ale je nutné přesně sdělit to podstatné a specifické pro návrh + strukturálně všechna data = informace co jsem navrhl. Závazný obsah IV.FÁZE mají studenti na extranetu v devíti bodech. Způsob práce - důraz na individuální konzultace. Veřejné prezentace IV.FÁZE čt.5.12.2011 (od 9:00) a po.19.12.2011 (od 12:00).

LEGOlandTheEnd

Ve čtvrtek 24.listopadu skončila III.fáze návrhu, která se pracovně jmenovala „JAK - aneb reálnost konceptu“. Práci všech studentů si můžete útržkovitě prohlédnout ve třech na sebe navazujících příspěvcích, tento je třetí z nich.  Jako vždy video a v pokračování příspěvku jsou fotky, plus se dozvíte co bude dál:

sobotní vydání - příloha BYDLENÍ

Každé správné sobotní vydání má nedělní přílohu BYDLENÍ. Nejinak tomu bude i na tomto blogu. Specielně pak v tomto čase předvánočním, který je v plném běhu už od srpna, najdete v přílohách co pěkného si pořídit domů. Považujete-li za svůj domov město, je dobrou inspirací dát si pod stromeček fungující ulici a poloveřejný*) průchozí dvorek. Veselé Vánoce.

Pokračování prezentací LEGOstruktury

21. listopadu proběhly další veřejné prezentace navržené struktury. Pravděpodobně jste si všimli, že jsme za pochodu změnili schema práce. Při počtu 28 studentů je neudržitelné hrát na „Velké pondělky“. Rychlost ubírá na kvalitě a společně se studenty jsme se shodli, že nám minulé pondělí protékalo mezi prsty. Prezentovalo se ve stresu - že je třeba něco stihnout. Škrtli jsme kvantitu a zpomalili ke kvalitě. Prezentuje se stručně, ale diskutuje a kritizuje se řádně a do hloubky. Všechny nás to nakoplo mnohem víc. Stejným principem budeme pokračovat i dál. V atelieru sedí a pracují i ti studenti co ten den neprezentují. Zasahují do diskuse, kritizují svoje kolegy. Na skok nás navštívil Jiří Klokočka, česko - vlámský docent urbanistického návrhu na škole Sint-Lucas Architectuur v Gentu a vedoucí projektant urbanistického ateliéru města Kortrijk (Belgie). Doporučuji přečíst ani ne měsíc starý rozhovor, který se netýká, jak by se podle nadpisu mohlo zdát, Liberce, ale principu navrhování: zde
Při psaní tohoto textu mi docvakla ještě jedna drobnost. Skřípe mi pojmenování studenti. Před mýma očima se totiž z našich studentů stávají lidé, kteří jsou si vědomi váhy svojí práce a dělají jí s maximálním nasazením. Moji kolegové.

Stručné shrnutí videem a v pokračování několik fotek. Enjoy:

Plán jízdy

Dnes, to je v pondělí 21.11, pojedou veřejný konzultace od 14:00 dokud budeme potřebovat. Ve čtvrtek dtto, (ale druhá polovina) od 9:30, dokud budem potřebovat. Oboje veřejné. Na obou částech nás zajímají postřehy lidí zvenčí. Chcete-li přiďte zase.

Nejde

Když něco klade opravdu velký odpor, většinou se na to máte chuť vykašlat. Zodpovědný člověk si to ještě dvakrát ověří, bojuje a pak konstatuje: „fakt to nejde“ a vykašle se na to zodpovědně. Češi mají regionální recept. Všechno jde. Odborně se tento postup nazývá „Vosrat to“, píše se s velkým „V“ (jako Victory) a za dvacet let bude pojem v učebnicích vlastivědy a občanské nauky.
Nevím ani odhadem, kolik město Praha vykázalo nově zbudovaných cyklostezek. Hodně. Když jsem to číslo četl, překvapilo mě. Pak jsem to pochopil. Za cyklostezku magistrát považuje ty bílé čáry, které alibisticky kreslí podél krajnice frekventovaných ulic. Mají několik shodných vlastností: 1. Náhodně se kříží s automobilovou dopravou 2. Chybí jakékoliv značky a výstrahy pro řidiče automobilů, že cyklostezku křižují 3. V některých místech, kde malířovi definitivně došla inspirace, cyklostezku náhle ukončí v nejproblematičtějším místě. Zde je potřeba zamávat křídly jako Jan Tleskač. Panikařit není potřeba, když se kreativec vrátil ze svačiny ke kompjůtru, namátkově někde navrhl pokračování a tam je možné s létajícím kolem bezpečně přistát. Nejsem úplně pozorný, proto budu rád, když mi někdo z čtenářů ťukne, je-li někde v Praze semafor kombinovaný se signalizací pro cyklisty.
Jezdím zásadně autem. Cyklostezky pozorně sleduji. Jednak se mi nechce někoho zabít a druhak sledování bezuzdného alibismu zpestřuje nudnou jízdu. Černý humor mám rád. Jízda se stává zábavným kabaretem, pozoruje-li se mnou cyklostezky „Holanďan“. Nevěří, že to není vtip a už vůbec nevěří, že to opravdu magistrát taxuje jako úspěch a sčítá nakreslené kilometry. Na téma „proč si to necháme líbit“ a „kdo za to půjde bručet“ se s „Holanďanem“ už dávno nebavíme.

Protože toto je sobotní vydání, bude opět křížovka, ale nejprve několik instruktážních filmů, jak se řeší nemožné u sousedů:

Veřejný prostor

Mám jeden letmý postřeh. Většina studentů má problém definovat veřejný prostor. Neumí rozlišit, kde je ho potřeba „pojednat“ (jejich žargon) a kde je potřeba sundat nohu z plynu. V tomto ohledu jsou studenti velice zkaženi přehlídkou Městské zásahy.

Studenti se bojí prázdna. Neumějí „prázdno“ vnímat jako kvalitu. V mém žargonu (odborníci prominou), takové prostory nazývám „místo kam přijíždí pouť“, „místo kde zastaví cirkus“, „místo kde dáme neformální fotbálek“ , „pokecáme sedíce na kolech“, „rozeberem auto a namontujem tam pořádný repráky“, „zahrajem si kuličky“, „zahulíme“, „nadechnu se“. Jasně, takový prostor je potřeba zodpovědně navrhovat (!) mnohem složitěji než agresivní kýč městských zásahů. Je to nesrovnatelně těžší a zahráváme si s ohněm. Chápu. Přesto „plácek“ (ano, tak jsem tento typ neformálního veřejného prostoru odborně nazval), tedy místo bez modernistické buzerace, je to, co soudobému městu chybí. Byl (a je) součástí genia-loci post-periferních čtvrtí. Složitá antiteze ? Ano. Je třeba se jí věnovat s maximální teoretickou i praktickou péčí.

A naopak: rozlišit, kde je potřeba tlačit na pilu … a tam s velikou pečlivostí navrhnout a definovat (pojednat – sic!) každou hranu parteru, sezení, osvětlení, odpadky, parkování, kola, brusle, vozíčkáři, bezdomovci … a to tak, aby tato tvrdá definovanost zůstala v zadním plánu. Něco jako rytmická linka v hudební skladbě. Nevnímáte jí, posloucháte-li melodii. Jakmile zmizí nepovšimnutelná rytmika, skladba se rozpadá na nesmyslné fragmenty.

Obě formy městského prostoru se doplňují. Vzpomeňme na prázdnou letenskou pláň. Stále se tam něco dělo. Pamatujete ? Chvíli fotbálek, chvíli baseball, někdy divadlo, někdy demonstrace, někdy petang, někdy cirkus, sem tam zaparkovaný autobus. Vadilo vám to? Jestliže ano, pak vás pokračování textu pravděpodobně ještě více rozčílí. Plácek zvolna přecházel do komponovaných letenských sadů a do přesně definované hrany svahu, za kterou dodnes vděčíme někomu, komu bychom neradi děkovali. Na druhé straně Letenskou pláň definovala frekventovaná ulice Milady Horákové (bu bu bu). Na Letné bývalo město městem. Zkomplikoval jsem to ?

8-bit LEGOland

Happy Mondays

Bizarní potěšení: přijíždět do Prahy po D1

Barbora Šťastná
 7.listopadu 2011

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohlo dojímat něco tak ohyzdného, jako je hradba paneláků Jižního Města, vynořující se na obzoru, když přijíždíte do Prahy po dé jedničce. A přece to tak je. Když se na město dívám takhle zpovzdálí, znovu se pro mě stává tím, čím bylo kdysi dávno, když jsem do Prahy dojížděla každou neděli večer ze svého domova v sudetském pohraničí: neprobádaným a dobrodružným místem, velkým neóny osvětleným příslibem nejrůznějších zážitků.
Nepopírám, že existuje spousta hezčích pohledů na Prahu, a že osvětlená silueta Hradčan je bezesporu půvabnější než ty obří zelené ukazatele a krabicovitá skladiště podél dé jedna. A přece právě tohle je pro mě nejvíc vzrušující způsob, jak se dívat na město, ze kterého se během let stal můj domov: pomalu se ponořovat do civilizace v její nejošklivější a nejbrutálnější podobě, nechat kolem sebe klouzat reklamní billboardy, pomalu projíždět mezi svítícími paneláky a činžáky až k Nuselskému mostu… to všechno ve mně stále znovu probouzí pocit, že v tomhle městě (a v mém životě) se může stát cokoli.

Under pressure II.

Vedení školy mi zakázalo brát do školy psa. Minulých třináct let jsem byl zvyklý, že pes je součástí mého života, tedy i mojí práce. Akceptovali ho moji klienti, byl zvyklý chodit na stavby, na jednání k developerům, do zasedaček, do mojí kanceláře. Klienti zjistili, že je uklidňuje, dobře se nám jedná. Nejsem pro psa žádná výhra. Nesportuji, neběhám s ním po lesích, ale jednu zásadní věc dostal: se vším všudy jsem ho vzal do mého života. Láska je to jediné co mu můžu dát a zjistil jsem, že to je možná víc než jogging. To co jsem dával já jemu, dával on mě a je možné, že kvůli němu jsem živ a zdráv. Ten pes už nežije. Teď mám pětiměsíční štěně a plánoval jsem jako samozřejmost to samé. Mohu to honosně nazývat pedagogickou metodou, ale není to potřeba. Když je v nějaké skupině někdo slabý, trochu nepředvídatelný a komický, někdo před kým je třeba se shodit, aby nás chápal, změní se klima celé skupiny. Lidé se víc otevřou a skupina se semkne. I o tom je učení. Je možné, že pětiměsíční Vojta klima atelieru ovlivnil jednou návštěvou. Tohle jsem našel na zdi, když jsem dnes přišel do atelieru:

Ta miska zůstala ležet na místě, kde jsem jí nechal. Nemohl jsem se zeptat, kdo udělal artefakt, prostě jsem vyběhl ven, trochu se vydýchat a zakouřit si. Dojalo mě to. Pak jsem se vrátil nahoru a mohla začít práce:

Sergison Bates - architektura na druhý pohled

To je UFO, že ?

... a na druhý pohled možná ne:

hledám bydlení. Zn.sociální

Jiný kontext, jiný kraj, jiný mrav. Vkládám video pro rozostření představy obrazu sociálního bydlení (low cost housing – chcete-li). Samozřejmě i v londýnském kontextu je to pravděpodobně bonbónek, za který, pokud se nepletu, pobrali autoři nějaké ceny. Každopádně není špatné rozšířit si pohled.

Začátek III.FÁZE návrhu a shrnutí II.FÁZE.

V pondělí proběhlo shrnutí druhé fáze návrhu, jejímž obsahem bylo – v naší terminologii, odpověď na otázku vzešlou ze společných podrobných analýz a individuálního poznání území: „PROČ“, tedy odpověď: „CO“ – jinými slovy: představení konceptu "co tam chci udělat" - "moje silná idea". Nejdřív jsme shrnuli cíle právě ukončené fáze. Konstatovali jsme, že ne všem se je podařilo splnit. Následně jsme si řekli cíle fáze nadcházející a na závěr (ten byl nejdelší) jsme znovu projeli všechny návrhy jeden po druhém. Tentokrát nemluvili studenti. Mluvili jsme o jejich jednotlivých projektech, ale cílem bylo zobecnění. Vypíchnutí toho co se skoro všem dobře daří a pojmenování chyb, které se opakují. Logicky probíhala veřejně i individuální rovina. Tedy se někteří studenti dozvěděli, že je čeká půl kroku, či celý krok zpět, protože koncept je slabý a nedá se na něm dál stavět. Čeká je tedy víc práce. Naše (učitelské) konzultace v rámci prezentace konceptů jsou přímou, bezprostřední reakcí a jsme si v tomto prakticky rovni s ostatními diskutujícími. Dnešní zhodnocenení už proběhlo s odstupem, s rozmyslem a především s vizí celku a dalšího postupu práce. Budu teď sčítat jablka a hrušky, berte to tak. Zároveň budu generalizovat, i tuto licenci prosím prominete, studentům už jsem se omluvil:

Malý čtvrtek - pokračování společné prezentace konceptů

Dnes proběhlo pokračování Velkého pondělí, které se jmenovalo Malý čtvrtek. Trvalo sedm hodin. Andy Warhol. V půl páté vídeňský párek. Vetřelec jednička je určitě lepší než dvojka, to ví každý, ale Terminátor trojka je tuty lepší než jednička. Tak tedy pokračování společných konzultací konceptu - u nás zhruba 1:1. Oba díly vyrovnané. Měly svoje silná místa, tedy logicky i slabá. O tom si budeme společně povídat po víkendu. Nikomu nevolejte, všichni budou spát, vypadali dost zeleně. Nám také ne, nahráli jsme všechny koncepty na extranet a s Ondřejem máme domácí úkol: pečlivě znovu projet. Proč je u nás v atelieru důležité znát svůj koncept na začátku a ne na konci se tady psalo vícekrát. První krok máme tedy za sebou a zároveň v pondělí nastartujeme další fázi návrhu. Většina z nás svoje koncepty zná, někteří ještě první krok nedokončili, někteří budou muset udělat krok zpátky. Stane se. Nejsme roboti. Někdy musí silná myšlenka uzrát. V příštích čtrnácti dnech budou muset někteří udělat krok a půl. Co bude dalším úkolem ? Kaming sůn, prozatím fotky z dnešních prezentací:

První společná prezentace konceptů

V pondělí proběhla takzvaná velká prezentace konceptů. Můžete se podívat na suchý záznam fotkami, ale je potřeba jej uvést několika větami, které jsou určeny jak náhodnému čtenáři, tak studentům našeho ateliérů. Četnost snímků neznamená známku kvality nebo větší či menší zájem. Prostě jsou to fotky. Někdy jsem zapomínal fotit, abych nezapomněl koukat a poslouchat . Teď se samozřejmě tluču do čela, že mi tam některé snímky chybí a jejich absence ubližuje prezentujícím i obrazu naší společné práce. Není to důležité. Důležité je podotknout, že fotky jsou bez komentáře, tedy nevíte, jak jsme na koncepty nebo jejich části reagovali, jaká kolem toho vznikla diskuse. Diskutoval celý atelier. Studenti konzultovali studenty, sdělovali si vzájemně názory na svojí práci. Přišli mezi nás i externí konzultanti Ida Čapounová a David Pavlišta – děkujeme jim. Pomohlo to. Dohromady "to" celé trvalo dvanáct hodin takřka v kuse a při nejlepší vůli jsme stihli jen osmnáct studentů. Slibovali jsme "Velké pondělí". Nedodrželi jsme slib. Měli jsme na vybranou: buďto diskuse a konzultace urychlit, nebo to probrat pořádně. Zvolili jsme druhou variantu. Studenti odpracovali a bylo nám líto se jejich práci nevěnovat. Konzultace bude pokračovat ve čtvrtek. Tomu říkejme "Malý čvrtek". Třeba to bude zároveň i sváteční den, kdy bude na pánském wc v šestém patře poprvé hajzlpapír. Nechme se překvapit. Každý den může být takový malý svátek. Zde je tedy pár fotek z Velkého pondělí:

Ela Orleans "Walkingman"

Ela Orleans "Walkingman" from movies for ears on Vimeo.

The Professional Autism Chainsaw: občan versus odborník

Demokracie nemá s žádnou odborností nic společného. Nic! ... pokud lidé nebudou chtít, aby se GMO potraviny vyráběly a konzumovaly, pak to jednoduše, ve smyslu demokracie, zakážou, a to právě a především prostřednictvím takové procedury, jako je například referendum, i kdyby to byla stokrát pitomost. Jediná odbornost, jež je pro demokracii nezbytná, je ta odbornost, kterou v antice učili sofisté a jež se do středověku přenesla jako trivium: gramatika, logika, rétorika ... schopnost argumentovat, umět si vyžádat relevantní data pro svá rozhodnutí - tedy informace a nést za svoje rozhodnutí zodpovědnost. To jsou občanské odbornosti.
Míšení jakékoli odbornosti s demokratickým rozhodováním má jediný důvod: omezovat kompetenci účastníků vzhledem k nějakému rozhovoru - tedy k určitému demokratickému rozhodnutí a tedy z tohoto rozhodnutí někoho, kohokoliv, vyloučit. Občan je v demokracii suverénem, a jakožto takový nemusí cokoliv ze svých mínění a rozhodnutí jakkoli zdůvodňovat a obhajovat, pokud nechce ovlivnit mínění svých spoluobčanů - tedy nepotřebuje žádnou odbornost ke své kompetenci učinit své rozhodnutí. Je čistě jeho občanská vůle si odbornost, tedy pro něj srozumitelné informace, u odborníka vyžádat, ale nevylučuje to předchozí tvrzení.
Jakýkoli odborník může být, ve své roli uvnitř demokracie, jenom rádcem, poradcem, vysvětlovatelem, avšak nikdy tím, kdo činí rozhodnutí. To dělá jen a jen občan, a to třeba i napříč jakýmkoliv odborníkům a jejich radám.
Nadřazování jakékoli odbornosti občanské kompetenci je tak něčím mezně proti-demokratickým, demokracii vylučující a zamezující, přičemž fakt takového nadřazení lze označit jako technokracii ... což je konec konců cosi velmi blízkého tomu, co značíme jako totalitu. Teorii takové technokracie tak můžeme označit jako totalitarismus - i když s výtkami, které z mé strany k tomuto tématu následují.
Volá-li tedy dnešní česká společnost po vládě odborníků a volají-li po ní specielně občané mladí, považujme to za selhání jejich občanské povinnosti: nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Jinak řečeno: tato rozhodnutí prezentují jisté ideje, kvůli nimž chodíme jednou za několik let k volbám, a unavujeme se čtením politických programů, protože stále věříme, že je to platná smlouva mezi nositelem ideje a voličem. Volání po vládě odborníků je rezignací na občanství a výzva k utržení nespecifikované vůle ze řetězu.

Under pressure

Kdo staví město ?

Pravidelnou čtvrteční injektáž jsme dostali shodou okolností už v úterý. Tématem byl, zjednodušeně řečeno, „develop“ (odborná hantýrka pro rozvoj města, či jeho částí) a povídali jsme si s developerem a poradcem developerů Tomášem Ctiborem. Formát našich ateliérových injektáží je známý: my uvedeme souvislosti a vysvětlíme naše ateliérové zadání, host začne přednáškou, ale protože máme dovoleno skákat mu do řeči, (znáte to ticho na konci, když se mají klást dotazy) přednášení se postupně transformuje v diskusi a v nejlepší variantě ve vzájemné kladení otázek. Tentokrát se opět zadařilo.

Hlavním úskalím našeho ateliérového zadání je různorodost standardu bydlení v rámci jednoho developu. V Čechách laboratorní novinka, ve světě poměrně běžná praxe. Cílem je zabránění vzniku ghett libovolného charakteru: sociálního (bohatých i chudých), etnického atd ... cílem je pestré město. Vysvětlit důvodnost péče o různorodost - pestrost města není předmětem tohoto článku a vydalo by na celou knihu (a předpokládám, že si takové lze přečíst, nebo se prostě jen zamyslet...) Na „naší“ parcele tedy budeme navrhovat: a) byty na prodej b) byty k pronájmu c) startovní byty (pozor, neplést se sociálním bydlením) d) sociální bydlení. Z výsledků průzkumů a analýz vyplynulo, že se na hranici "naší" parcely plánuje stanice S-Bahn „Karlín“. Myšlenku jsme vzali za svou, včlenili ji do zadání a práce dostala nový rozměr e). Doplnit f), g), h), ch), i), j), k), l)...  je dalším předmětem našeho úkolu.


Tedy pozvali jsme si odborníka:

Vrin

Na páteční Inventuře urbanismu mi architekt Miroslav Cikán připomněl jeden starší film, který kdysi visel na stránkách re:vodňany. Tehdy, stejně jako teď nepotřebuje komentář:

Architekti bez hranic

Ahoj naši studenti, milí sirotci,

jsme daleko předaleko, ale nevyhneme se každodennímu přemýšlení o Vás, o Vaší práci … a to není kec. Mluvíme o Vaší dosavadní skvělé práci s Vašimi skorovrstevníky, Idou Čapounovou, Davidem Pavlištou, Honzou Vlachem, Jirkou Židem. Přemýšlíme, jestli my děláme svojí práci dobře (ano – to jste Vy – naše práce). Stýská se nám a těšíme se na pondělí … a to taky není kec. O všem, co tady zažíváme, o naší zdejší práci ve formátu re: , o urbanismu, o vizi, o navazovaní kontaktů s městečkem, o místních lidech, o zjišťování jejich problémů, o pokoře a vzájemném respektu, o projití každé uličky, pochopení zvláštností, zvyklostí, místního kouzla … tedy o všem co z nás nedělá profesionalisty, ale profesionály, Vám budeme povídat. O tom co nejvíce podmiňuje poslání a práci, kterou jste si vybrali Vy i my. Tušíme, že procházíte Karlín s foťákem, otevřenýma očima i ušima a zažíváte něco podobného co my: poznáváte město. Už se těšíme, až si o tom budeme společně povídat, zatím pouze tato dálková čtvrteční injektáž. Rituál se nemá porušovat.

Ahoj, Michal a Ondřej.

Startuje fáze koncept

Představte si třeba Picassa. Ráno vstane, protáhne se a řekne. „Tááák, dneska něco namaluju. Něco tak nějak vo lidech, nějak tak vo přírodě a vo životě“. Obleče si pruhovaný triko, vymáčkne víc zelený než obvykle a začne tak nějak Tvořit. Neví co, ale však ono se to vylíhne. Ráno vymáčkl taky víc tělovky, tak to kombinuje. Kolem oběda to vypadá přibližně tak nějak. Dá si trochu voraz a zavolá konzultantovi. Matisse ! Henry mě nakopne.


„Hele Henry, mám to tak nějak rozdělaný, má to bejt vo přírodě a vo lidech, jako hluboký a tak, chápeš.“

„Chápu, chápu, jasně, hele dobrý“ Vezme šmírák a řekne: „Ne fakt, docela to de, ale todle bych posunul doprava, bude to eště lepší“.

„Dobrej nápad,“ povídá Pavel „hele, já to do večera nějak posunu a zejtra řekneš, jo ?“

„No, jasně, to dáme.“


Blbost, že jo ? Pokud se vám zdá že jo, nám taky. Ovšem v architektuře je to poměrně běžná praxe. První den se architekti dozví zadání, třetí den přinesou šmíráky a začne se posouvat doleva, doprava, zvětšovat okna, případně zmenšovat okna. Jedno je jistý. Nakonec to tak nějak daj.
Někomu připadá zvláštní, že u nás v atelieru budeme chtít koncept slyšet hned na začátku. Hotový koncept. Tak jako ho má hotový malíř, ještě než začne tlačit tubu a stejně tak spisovatel, než sedne ke stroji. Vyjímky potvrzují pravidlo, daj to zleva do prava a většinou to jsou géniové nebo autisti. Další výjimkou jsou surrealisti. Co na srdci to na jazyku a mozek nepracuje. Jejich boj.
Začíná tedy fáze koncept. Máme na něj čtrnáct dní hlubokého ponoru a nebudeme studenty kibicovat, pokud si o to sami individuálně neřeknou. Na konci bude jasný pojmenovatelný názor, názor vizualizovaný, vysvětlitelný, konstruovatelný. Způsob prezentace konceptu je předem daný, potřebujeme si rozumět. Na prezentaci budeme o jednotlivých konceptech diskutovat, klást si otázku, jestli studenti odpovídají na tezi, kterou si sami zvolili, jestli je koncept souvislý, patřičný. Společná i individuální kritéria vznikala během analýz. Vytáhneme podstatné body konceptu a začneme je zpracovávat. Na to máme dalších 5 krát čtrnáct dnů. Už nebudeme hledat co, ale budeme řešit jak. Jak nejlépe zpracovat předem řečený koncept. Tak, jako má spisovatel v hlavě či na papíře osnovu, my budeme vědět na čem pracujeme a tedy podle jakých kritérií hodnotíme. Posouvat okna a tvarovat hmoty jde totiž dvacet vteřin nebo dvacet let, pokud nevíte proč. Dvacet let, díky bohu, nemáme. Studenty čeká hluboký ponor, možná to bude bolet, na začátku bude ten dobře známý svíravý pocit, že nic nevím. Na konci budou vědět. V tom jim pomůžeme.

„hele Joyce, chybí ti tam konec, nebo co“

„no … to je jako koncept“

„Aha, dobrý Joyce, dobrý, pokračuj“

Zpomal nebo to nepochopíš

A Brooklyn smoke shop is the center of neighborhood activity, and the stories of its customers.

My jsme my, oni jsou oni a kdo jste vy ?

Dnes proběhla v našem atelieru první čtvrteční přednáška a diskuse. Skupina, která analyzuje takzvanou „romskou otázku“ pozvala Jana Černého ředitele Programu sociální integrace a Petru Klingerovou výkonnou manažerku Programu sociální integrace, oba z organizace Člověk v tísni. Organizace se mimo jiné zabývá vznikem ghetta, ať už se jedná o jeden dům, či celou čtvrť. Dá se očekávat, že s dopady celosvětové ekonomické krize, se bude tento problém prohlubovat. Český stát není schopný tuto situaci dlouhodobě řešit. Kvalita zvolených postupů závisí pouze na schopnosti jednotlivých magistrátů a samospráv. Ty často volí řešení, která v konečném důsledku vedou ještě k dalšímu vyhrocení situace. Naše ateliérové zadání pro tento semestr neřeší nějaký speciální program bydlení, ale zvolené místo samo o sobě vyžaduje vhled do problematiky.

Už sám fakt, že jsme zadali toto téma do seznamu analýz o něčem vypovídá:

architektura zvuku /// fennesz & spol. v arše

Festival Babel Prague, jehož ústředním tématem je zvuk v současné společnosti, včleňuje do svého programu i diskuse o „zvukových kauzách“. Magistrála, hlukové normy, právo na ticho versus byznys, zkušenosti ze zahraničí: jak chceme, aby zněl náš veřejný prostor? Přijďte se dozvědět a ptát.



5.10.2011 18:00 - Mezinárodní festival pro improvizaci a dobrodružství zvuku. Program: Noisová politika - Hluk, občané, stát, B4 & Handa Gote & Martin Ježek, Fennesz:

První průběžná konzultace - data, informace, analýzy

Protože si tento blog klade za cíl být srozumitelný laikům, omlouváme se kolegům za tu profesionální nudu a laikům za fachidiotskou komplikovanost (o souboji těchto mezigalaktických entit tady bude brzy také řeč). Rádi odpovíme oběma partám.
Prvních čtrnáct dnů jsme se rozdělili do osmi skupin. Děláme podklady – tzv. 3D model – to je virtuální model v počítači (vlastně upravujeme model, který jsme si sehnali) a vyrábíme fyzický model ze styroduru. Ostatní skupiny mají za úkol shromažďovat data týkající se celého Karlína, s fokusem naší parcely. Z dat máme za úkol vytvořit informace, to znamená data s relevancí a z informací sestavit analýzy. Rozdělením se práce výrazně zrychlila a po celý semestr budou členové jednotlivých skupin informačním zdrojem pro ostatní kolegy. Všichni nemusí dělat všechno, ale o všem musí vědět. Práce architekta je založená na kooperaci, určování dílčí zodpovědnosti a delegování práce. To se také učíme:

Caruso St.John - ornament není zločin

Co to je ? Jako obvykle se dozvíte v pokračování příspěvku.

Pracujeme

Prvních čtrnáct dní jedeme analýzy a podklady. Atelier utvořil osm pracovních skupin: fyzický model, 3D model, schwarzplany, data Karlín,  historie Karlín, doprava + komunikace Karlín, development Karlín, romská otázka. V každé skupině se krystalizuje její vedoucí, který koordinuje práci a případně svolává na pomoc lidi z ostatních skupin. Lidé ze skupin se o své práci vzájemně informují. Všichni mají stejný individuální úkol. Procházet území, fotografovat, hledat důležitá místa, reference. Každý píše svůj seznam problémů území a zároveň seznam pozitiv. V pondělí bude průběžná prezentace, konzultace a diskuze analýz, následující pondělí finální prezentace a ukončení této fáze. Pak začne práce na konceptu. Průběžně se koordinujeme na extranetu, v pokračování příspěvku se můžete podívat na startovní analogový model práce:

Karlínská zeď - archiv 2005

Největší dobrodružství najdeš ve své kuchyni ... nebo v sousedství. Zde jsou fotky a video:

Aspekt vítání nechtěným pohledem

Je to jenom střípek mozaiky k zamyšlení. Každá silnice nebo železnice, která vede do města, tedy i z města vám přináší první vjem, případně rámuje radost či nostalgii z odjezdu. U dálničních staveb teoretici mluví dokonce o architektuře rychlosti, která je vnímána úplně jinak. V pohybu. Tomu lze rozumět a nevím proč mě to nenapadlo. To jsou ale stavby, které jsou komponovány právě na pohled z rychle jedoucího auta, jinak jsou většinou poměrně trapné. U periferních čtvrtí, kde vlak jede pomalu, vy už máte oblečenou bundu a víte, že za pět minut budete vystupovat je to trochu jinak. V tu dobu se většinou koukáte z okna vlaku, (nebo do mobilního telefonu). Abych nemluvil za vás: já jsem se z okna koukával. Když jsem jezdil s dědou do Roztok na chatu, měl jsem lokty opřené o stažené okýnko, vlasy mi čechral vítr, mhouřil jsem oči před sluncem a sledoval zadní trakt města. Je to logické, kdo by se chtěl dívat zblízka na železnici a kdo by jí chtěl poslouchat. Město se otočí zády. Cestující má jedinečné privilegium vidět město z úhlu, pro který pravděpodobně nikdy nebylo komponováno. Možná bylo, ale tehdy mi bylo sedm let a o architektuře jsem věděl ještě méně než teď.  

Území, které řešíme, bezprostředně  sousedí s železniční tratí. Budeme vědět, že to co navrhneme bude vítat a bude se loučit. Jsou záda méně důležitá než obličej ? Nevyslovuji atributy návrhu. Naznačuji, že tradicí je zdánlivě nechtěný, či nechtěný pohled na záda. Malé vzrušení, kdy vidíme městu pod kombiné. Budeme vědět, že částečně pracujeme s architekturou rychlosti, protože vlaky i tratě se mění. Budeme pracovat i s tradicí nechtěného pohledu, se kterým my už ale počítáme.  Zkomplikoval jsem to ?

Nerdů co filmují z lokomotiv je hodně. Toto je Výsledek Vědeckého Výzkumu:  

Včera proběhla prezentace a zápis do ateliéru kuzemenský & synek

Karlín - úpatí Vítkova - území Pernerka / Lyčkárna / Na Špitálsku - video

Pro puntičkáře je zde mapa puntíků s vyznačenou hranicí naší kompetence – tedy plochou, kterou budeme zpracovávat. Jeden bonusový puntík na mapě chybí:

Zadání zimního semestru 2011

téma: Karlín - úpatí Vítkova - území Pernerka / Lyčkárna   [ ATSS | ATU | ATVZ | ATV ]

veřejná prezentace zadání: 19.září 15:00, číslo místnosti 644, nová budova FA ČVUT

teze: městská část Karlín rozprodala většinu strategického území developerům. Jejich projekty většinou spí, včetně masivních demolic průmyslových (momentálně kulturně využívaných) objektů. Jedno z území, které neprodala (což je naše školní pracovní hypotéza) je území Pernerka – Lyčkárna. Karlín si začíná uvědomovat důležitost udržení své identity, specifik a genia-loci, nikoliv pouze profitu a ptá se architekta: Jak využít vybrané území ?

 

Otázky a témata:

• město má na parcele potřebu splnit jím určené minimální plochy: a) sociální bydlení b) startovní bydlení c) nájemní byty d) komerční nájemní prostory a blíže nespecifikované idealistické přání na vznik dílen, kluboven, neformálních veřejných prostor ... které jsou a byly pro Karlín typické (školní teze:"zadavatel" bude realisticky zvažovat co největší zastavěnost území, tzn. ekonomická návratnost, ale nebude to pro něj jediné a základní kriterium)
• hledání dalších místních specifik, která v souvislosti s časovou posloupností: povodeň-developerská horečka – globální krize, mizí
• napojení Karlína na Vítkov
• složitost vybraného území vzhledem k blízkosti frekventované železnice (funkce bydlení)
• složitost orientace ke světovým stranám (severní pata Vítkova)
• veřejné prostory – propojení se stávajícími, vznik nových, definice území ...
• důraz bude kladen právě na souvislosti a propojení vytčeného území se strukturou města a s kopcem ... vybrané území historicky vždy vybočovalo z Karlínského gridu (domky a dílny nalepené na patu kopce pod tratí)
• v návrhu to znamená: hledání způsobu napojení na městskou strukturu, počínaje intaktností, konče autonomním útvarem
• to vše v kontextu Karlína, jehož specifikem je etnická různorodost, sociální různorodost, architektonická různorodost, funkční různorodost.

Konkurs

Ve středu 7.září proběhl na FA ČVUT konkurs na vedoucího atelieru architektury a urbanismu. Do konkursu jsme šli s tímto programem: