nedělní příloha - Brian Chippendale

Brian Chippendale je umělec s poměrně širokým záběrem. Počínaje komixem, malbou, koláží nekonče hudbou. Asi nejlíp ho budete znát v souvislosti s kapelou Lightning Bolt – to je dvoučlenný projekt, kde hraje Brian bicí, hluk a kontaktního mikrofon. Druhý člen Lightning Bolt je introvertní Brian Gibson, o kterém někdo tvrdí, že hraje na basu a někdo, že to je kytara. Viděl jsem je na sedmičce a tvrdím, že je to úplně jedno. On sám k tomu říká: “Hele když na kytaru natáhneš tři stejný basový struny, který různě naladíš, pak jednu od kytary a dvě na bendžo a ty hodně podladíš, tak to by byl div, aby to neznělo tak dobře, to by umělo i úplný hovado.” Ale zpátky k Brianovi číslo jedna. Narodil se 22.července a žije v Providence, Rhode Island.Okdud asi ne náhodou padá hodně dobrejch kapel.

Takže Brian bubnuje Lightning Bolt, u kterých se rok založení udává 1994, ale satanví, jak to bylo doopravdy. Odhaduju, že to tehdy na Rhode Islandu dost kvasilo. Mindflayer je totiž další kapela, kterou Brian založil, tentokrát s Mattem Brinkmanem, kterej hraje na elektrickej generátor zvuku. Kdo se mnou jel autem, jeho ušní bubínky si to možná pamatujou. Mimo zakládání kapel se svýma kamarádama se věnuje sólovýmu projektu Black Pus. Tam dovedl svůj způsob hry na bicí na hrot – kromě bicích, totiž nohama obsluhuje i paměťový krabičky, který buďto jedou samy o sobě a obsluhuje je nohou, nebo je nohou připne na kopák, mimoto zpívá do kontaktního mikrofonu. Celý to schema bych docela rád viděl nakreslený.
Ze všech dokumentů i osobně působí Brian jako neuvěřitelně hodný a živý člověk, který osciluje mezi vnitřním klidem a přebytkem energie. Největším zážitkem z koncertu na sedmičce pro mě vlastně byla jeho řeč těla. Normálně jsem jako ostatní zevloval v hledišti a popíjel nějakou limonádu, načež mě někdo velice laskavě poprosil, jesli bych se nepostavil kousek vedle – Brian Chippendale s bubnem v ruce. Bicí postavil sám doprostřed hlediště a zbytek koncertu jsem měl permanentní honičku, kdy do nich konečně spadnu. Po koncertě jsem seděl a fotil pomalé rozkládání bicích. Jeden z těch kdo si přišel s Brianem popovídat ho poprosil, jestli by ho nemohl nakreslit na buben, Brian vytáhl z kapsy černou tlustou fixou a nakreslil ho. Jak to celé souvisí s architekturou, ptáte se? No, to je těžká otázka, ale nemůžu říct, že nesouvisí.

Prezentovat architekturu

Téma, o kterém se pokusím něco krátce napsat a nikoho nerozlobit, mě v myšlenkách pronásleduje už pětadvacet let. Proč prezentovat chleba? Chleba je pravděpodobně potřeba dobře nafotit, existují na to odborníci, ti si vezmou další odborníky, kterým se říká foodstylista a nafotografují chleba. Pravděpodobně je to potřeba, abyste si ten chleba koupili. Vlastně to zní celé rozumně.

Architektura se fotí ze stejného důvodu a navíc si říkáme, že to je umělecké dílo, které je potřeba zdokumentovat. Architekturu je potřeba prezentovat, aby si ji někdo další koupil. Respektive aby si objednal architekta.  Z prezentování architektury se stalo průmyslové odvětví samo o sobě, které sugeruje jíst místo chleba jeho fotografie. Znáte ty fotky hamburgerů u benzínek, ne? Dostali jste někdy alespoň vzdáleně podobný tomu na světelné tabuli? Možná ano. Skoro vždycky jsem však koupil lepší chleba než na fotografii.

Příjemci architektury jsou průmyslem prezentování posunuti do role konzumentů, kterým je vtloukáno do hlavy: má-li to být architektura, čekejte spektákl. Vyjímky potvrzují pravidlo. Není to chyba fotografů, ani médií nebo architektů a ani konzumentů. Je to spolupráce všech. Do časopisu se vejde zhruba dvanáct fotografií, to je realita. Zoufalý architekt, který stojí před hotovým dílem, kterému věnoval zhruba tři roky života, už v tu chvíli přestává být soudný a na scénu přichází profesionální fotograf. Zná úkol. Vybrat takových dvanáct záběrů, aby na nich bylo všechno. Všechno. Něco jako kdybychom se s někým náhodně potkali na ulici a rozhodli si ve dvanácti záběrech říct co jsme dělali uplynulých pár let. Setkání na ulici je letmé, momentka. Někdy vyhledáme lavičku a dopřejeme si jeden hluboký záběr dlouhý dvě hodiny. Vryje se do paměti.

Nejnovější novinky, hodinky a holinky

Jeden investor mi řekl: „Heleďte, dyť vono se to v tom počítači navrhuje samo“

„Ano“ odpověděl jsem „skoro samo, jenom do té dírky ze strany musíte říkat: chci to ještě hezčí, chci to ještě hezčí, ještě hezčí a pak to pošlete na tiskárnu“

Hezké svátky, veselý Konec světa a šťastný Nový rok od *atelieru kuzemenský & synek.

MILITARY AREA

Někdy před třemi týdny jsem se vypravil ke karlínské Invalidovně. Jsem sice karlíňák, ale uvědomil jsem si, že jsem si jí vlastně nikdy pořádně neprohlédl a neobešel. Bezprostřední důvod výpravy bylo povídání se studenty, jak se špatně vyrovnávají s velkým objemem stavby, kterou navrhují. Používají slova jako monotonní a podobně. Druhý, velmi podobný důvod, byla jejich tendence řešení zahrad a dvorů. Mívají pocit, že zahrada také nemůže být prostě zahrada, vyžaduje každých deset metrů jiný povrch, nějakou atrakci, krátce řečeno mnohost. (Trochu jim křivdím, ale oni mi to prominou)

Tedy vypravil jsem se k podobné instituci, jakou letos navrhujeme. Chtěl jsem záměrně historickou a předesílám, že jsem si tam nepoctivě a předpojatě šel potvrdit svojí tezi. Ano. Invalidovna je velký objem, i když zrealizovaná byla pouhá devítina původního plánu. Na fasádách používá různé formy repetic a monotónně nepůsobí. Hledal jsem důvody proč. Ty důvody chodím hledat velmi často a nepředpojatě. Jakým kouzlem lze něčeho dosáhnout. O tezi překreslování domů, které nám připadají úplně v pořádku, až městsky „útulné“, jsem již psal. Pokud je totiž překlopíte zpět do plánu, dostaví se překvapení. Působí velice stroze a monotónńě a pak nastává to hledání kouzla v reálu. Čím to je? Kde je to kouzlo? Je to soklem? Je to římsou? Je to skvěle zvolenou repeticí otvorů nebo ideální plasticitou fasády, způsobem vložení okenního rámu nebo souhrou s kontextem? Prostě se učím. Chodím a pozoruji. Se zahradou a veřejnými prostranstvími to není jinak. Tedy jsem si na zahradě Invalidovny potvrdil svojí tezi: prostě zahrada … plus cosi … konec konců můžete se podívat na fotografiích. Kouzlo. Bylo hezké počasí, všude koberec spadaného listí a kolem mně pobíhal můj pes. Dobře se přemýšlelo. Tedy napadlo mě cosi z úplně jiného soudku.

Věšení po číslech - HUGGENBERGEFRIES ARCHITEKTEN

Ve čtvrtek jsme měli krátkou improvizovanou mikropřednášku. Zjistili jsme, že nám to chybí. Podporovat naše konzultace a mentorování referencemi, příklady, neřkuli vlastním výzkumem je nezbytné. Tedy jsme se rozhodli bez velkých příprav studentům promítnout a říct téma, které nám připadá právě aktuální k průběhu práce. Tentokrát to byla práce atelieru HBF, tedy vlastně jednoho jejich konkrétního domu. Na něm jsme si ukazovali nejen jednotlivé detaily a kvalitní řemeslo, ale především obecný fakt. Svébytnost a excelentnost v souvislostech. Teze mikropřednášky byla najít vztah mezi vizí …  pracovně ji nazvěme jedinečností či originalitou a kvalitní spotřební architekturou, tedy prostým dobře zvládnutým řemeslem. I takový příklad jsme ve zdánlivém kontrastu promítli.

Obecně v našem atelieru zásadně nepodporujeme tezi: „Teď si ještě vyzkoušej cokoliv, v praxi stejně nebudeš moct nic“. To je totální hovadina. Učíme něco jiného: „Realisticky si zuž mantinely již teď, nauč se excelentně nakládat s málem, které víš, že v praxi prosadíš a pak to také tvrdohlavě dělej“
Tedy v krátkosti jsme promítali studentům „kvalitní spotřební návrh domova důchodců“ v kontrastu s domem od HBF. Je nutné studenty připravovat na praxi, kde se nikdo extra nebude ptát na jejich úžasné vize, ale většinou narazí na pragmatického developera, který nejprve položí ty nejpraktičtější otázky týkající se návrhu, v soutěži se podívá na obrázky, od kterých bude předem něco čekat a pak teprve začne slyšet na jemnosti navíc, na originalitu, na excelenci. Málokdy naopak.
Mikropřednášku vyprovokoval fakt, že nám domy ve zlomovém okamžičku navrhování připadaly málo pohodlné, málo otevřené, málo teras … prostě skýtajících málo obyčejných světských radostí pro uživatele … resp. studenti si nedávali práci tyto vlastnosti exponovat v dokumentaci. Většina z nich však má kvalitní koncept, náběh na originalitu, zvláštnost ... a i to "pohodlí a domov". Jedno bez druhého lze vyjímečně, je ale potřeba to ukázat. O tom bylo to krátké povídání. Za dva dny ho následovala mikrosmršť digitálních odkazů, jak vypravují svoje návrhy domova seniorů ateliery, které bereme jako referenci.
I když ne všechny práce atelieru HBF jsou moje srdeční záležitosti, zavěšuji je mezi „čísla“, protože to prostě umí  … a to i v té komerční bázi, která je důležitá. Nesouhlasíte?

Jak nám jde jak?

Proběhla prezentace třetí fáze návrhu. Prezentace trvala dva dny, práce dva týdny a zabývala se tím, jak udělat z konceptu či vize dům, tedy návrh konkrétního domu včetně okolí. Většinou to bývá nejtěžší moment ateliéru. Práce se napohled zpomalí, nejde to rychle, začíná jemná práce a někdy zjištění, že koncept měl chybu a z jemné práce se stane demolice a znovu lépe … právě teď se rozhoduje o jemnosti návrhů a jejich praktičnosti, užitnosti, intimitě, subtilitě výrazu. Jako kdyby se na moment zastavili, a přitom studentům jede hlava naplno. Mimo prezentaci nám mimoděk na monitorech ukážou spousty variant a fraktálů variant. Vše polodokončené, protože to je přece tak blbé, žejo ? V tu chvíli nepomáháme svým kolegům vybrat tu nejlepší, ale vracíme je na začátek a nenápadně se jich ptáme: PROČ jsi vlastně původně navrhoval a CO to mělo být? … A je tohle ono?

Hlava jim jede naplno …. a v tomhle období zoufalého nenacházení toho, co mají na mysli a je těžké to udělat, se nejvíc učí. Nemusejí na to přijít hned. Svým kolegům věříme. Trochu se o ně bojíme, škola je přetěžuje velkým množstvím předmětů a cvičení, s jejichž smysluplností se plánuji seznámit. Jsou unavení. Tedy leitmotivem našeho atelieru je úvaha: architektura není smyslem života. Smyslem života je život.

Nejde to hned? Půjde to později. Dělejte to s radostí. Držíme palce. Vaše projekty v našich hlavách.

Nedělní příloha - Flammend Herz

Albert (90), Herbert (84) a Karlmann (90) jsou tři chlápci, který měli spletitej život, složitý vztahy, ne vždycky jim to klapalo, ale krom evidentního tahu na bránu mají jednu věc společnou. Tetování.

Herbert je legenda subkultury. Pochází ze solidní švýcarské podnikatelské rodiny. Pro podnikání má tedy přirozený vlohy a začne podnikat v sektoru, který ho neobyčejně zajímá. Zakládá první tetovací salon v Německu. Vybral si odvětví, který má budoucnost. Je to prostě průkopník.
Karlmann se narodil do luxusního prostředí, sluhové, předem určená budoucnost, dobře zajištěný sňatek. Mělo to jeden háček. Svůj život si představoval kapku jinak a navíc ho od mládí fascinovala ta modrá barva … a pak potkal Herberta. Zámecký pán začíná v šedesáti letech pracovat jako elév v tetovacím studiu a jeho spokojený život je zachráněn.
Albert pochází ze zemité holandské námořnické rodiny a sám pracuje celý život jako námořník. Ten první život. V osmdesátých letech se na festivalu tetování v Hamburku potkává s Herbertem a začíná mu pomáhat v jeho tetovacím salonu.
Flammend Herz je dokumentární film o třech chlápcích, kterým je dohromady 270 let. Šli za svojí představou života a nijak extra se s tím nepárali. Budete vo tom doufám přemejšlet, že jo?

Schriftführer

Jak dopadla druhá fáze?

Práce našeho atelieru je rozdělena do několika fází. Prvních čtrnáct dní si odpovídáme na otázku PROČ, tedy zjišťujeme motivace a smysl návrhu. Druhé tři týdny odpovídáme na otázky CO, tedy studenti mají tři týdny samostatné práce, na jejímž konci by měli být schopni přesně popsat svoje řešení. Říkáme tomu také „obraz domu“ nebo „o čem to bude“. Obsahem této druhé fáze je neintelektuální sdělná koláž domu vloženého do území – tak, abychom si rozuměli co dál konzultujeme, jaký svět má student na mysli … Obsah druhé fáze se nám osvědčilo konzultovat na ateliérovém soustředění v Oboře. Obsah prezentací, tedy všechny promítané obrázky a fotky modelu sem zavěšuji na videu. Tentokrát doporučuji jednoznačně raději video, které je na konci příspěvku. Těch pár obrázků co tady vidíte, neodráží systematičnost práce studentů. S Ondřejem jsme se shodli, že jsme s prezentovanou prací spokojeni. Každý návrh má potenciál být skvělý. Na jednu stranu je to radost a na druhou stranu se mi dokola promítají možnosti pokračování jednotlivých projektů, takže starost. Jsme v tom až po uši, až do ledna si s Ondřejem moc neodpočineme. Právě jsme nastartovali třetí fázi, kde odpovídáme na otázku JAK – tedy cizelujeme z konceptu projekt. Stejně je to príma. Je neděle večer, sedím doma, uvařil jsem si čaj, zapálil cigaretu a píšu o tom, co mě baví.

Joseph Smolenicky - nenápadný půvab buržoazie

Lázně? Děláte lázně? Máte dvě možnosti. Obkreslit to od Zumthora nebo se oběsit. Podle všeho existuje ještě třetí cesta. Josef Smolenický se vykašlal na listování časopisy a z několika zdrojů složil svůj vlastní obraz lázní. Při míchání šejkrem se možná usmíval. Nevím, osobně ho neznám, i když jsme vrstevníci a měli jsme stejného učitele. Odhaduji, že švýcarská klientela v bílých županech si ten nenápadný půvab bez velkého zkoumání užívá. Český architekt může nervózně přemýšlet, do které škatulky to nacpat.

Po každé společné prezentaci konceptu, tedy po pěti týdnech od začátku semestru si znovu a znovu klademe úkol vypustit naší profesi ze samoreferenčního vakua, ve kterém sama sobě žere ocas jako had v kruhu. Stále je to znát.

Našim studentům věříme víc a víc. Opakovaně je zkoušíme provokovat cizokrajnými referencemi v zemi, která ráda škatulkuje a listuje časopisy a přitom jen vyjímečně používá vlastní obrazy architektury, natožpak autentickou teorii. Tedy předhazuji k zamyšlení ony avizované lázně. Fotografie jsou zde jako další ze startovních bloků k úvahám o zdrojích architektury.

Ideální příklad člověka, který není spoutaný ambicí časopisů válejících se na stolku u kadeřníka je Jožo Smolenický. Tak ho trochu zneužijeme a spolu s ním nahodíme nahrubo vidlemi druhý mantinel. Jestliže na studentech stále cítím okovy námi zbanalizované profese, Jožovi to myslím nehrozí. Studenty provokujeme ke hře, lehkosti, fascinaci a objevování něčeho doopravdy nového. Jožo si hraje a objevuje. Samozřejmě, takhle jednoduše to s přístupem Josepha Smolenického není. Má to pravidla, teorii a je to složité, ale hlavně vám musí bušit srdce. Znáte to? Pořád to není ono, cítíte spoustu věcí, které se musí ve vašem návrhu otisknout, stále to nesedí … a pak to přijde. Najednou porozumíte. Svět architektury je mnohem širší a rozmanitější než se zdálo. Jako prorazit bariéru zvuku. Ne, tohle poznání nejde zaplatit a postup se nelze jednoduše naučit. Jediné co lze dělat je vysypat několik pytlů balastu, které studenty zcela zbytečně drží na zemi. Kdo jim pak zajistí bezpečnost? Kde je to ustředění a uzemění? O tom je odvaha. Třeba se jim někdo vysměje. A? Do dlaní selský rozum a hurá na ulici. Koukat, poslouchat, prožívat, přemýšlet, fotit. Reálný svět! Je to důležitější než knihy, důležitější než sezení v lavici. Přichází něco nového. V našem atelieru stále hledáme, co v těch pytlích je a co všechno je možné vysypat (a co nabrat). Zdá se to těžké a pan Smolenický říká:

"Je to druh duševního cvičení, které děláte sami se sebou (zhluboka se nadechne): "Nemáte své osobní představy o světě!" Nemyslete si, že: "Toto je možné, tohle není dovoleno, toto je kýč a tohle je moderní." Snažím se zbavit těchto kategorizací. Překvapivé je, že existují dva paralelní světy. Svět akademických architektů, a pak architekti, kteří produkují velké množství návrhů, na základech skutečného světa. V případě akademických architektů, každá generace produkuje své vlastní mýty: digitální architektura, minimalismus a tak dále; nový a nový mýtus jednou za několik let. Existuje rozpor mezi světem, ve kterém žijeme a architektonických mýty. Já se zajímám víc o „široký“ svět, než o jeden akademický. Konec konců, mýty jsou jen teorie, nic víc. Je potřeba myslet víc strategicky! Neříkejme "musí to být digitální, aby to bylo moderní, a nesmí to být historizující". Místo toho bychom se měli ptát sami sebe jinak. Jaký je motiv a smysl? Co zapadá do našeho konceptu? Přitom zdánlivě podporuji pojmy ze zakázaného území. Domnívám se však, že je to nejvíce nedogmatické použití architektonických prostředků z celé možné široké škály zdrojů."

(volně jsem kousek přeložil, originál celého rozhovoru pro A10 si můžete přečíst zde)

Nedělní příloha - Architektura s architekty

Pozdravy z Obory

Óbora bora začíná

Soustředění v Oboře začíná právě dnes ve 12:00 zdejšího času. Bývalí studenti ateliéru pokud nezachytili - jsou samozřejmě zvání. Prezentace II.FÁZE projektu pojede až do neděle.

Dobrý den, já jsem architekt.

„Dobrý den, potřebujete něco?

„Dobrý den, ne nic, jen tady fotím tudle stavbu“
„To není stavba, to je kolna“
„Aha“
„……“
„Jsem architekt, jedu kolem a prostě se mi líbí tahle stavba“
„Aha. Kolna, kolna je to“
„Aha“

LOVE

Precizní, elegantní, úsporná, intimní. Hanekeho Láska
autor recenze Tomáš Stejskal (převzato ze sereveru aktuálně .cz pro edukativní účely - děkujeme)

Recenze - Téma i titul nejnovějšího držitele Zlaté palmy z Cannes vyvolávaly už před prvním uvedením velká očekávání. Hanekeho analyticky odtažitý pohled na lidskou společnost, schopný přitom vyvolávat celou škálu zneklidňujících emocí, tady ustupuje tématům sice nikoli hojně zobrazovaným, přesto svým humanismem bližším širokému vkusu. Žádné mučení, sadismus, (sebe)vraždy. Hanekeho novinka dostává svému titulu a láska tu je ústředním tématem, hned na první pohled však lze vidět, že jde o vyobrazení ne zrovna běžné. Z jedné strany jde o vztah dvou starých lidí, z druhé o proces umírání.

Haneke není zdaleka tak intimní, jako třeba Andreas Dresen ve snímku Sedmé nebe, přestože ukazuje podobné momenty. Jeho vyobrazení života šťastného páru (jako vždy se manželé jmenují Anna a George), zasaženého Anninou mrtvicí a následujícím ochrnutím, se sice vůbec nevyhýbá tělesnosti, místo detailů a realismu však míří Hanekeho precizní scénář a úsporná, elegantní režie k abstraktnějším cílům. Po propracované, avšak poněkud chladně perfekcionistické Bílé stuze, vykazující kvality velké literatury, natočil Haneke komornější dílo, které zvláštním způsobem balancuje mezi odstupem a blízkostí, mezi vzájemností a samotou. Oproti složitosti předchozího filmu se tady opět vrací minimalistické drama, uzavřené po celou dobu (s výjimkou jediné scény) do prostorů pařížského bytu obou manželů.

Nedělní příloha - nabídka bílého zboží

Veřejná prezentace I.FÁZE semestrálního projektu

Veřejná prezentace výsledků I:FÁZE začíná v 10:00 ve čtvrtek 4.října až do 22:00 (případně dřív) a pokračuje v pátek od 10:00 zbytek. Obsah I.FÁZE je zde.

Bude to prezentace a zároveň průběžná diskuse na vytvořenými programy a typologickými schematy - tak, abychom se od sebe vzájemně dozvěděli co nejvíc - budeme společně hledat, klást otázky ... a opékat tousty.

Zároveň projdeme všechny vytvořené podklady ... fyzický model ve finiši:

podzimní konference

Architekt Honza Žalský nás pozval na zakončení svého dne architektury. V chatové kolonii v Libni jsme na dveře promítali a povídali o projektech na Elsnicovo náměstí. Podzimní slunce bylo nízko, oheň plápolal, kouř se převaloval krajinou. Překřikoval jsem děti, které hrály fotbal nebo apokalypsu. Bavilo nás to? Bavilo! Díky.

Tahle země je pro starý

Se sborem Elpida jsem se poprvé seznámil na benefiční akci DIVOCE PROTI AFI. Zanedlouho o nich šel časosběrný dokument na ČT24. Dávám sem na něj odkaz, film nejde vložit.

V pokračování je záznam části karlínskýho koncertu:

my a den architektury

Senioři láska sex

Wolke 9 (česky Sedmé nebe)  natočil režisér Andreas Dresen v roce 2008. Film pobral řadu cen na mezinárodních festivalech a okrajově se dostal i do české distribuce (Aerofilms). Proč ho doporučuji ?

Je to úplně obyčejný, solidně a civilně natočený film. Ona je vdaná, s manželem žije spokojeně a aniž by chtěla, přeskočí jiskra s jiným a už to jede … film s obvyklou a předvídatelnou zápletkou. Jediná věc je jiná. Věk aktérů příběhu. Najednou je film o něčem jiném. Nebo ne?

I.FÁZE

Hlavním úkolem první fáze je vygenerovat schéma vazeb a současně s tím napsat přesný stavební program. Proč? Důvody jsou hned dva. Bydlení pro seniory je v současné době živá otázka, neřkuli módní téma, které momentálně probíhá transformací. Studenti sice mají v zadání základní platné typy bydlení, které má stavba obsahovat a jsou obsaženy v české legislativě. Zároveň však po studentech chceme získat zpětnou vazbu, zdali neexistuje způsob lepší, resp. zjistit ideální vazby a kombinace v takovém domě (či domech) a najít nové, potřebné. Druhý důvod zadání schématu a stavebního programu je stejně důležitý a týká se smyslu architektury. Architektura není volná tvořivost, ale prakticky vždy plníme nějaký určitý konkrétní úkol. Na parcelu s nějakými určitými vlastnostmi má architekt navrhnout stavbu určitých parametrů. To je základ našeho řemesla. Jednou z hlavních vlastností architektury je, že návrh klade odpor. Ze začátku se to většinou zdá nevyřešitelné: na takhle divnou parcelu mám navrhnout takhle komplikovaný program?? To přece nejde, to je jasné. Nakonec to jde. Každý architekt zná ten pocit, kdy mu poskočí srdce, když zjistí: to je ono! Jakou roli v tom hraje „královna umění“? Velkou. Během celého návrhu je stále přítomna. Ale to předbíháme. Zatím mají studenti za úkol navrhnout nevyřešitelný program, který pak budou muset splnit. Nevyřešitelnou parcelu už znají. Konec první fáze je 4.října, resp. 5. října, kdy proběhne společná prezentace a diskuse. Výsledkem bude to, že se vzájemně dozvíme o úplně nových možnostech propojení, možná o nových funkcích, které je vhodné do domu integrovat, možná úplné zpochybnění. Můžeme zpochybňovat vazby i velikostní nároky, svoje i kolegů.  Následovat bude buď syntéza, nebo bude každý dělat svůj, typologicky mírně odlišný model domova pro seniory. Tato fáze je klíčová, protože právě v ní můžeme společně přijít na něco inovativního. Na způsob organizace bydlení, nová spojení, či integrací funkcí, které jsou neobvyklé, něco pozitivního přináší. Výsledkem práce bude tedy schema a sestavení standardního stavebního programu. Tento den, či dny považujeme za extra důležité. Právě v těchto dnech budeme odpovídat na kruciální otázku CO? stavíme a můžeme za pochodu upravovat vstupní parametry. Právě v tuto dobu můžeme přijít na něco nového, co pak bude ovlivňovat návrh a kvalitu architektury. Naposledy. Pak je budeme plnit a řešit otázku JAK?

V druhé fázi si studenti budou muset znovu samostatně projít sledem otázek PROČ, CO, – tentokrát prizmatem architektury – tedy budou hledat dům, či „obraz domu“, o čem to má být, řekněme po staru: koncept. Po těchto třech týdnech studenty opět čeká společná několikadenní prezentace v Oboře. Následně začnou řešit otázku JAK. Té se nezbaví až do odevzdání, resp. Až do termínu vymýšlení odevzdání – tedy JAK svoje myšlenky co nejjasněji sdělit divákovi.

Zpět ke dvěma prvním týdnům. Mimo společný základní úkol se studenti rozdělili do šesti skupin, které zpracovávají podklady a za každou skupinu je vždy zodpovědný jeden ze studentů a rozděluje práci ostatním i sobě (1.domovy pro seniory rešerše, 2.fyzický model území, 3.Schwarz plány, 4.výsek situace našeho území, 5.3D model, 6.otagování důležitých míst ve schwarzu). Skupiny musejí spolupracovat, jinak je práce nezvládnutelná. Zazpíváme si, ne ?

START

Zadání zadáno, extranet extranetuje, kontakty zkontaktovány, vedení uvedeno, skupiny seskupeny, FTP zřizujeme, klíček od skříňky najdeme. Zimní semestr začíná. Na novou partu se můžete podívat zde .

zadání -zimní semestr 2012

Bydlení pro seniory v Podvinní

vypsáno jako: ATU, ATSS, ATOS, ATVS, ATV, ATZBP

veřejná prezentace zadání:  st.12.září 14:00 v m.č. 644

studenti si vezmou portfolio prací v digitální podobě (max 20MB)
po prezentaci proběhne výběr studentů do atelieru - výsledek tentýž den v 18:00 - osobní účast nutná
případná druhá prezentace zadání viz info na www

pracovní teze: Zadavateli (pracovně: městská část Praha 9) se podařilo získat území mezi uzavřeným obytným souborem Podvinný mlýn a tokem říčky Rokytky a parkem Podvinní. Úkolem je navrhnout na vyznačené parcele bydlení pro seniory. Bude se jednat o kombinaci "domu s pečovatelskou službou", "domova pro seniory" a "denního stacionáře" + klubu seniorů. Celková kapacita zařízení je cca 80 osob - struktura bude vysvětlena při představení zadání. Budeme hledat ideální kombinaci platných kategorií bydlení pro seniory. Cílem letošního zadání je poznat klienta resp. uživatele, jeho potřeby, přání, zájmy, obavy a především každodenní život a toto promítnout do návrhu. Druhým zásadním tématem zadání je "zbytkovost" a "divokost" místa. Neměstský charakter. Romantika? Nepatřičnost? Jaký obraz domu je adekvátní? Hledání harmonického celku.

Otázky a témata:

·         kdo je to senior ?

·         jakou roli v životě hraje změna domova ?

·         "obraz" domova

·         otevřenost vs. uzavřenost

·         jeden dům či několik ?

·         důraz na řešení společných prostor, venkovních i vnitřních

·         adekvátní komfort

·         místo referenčně ovlivňují řeka Rokytka, stávající obytný soubor, bezprostřední blízkost frekventované pěší rekreační cesty, park Podvinný mlýn, výhled na sportoviště, psí hřiště, blízkost MHD a frekventovaného subcentra Prahy9...

·         práce s terénem a "divokou planou městskou zelení" - genius loci - najít obraz domu patřící do tohoto kontextu nebo měnit kontext?

malá technická ...

Ještě zbývá pověsit šest projektů z minulého semestru. Nebojte se. Budou viset …ale ne hned. Na řadu přichází start zimního semestru. Téma? Senioři. V pondělí tady bude zadání. Zatím tematické video:
let's get started now

závěrečné odevzdání Zbyněk Mrkus -10.semestr - letní 2012

Zbyněk je jeden ze studentů, kteří jsou u nás už druhý semestr, a není od věci podívat se na jeho první projekt do Karlína. Oba projekty mají totiž shodné znaky. Myslím, že není možné důsledně porozumět Zbyňkovu způsobu práce. Používá notoricky známá témata, cituje, z citátů dělá koláž a lehce (či lehkovážně?) vzniká bizarní celek, který je něčím přitažlivý a něčím provokativní. „Takhle provařené téma, jako dům žehlička přece nemůže použít“, říkali jsme si na začátku. A také: „Ten bytový dům je nějak chromý, slepený a šišatý, je to chyba xeroxu, nebo promyšlený záměr?“ Ať tak či onak, výsledek má charisma. V Karlíně i v Libni.

Tak jako Miloš a Judita dokázali udělat z řeky hlavní téma a odpíchli se z náměstí dr. Holého „zarostlým slepým ramenem řeky“, udělal totéž zcela odlišně Zbyněk: monumentální kamenné řešení náplavky – celé Elsnicovo náměstí je vztaženo k řece a veškerá pěší i cyklo komunikace se odehrává v úrovni hladiny a následně prochází pod mostem - navrženým průchodem (ano, Plečnik …). Obě původní náměstí Zbyněk rozdělil domem žehličkou (ano, viděli jste ho někde …). Dům svojí pevnou „zadní“ fasádou jasně vymezuje prostor druhého náměstí (můžete srovnat s Marií).

Bytový dům je, jak jsem předeslal, kapitolou sám o sobě. Je koláží několika domů. Zde drobná finta: některé domy opravdu jsou solitéry a ten hlavní se jako slepenec pouze tváří (ano, jste poněkud jižněji než v Libni, někde u moře … ale je tam ta řeka, že ?). Obraz spokojeného bydlení je evidentní.

Prostě vypněte mozek a splývejte. Děláme to také. Fascinovaně pozorujeme Zbyňka, jak šroubovákem šťourá do granátu. Občas přidáme radu, občas se necháme okouzlit. Pokud Zbyněk vybrousí svůj talent pro zvláštnost - dobře pro českou architekturu. Stejně tak se může stát žonglujícím dekadentem. Zatím je to ve vývoji. Shodli jsme se, že i když jeho návrhy kritizujeme, bez Zbyňka by náš atelier nebyl tím čím je.

závěrečné odevzdání Judita Tylšová & Miloš Fischer - 8.semestr - letní 2012

Judita a Miloš rozdělili řešené území na dvě srozumitelné části. Na původním Elsnicově náměstí je navržen formální zámecký park protažený až k odkryté Rokytce (na situaci je naznačený krajkou). Parkem prochází pokračování původní promenády k soutoku s Vltavou a před Palácem Svět dlážděné nábřeží jaksepatří. Co kus, to archetyp. Pravou část veřejného prostoru Miloš s Juditou podobně jako Jan Veisser vysvahovali, resp. vykopali a z náměstí udělali svažité slepé rameno řeky, jako kdyby napůl vyschlé, po vzoru mokřad o několik kilometrů dál proti proudu. Oč více toto území autoři jasně přiřadili řece, o to jistěji může jasně definovaný prostor něco nabídnout svému okolí. Romantická (a realistická) představa: divoká zahrada mezi libeňskými bloky navazuje na původní - stromy a divokou travou zarostlý - břeh řeky. Oba protipóly, „zámecký park“ a „vyschlé koryto“ by se při následném, detailním návrhu obojího, doplňovaly a činily by veřejný prostor mimochodně srozumitelným. Judita s Milošem navrhli jedno z nejlepších řešení prostoru náměstí dr.Holého.
Mezi oběma póly stojí dům, který je, identicky jako ostatní části návrhu, takřka archetypem. Zde tedy archetypem nárožního domu. Pevná fasáda s nárožní věží. Tvar byl navržen a my jsme přemlouvali Juditu a Miloše ke hře s omítkou, která by nárožnímu strohému domu dala onu hranku, která dům činí osobitým. Dům měl totiž od začátku dvojí materiál: tělo domu a věž měly být odlišné. Nabízeli jsme reference vroubkování. Miloš a Judita se rozhodli spodní část domu navrhnout z bíleného lícového zdiva a horní z hladké bílé omítky. Jemnost, která na „papíře“ není vidět. Zde domu prezentace škodí, kvalita domu by byla evidentní až v reálu (což vlastně svoje studenty bohužel …či bohudík učíme). V konečném vyznění stavby by extrémně záleželo na subtilitě a čistotě navržených detailů. Dům trpí podobným neduhem jako více projektů z atelieru - malou plochou okenních otvorů. Náš problém, na který se budeme soustředit nesmlouvavěji než doposud. Střílny jsou romantické, ale ...

Opakovaně mluvíme o nárožním domu, ale i tady se autoři museli utkat s faktem, že dům navazuje na uliční frontu, kde hlavním charakterem dvorní části je drobení měřítka a snižování hospodářských částí domů směrem k řece … a vlastně se nemá za jaký roh ohnout. Tedy k hlavnímu domu autoři navrhli nízkou pavilónovou stavbu. Obsahově může být součástí nadstandardního vybavení domu a stejně tak veřejně pronajímaným prostorem. Vyjma toho, že pavilon uzavírá dvůr domu, nám nepřipadá povedený. Mluví jinou řečí než dům, ale není sebejistě kontrastní. Hlavní dům by v realitě působil luxusně, pavilon levně. Druhou věcí, kterou jsme kritizovali, je nedostatečná expozice střešní zahrady. Ano, na střeše domu je velká pobytová zahrada – tedy téma jako hrom, které bohužel proteklo mezi prsty. Myslím, že kontrast evidentně pohodlné střešní zahrady a strohého domu je nasnadě (zde je dobré vzpomenout, jak po několika letech změnily vzrostlé břízky na střeše dům od Josefa Pleskota v Radlicích).

Judita s Milošem odevzdali velice solidní, jemný a realistický návrh, kterému chybí(?) onen poslední pověstný krok k nenápadné jedinečnosti … v kontextu našeho atelieru veledůležitý. Udělejte si názor sami. Jako vždy video ...

závěrečné odevzdání Jan Veisser - 10.semestr - letní 2012

Jenda Veisser je další z autorů většího zásahu  do veřejného prostoru. Elsnicovo náměstí je navrženo poměrně konzervativně a s klidem: odkrytá Rokytka, před Palácem svět je nábřeží, zámecký park svažující se k Rokytce, protíná pokračování oblíbené pěší trasy podél řeky. Oč je levá část řečeného prostoru civilnější o to je náměstí dr. Holého neformálnější. Náměstí se svažuje k hladině Rokytky.Jeho tématem je průmyslové rameno řeky: přístavní betonové vany, suché doky, zdánlivě slepé. Myslím, že v konečném návrhu je prostor prezentován drsněji než by působil a i bez ohledu na podání bych přemýšlel o jeho přesnějším významu.  V betonové vaně jsou hřiště a zázemí akcí, trhů ...   Je velice těžké navrhovat zdánlivě rostlý, tedy jako kdyby původní nově obydlený industriální prostor. Hrana kýče je velice blízko.

Tématem domu je různost zástavby Zenklovy ulice, reps. Rozdílnost její uliční a odhalené zadní, rozsypané fronty. Podobná úvaha jako Romana, ale úplně protichůdná estetika. Dům zdánlivě působí jako jednoduchý skladebný systém, ve skutečnosti je to romantizovaný chaos. Velká okna, repetice a beton ukazují kamsi do Japonska, ale ani tam není dořečeno. Nakročím, nadechnu se a zaskočí mne zbytečné detaily, třeba dělení oken. Když už, tak už! Chtělo by se mi zařvat.  Dořečená tvrdost může ve výsledku působit jemněji a adekvátněji než váhání. Tvrdost domu přece láme luxusní materiál – červený probarvovaný beton. Uvnitř domu jsou prostory s jasnou a hotovou estetikou, která mi nedává příliš svobody, ale klientelu si přesně představit dovedu.

Shodli jsme se, že návrh je kvalitní, má velký potenciál, ale jako kdyby mu chyběl poslední krok. Zaostření, či soustředění. Použití archetypu či reference, jako záchytného bodu nebo naopak ještě větší abstrakce. Takhle je výsledný dojem atraktivní, ale matoucí. Je to jemné a romantické nebo brutální a nepatřičné? Je to komfortní dům nebo syrové kontejnery? Kontrastní nebo intaktní? Chybí vyčištění výrazu, vstřícné mrknutí okem, sebeironie a lehkost. Další z projektů, nad kterými přemýšlím. Měli jsme víc tlačit na pilu? U autora jako Jenda Veisser myslím nepatřičné – zanedlouho z něj bude jemný a citlivý architekt. Více času a klidu?  Co si myslíte?

odevzdávka Romana Bedrunková - 8.semestr - letní 2012

Romana určila přesný charakter každé části řešeného území a tomu podřídila návrh. Lapidární postup. Odkryla Rokytku, před Palácem Svět je navrženo nábřeží se stromořadím, pod zámkem je promenáda doplněná „městskou střechou“ (trhy …). Městská střecha podlouhlým tvarem podporuje pěší směr promenády podél Rokytky. Z náměstí dr.Holého se stala travnatá pobytová plocha lemovaná stromořadím. Pro celý řešený prostor platí: minimum dyzajnu, maximum užitku.

Samotnou kapitolou je návrh bytového domu. Romana dlouho hledala jak zpracovat poetiku holých štítů, postupně dolepované zadní fasády Zenklovy ulice. Navrhla dům, hybrid dvou typologických druhů: bytový dům v uliční čáře a terasák. Vyřešila poměrně složité půdorysy a v zadní části parcely navrhla ještě dva soliterní domy, které rozbíjejí čitelnost teras (které v zásadě do této části města nepatří).  Rozdílnost „obrazu domu“ je vidět na srovnání obou vizualizací. Povedlo se bruslení na hraně kýče a typologického nonsensu? Posuďte sami. Doporučuji video.

odevzdávka Markéta Orságová & Martin Pavlun - x.semestr - letní 2012

Martin a Markéta se rozhodli prostor „dvounáměstí“ rozdělit (a zároveň scelit) jedním domem a tím definovat oba prostory. Úkol si zkomplikovali tím, že dům – gesto, navrhovali na začátku jako sochu – tedy tvar zvenčí, nicméně nakonec se podařilo. Dům se jasně odkazuje obecně do Evropy, s Libeňskou atmosférou příliš nepracuje, (což nemusí být dogma). Obraz komfortního bydlení je patrný. Dům má jemnost, detail, solidnost, adekvátní míru otevřených ploch. Problematické je porozumět jeho městotvorné funkci – rozdělení veřejného  prostoru na dva jasně definované prostory zde může působit jako bariéra, protože náměstí dr.Holého je navržen jako veřejný prostor, který má přitahovat celou čtvrť (tržiště). Zakryt domem by mohl působit jako nemístně užívaný vnitroblok.  

Změna na Elsnicově náměstí je totiž poměrně velkorysá. Část plochy náměstí klesá k řece, vytváří platformu v úrovni hladiny.  Je otázka, jestli by tomuto místu neslušela kumulace funkcí (tedy včetně tržiště) a uzavřenému prostoru náměstí dr. Holého vtisknutí neformálních funkcí veřejného vnitrobloku. Jednoduše řečeno: potvrdit rozdělení obou náměstí domem i růzností funkce a intenzity (resp. hierarchie) veřejného. Nově navržené Elsnicovo náměstí totiž působí sebejistě městsky, jak je vidět z vizualizací. Otázkou je, zdali je nově definované náměstí dr.Holého jasnou protiváhou.

Martin s Markétou zamýšlejí náměstí jako dvojjediný  prostor, který oboustranně graduje k domu (a jeho věži) uprostřed celé plochy.  Nabídněme si polemiku, zdali by záměr fungoval, případně o kolik by musel být dům „propustnější“.

odevzdávka Dita Mrázková - 12.semestr - letní 2012

Dita navrhla poměrně utilitární a jasné úpravy obou náměstí. Na Elsnicově náměstí je odkryta Rokytka, z místa se stává nábřeží … v návrhu se do poslední chvíle střídalo její úplné odkrytí s částečným zakrytím ve tvaru pokračování  Paláce Svět – takový trojúhelník. Druhou variantu jsme s Ondřejem považovali za šťastnější, ale Dita se rozhodla Rokytku odkrýt úplně. Druhé náměstí volná zpevněná plocha, která napovídá různému užití . Obě náměstí rozděluje dům – „membrána“ – tedy polopropustný sevřený shluk soliterů. Z domu se postupně stalo hlavní téma a návrh tentokrát myslím opravdu bolel. Ditin projekt je jeden z těch, které by vyžadovaly mnohem více našeho času, než máme reálně k dispozici. Subtilní diskuze o významech ... Preciznost a soustředěnost práce je vidět na videu. Vznikl solidní pevný a pohodlný dům, kterému vizualizace na papíře spíše škodí. Jeho kvalita by byla vidět v reálu. I tak jsme skvělému projektu vytýkali chybějící špetku čehosi … čehosi nepojmenovatelného, co ho odlepí od země a udělá ho osobitějším.  I toto "cinknutí", ta "hranka", by musela(?) vycházet ze solidní subtility domu.Tohle je jeden z projektů, které mi stále vrtají hlavou, a vím, že jsme mohli víc … na druhou stranu se ostýcháme studentům nějak výrazněji hrabat v jejich práci, spíš se snažíme klást otázky, ukazovat reference. To nebyl lehký projekt. Ufff. Dejte si video a pochopíte.

odevzdávka Vojta Jeřábek - 8.semestr - letní 2012

Vojtův návrh Elsnicova náměstí není třeba příliš popisovat, je přehledný z fotek a videa. V rámci našeho atelieru Vojta provedl na Elsnicově náměstí jeden z nejzásadnějších zásahů. Změnil vztah Libeňského zámečku a náměstí. Libeňský zámeček stojí k Elsnicově náměstí bokem a na kopci. Vztah spíše rozpačitý. Někteří autoři řešili tento vztah spuštěním zámecké zahrady až k Rokytce … Vojta k patě kopce navrhl opěrnou stěnu s podloubím a tím „dal“ zámečku podstavec. Zprvu jsem byl k nápadu skeptický, ale postupně mě přesvědčila změna, kterou tento nápad přinesl do Elsnicova náměstí/nábřeží (Rokytka odkryta). Náměstí dostalo důstojnost a prostor. To samé platí myslím i o zámečku. Na moje gusto je na celém podloubí ještě hodně neudělané práce, která by vedla k jeho zjemnění, zejména na jeho nároží. V podloubí jsou obchody, zázemí trhů a akcí, které by se měly na Elsnicově náměstí konat. Na náměstí může z tohoto důvodu jezdit obslužná automobilová doprava, jsou tam připravena média (napojení na elektřinu, vodu…). Tedy kromě důstojnosti i životný a neformální veřejný prostor. Ze zámecké zahrady, respektive z koruny zdi nad podloubím lze z nadhledu pozorovat dění a odpočívat … Mimochodem, na téhle zámecké zahradě by byla příjemná svatba, ne? Celé gesto monumentalizuje prostor a projekt se stává jedním z těch, které místu dávají potenciál centra Libně. Stejně čitelné a sebejisté jsou ostatní zásahy v celém řešeném prostoru. Na situaci vypadají až lapidárně schematicky, ale svojí skladbou, návazností, provedením a rozhraními jsou uvěřitelné. Animace jednotlivých částí prostoru je na videu.

obhajoba diplomního projektu - Aleš Hamhalter - 2012

U diplomního projektu se myslím nesluší moc psát. Je to autorská práce, kterou se ze studenta stává kolega – architekt. Na videu se můžete podívat na kompletní projekt a obhajobu před komisí.

odevzdávka Ondřej Punda - 8.semestr - letní 2012

Návrh Elsnicova náměstí od Ondřeje patří k těm, kteří se vztahují k paláci Svět a k zástavbě na jižní straně náměstí Dr.Holého. Tedy návrh patří k těm, které v meandru Rokytky navrhují několik domů a ty svým řešením reagují na zvláštnost parcely. Ondřej prolomil uliční frontu, kterou by mohl tvořit jeho dům, použil analogii uličního nádvoří se stromem do hlavní ulice, stejně tak jako sousední škola. Škvíra mezi domy spojuje svět „před a „za“. Tedy Ondřejův způsob, jak se vyrovnat se složitým problémem: navrhuje solitéry, ale potřebuje tematizovat i dvory, tedy intimní, řekněme tradičně zadní část domů. Vzpomeňme diplomku Patrika Uchaľa, která otvírala podobné téma komplexně. Mimo hlavní škvíru tvořenou tvarem domů jsou domy „děravé“, řekněme průhledné, ve schodišťových jádrech, které patří exterieru, tedy nejsou zasklená. Projektu by se dalo vytknout více než malé množství půdorysných problémů a nedodělků kořenících ze samotného schématu domu. Odhaduji, že bylo potřeba domu věnovat víc práce, ale i tak jsme ve finále byli překvapeni, že celek v místě sedí. Samotné Ondřejovo Elsnicovo náměstí je prosto atrakcí, ale je „pevným obyčejným nábřežím“, kterému lze důvěřovat. Náměstí Dr.Holého převzalo chybějící funkci vnitřního dvora a slouží okolním domům: pospolitost, hřiště ...

U některých studentů mám pocit, že něco kazím. Ondřejova pohyblivá hranice mezi tvrdostí a citlivostí mě mátla. Celý semestr jsem měl pocit, že můžu něco důležitého odkrýt a nechat rozkvést, když přijdu na to jak. Myslím si to doteď a přemýšlím o tom. Ta hrana je vidět na videu. „Učit“ je někdy těžké.

odevzdávka Jakub Řídký - 8.semestr - letní 2012

Jakub svoje řešení Elsnicova náměstí nepostavil na jednom mocném architektonickém gestu, ale na akordu mnoha atraktorů, které navrhl do prostoru obou náměstí. Obvykle bývají výsledky podobných úvah tristní a výsledkem je disneyland, pokud …. Pokud se architekt dobře nezamyslí a nemá pouliční děje odpozorované, pokud dobře zná zvyklosti okolí, pokud se mu podaří dobře propojit formální a neformální prostor tak, aby se doplňoval a především pokud si na každém místě návrhu nedovede přesně představit jeho animaci – tedy reálný film, který se později bude v prostoru odehrávat. Jakub je pravděpodobně dobrý pozorovatel, protože skládačka dějů v řešeném prostoru je uvěřitelná a rozhraní – švy, jsou pevné. Jednotlivé kusy skládačky jsou lépe vidět na videu. Navržený dům je v podstatě jedním s dílů skládačky, tedy konsekventně řešený jako atraktor. V zásadě excesivní a romantická stavba, která vypadá na první pohled nereálně a na druhý pohled se nabízí úvaha, jestli právě v tom není její síla a nepřitahovala by specifickou klientelu, která hledá bydlení v domě plném dvorků, teras a lávek, blízko vody, přístavu, zahrádkářských kolonií … Za zmínku rozhodně stojí, že Jakub byl jediný v atelieru, kdo z náměstí koncepčně vyškrtl jakoukoliv tranzitní automobilovou dopravu. Tedy pokračování bujně navržené čtyřproudé ulice, která začíná na nábřeží v Karlíně a řidič má pocit, že jede do Berlína se v současném stavu trapně rozpouští právě na Elsnicově náměstí a pokračuje dál do horní části Libně a následně do Berlína, Jakub utnul a dopravu odklonil na existující okruh. Podívejte se na dopravní schema.

Podobný způsob návrhování vyžaduje hodně práce. Jednotlivá místa (vyjma domu) jsou tedy zdokumentována zkratkou, například formální zámecká zahrada, která dobíhá od Libeňského zámečku až k Rokytce je na výkrese nahrazena abstraktní krajkou. Škoda, že není pečlivě nakreslena kavárna vymezující prostor před palácem Svět. Spojuje v sobě několik funkcí a poloh, které by stálo za to vidět reálněji. Přirozený přístup rampou zvedající se podél Rokytky, sezení na střeše, tribuna pro pouliční akce, klasická kavárna uvnitř propojená s  hospodou „Nonstopáč“, která je o patro níž, tedy u hladiny Rokytky a právě v tom místě je do ní z exterieru další přístup ze zámeckého parku. Kavárna svým tvarem „objímá“ vzrostlý strom, pod kterým vznikne předzahrádka navazující na  jasně vymezenou plochu před palácem Svět, na kterém se počínaje trhy, konče pouličním kejklířstvím může dít cokoliv a koukat se můžete právě ze střechy kavárny, její tribuny nebo z předzahrádky. Přes ulici je skate park navazující na dětské hřiště… Spojování formálních a neformálních dějů je Jakubova silná stránka, stejně tak jako může být nebezpečná. Jednotlivá místa si mohou vadit, ale na druhou stranu je potřeba aby se vzájemně „neviditelně“kontrolovala. Jednoduše: čím neformálnější prostor pro specifickou klientelu navrhnu, tím pečlivěji ho musím kontrolovat prostorem formálním. Myslím, že tady se to podařilo. Koneckonců posuďte sami, tentokrát lépe na videu než na obrázcích.

odevzdávka Jan Holub - 8.semestr - letní 2012

Na první pohled by se mohlo zdát, že nejvíc energie Honza věnoval domu. Možná to tak i bylo, ale právě proto je dobré upozornit na urbanistickou stránku projektu. Juraj Matula, jeden z oponentů, řekl o Honzově projektu zhruba toto: „Většinou tady řešíte problém, kdy pacient přijde k doktorovi a stěžuje si na bolesti srdce. Teda začnete okamžitě hodně komplikovaně zkoumat a operovat srdce a všechno se točí kolem něj. U tohohle projektu mám pocit, jako kdyby si někdo stěžoval na bolest srdce, doktor ho dobře vyšetřil a pak se podíval úplně jinam a jednoduše mu vytrhl trn z paty a tím ho uzdravil.“  Tahle volná citace má samozřejmě licenci nadsázky, ale platí. Je dobré si prohlédnout dva černobílé plány na začátku. Zastavěním volného prostoru, který je de facto urbanistickou pomlkou v blokové zástavbě, zpevnil autor celé Elsnicovo náměstí a dal vyniknout meandru Rokytky a s ní spojené zeleně. Vtipné, jednoduché. Projekt má samozřejmě diskutabilní moment - šířku jedné z ulic na bývalém náměstí. Dům sám o sobě je nepochybně atraktivní a zrovna v tomto případě si myslím, že Honzovi chyběl konkrétní partner, řekněme investor či developer. Zatím je tedy dům flexibilní laboratoří, která by nutně musela být oponována realitou. Posuďte sami, stojí to za to. Máte-li názory nebo otázky, pište je raději sem než na fejsbůk.